Carl Schmitt: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+ věta o ÚS ČR |
m Drobné doplňky |
||
Řádek 3:
Schmitt se narodil v konzervativní katolické rodině v městečku Plettenberg, asi 50 km jihovýchodně od [[Dortmund]]u, kam se po válce zase vrátil. Studoval právo v [[Berlín]]ě, v [[Mnichov]]ě a tehdy německém [[Štrasburk]]u, kde roku [[1915]] promoval. Přednášel právo v Mnichově, v [[Greifswald]]u, v [[Bonn]]u a od roku [[1933]] v Berlíně. Téhož roku vstoupil do [[NSDAP]] a silně se angažoval jako nacistický politický teoretik. Zdůvodňoval [[Hitler]]ovo převzetí moci a další nezákonné kroky jako „výkon diktátorské autority“, současně však kritizoval [[rasismus]]. Už roku [[1936]] byl v nacistickém tisku kritizován jako oportunista a odešel ze svých politických funkcí, až do roku 1945 však zůstal profesorem v Berlíně. Po válce byl zatčen a odešel do ústraní ve svém rodném městečku, kde ho však navštěvovali významní političtí myslitelé pravicového i levicového zaměření.
Schmitt navazoval na politické myšlení [[Thomas Hobbes|T. Hobbese]] a [[Nicolo Machiavelli]]ho. Roku [[1921]] na sebe upozornil spisem "O diktatuře" (''Die Diktatur''), který reagoval na rozhárané politické poměry a slabost tehdejší německé vlády. Výkon suverenity zahrnuje podle Schmitta i právo zavést diktaturu, buď jako výjimečný stav na dočasnou ochranu ústavy, nebo i pro zavedení jiné ústavy. V této linii pokračoval dalším spisem „Politická teologie“ (''Politische Theologie'', 1922), kde tvrdil, že politika je sekularizovaná teologie a opět hájil právo suveréna zavést výjimečný stav. Jeho nejznámějším spisem je „Pojem politična“ (''Der Begriff des Politischen'', [[1932]]), kde chápe oblast politiky jako oblast moci, nesmiřitelných konfliktů a boje proti nepříteli: politika dělí společnosti na přátele a nepřátele. V "Teorii partyzána" (1963) rozebíral případy, kdy státy podporují nepravidelné bojůvky proti vnějšímu nepříteli.
Schmittovy autoritativní názory a kritika slabosti liberálních institucí, které podle něho pěstují iluze o možnosti vyjednávání a dohody, přitahovala už před válkou pozornost levicových i pravicových kritiků demokracie. Od 70. let 20. století se o Schmitta opírají i američtí konzervativní teoretikové, zejména Leo Strauss, v Evropě [[György Lukács]], [[Frankfurtská škola]], [[Jacques Derrida]] a Giorgio Agamben, Také vlivný časopis americké Nové levice ''Telos'' se věnoval a věnuje jeho dílu.
Ve svém nálezu jej citoval i [[Ústavní soud České republiky]]. [http://www.concourt.cz/scripts/detail.php?id=443]
| |||