Wikipedie

Organizace ukrajinských nacionalistů: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
To je ale dementní článek.
značky: revertováno editace z Vizuálního editoru
m editace uživatele 2A00:1028:83B6:435A:514B:96EC:1574:AA3E (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Hans21
značka: rychlé vrácení zpět
Řádek 29:
Ještě před vypuknutím [[Druhá světová válka|druhé světové války]] se konala v [[Berlín]]ě tajná schůzka vůdců ukrajinské emigrace s vedoucími představiteli [[Nacistické Německo|Německa]]. Jejím výsledkem bylo mimo jiné zřizování speciálních táborů pro vojenský výcvik členů OUN, který byl srovnatelný s výcvikem [[Waffen-SS]]. Koncem srpna roku [[1939]] byla většina z nich utajeně přepravena do severních oblastí [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenska]], odkud začali provádět záškodnickou a teroristickou činnost na polském území. Po ukončení války s Polskem byly tyto jednotky staženy. V zahraničním vedení OUN se mezitím začaly prohlubovat ideologické spory mezi jednotlivými frakcemi – „liberálně umírněnými veterány“ a „radikálními extrémisty“. Představitelé těchto radikálů, mezi něž patřil [[Stepan Bandera]], [[Roman Šuchevyč]], [[Jaroslav Stecko]] a další, požadovali nekompromisní boj a partyzánskou válku za samostatnost Ukrajiny. V srpnu [[1939]] se konal v [[Řím]]ě sněm OUN, v němž získali převahu stoupenci Andreje Melnyka, který byl opětovně zvolen jejich předsedou. V únoru roku [[1940]] uspořádali radikálové vlastní sněm, který neuznal závěry římského sněmu a rozhodl o vytvoření revolučního výboru OUN, do jehož čela byl zvolen [[Stepan Bandera]]. Toto znamenalo rozkol, kdy vedle sebe současně stály melnykovská (OUN-M) a banderovská (OUN-B) OUN. Zatímco melnykovci počítali s podporou Německa, banderovci prosazovali myšlenku vytvoření ukrajinské nezávislosti vlastními silami. Obě skupiny však zastávaly názor, že případný vojenský střet Německa se [[Sovětský svaz|SSSR]] může v konečném důsledku vést k vytvoření nezávislé Ukrajiny.
 
Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem došlo k ozbrojeným střetnutím mezi [[Rudá armáda|Rudou armádou]] a jednotkami OUN. Po obsazení [[Lvov]]a vyhlásili představitelé OUN samostatnou [[Ukrajina|Ukrajinu]], od čehož se později Melnyk distancoval. V městě došlo k „očistě“, při níž bylo zavražděno přes 8000 místních obyvatel: Rusů, Poláků, Židů a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí, přičemž v teroru a genocidě se pokračovalo i na jiných místech.<ref>Reichrt O.: Michalovské ozvěny, 1997</ref> Násilí bylo uplatňováno i vůči [[Volyňští Češi|volyňským Čechům]], kteří byli na Ukrajině jednou z národnostních menšin. Vyhlášení samostatnosti se však nelíbilo [[Adolf Hitler|Adolfu Hitlerovi]], který dal příkaz k zajetí ukrajinské vlády, přičemž někteří její členové byli zastřeleni, jiní (vč. Stepana Bandery) byli internováni do koncentračního tábora [[Sachsenhausen]]. Vojenské uskupení OUN, tzv. ukrajinský legion byl rozpuštěn a někteří jeho členové se stali vykonavateli německé okupační moci v SSSR, resp. na Ukrajině.{{Doplňte zdroj}} Hitler nejprve odmítal vytvoření ukrajinských vojenských jednotek, ale po prohrané [[bitva u Stalingradu|bitvě u Stalingradu]] svůj postoj přehodnotil a dal souhlas k vytvoření jednotek [[Waffen-SS]] z ukrajinských dobrovolníků. V této době však bylo představitelům OUN jasné, že Německo jim s vytvořením samostatného ukrajinského státu nepomůže, a tak se začali spoléhat sami na sebe. Již na přelomu let [[1942]] a [[1943]] byly reorganizovány jednotky, které se přeměnily v '''[[Ukrajinská povstalecká armáda|Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA)]]''', také označovanou jako Banderovci.
 
=== Masakr Poláků a Volyňských Čechů<ref>{{Citace elektronického periodika
Řádek 49:
I po přejití fronty a po osvobození [[Sovětský svaz|SSSR]] od německých okupantů ovládaly jednotky UPA hornaté a zalesněné oblasti Ukrajiny. Sovětská [[NKVD]] se snažila likvidovat osoby, které těmto oddílům pomáhaly, a to včetně představitelů řeckokatolické církve, u níž mělo OUN velkou podporu. OUN nadále řídil [[Stepan Bandera]], který měl svůj štáb v americké okupační zóně v [[Německo|Německu]] a podle něhož byly jednotky UPA nazývány jako '''„Banderovci“'''. Využíval toho, že se mezi zeměmi východního a západního bloku rozpoutala [[studená válka]] a že západní země podporovaly nezávislost [[Ukrajina|Ukrajiny]]. Pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil v letech [[1945]] až [[1946]] se většina jednotek UPA přemístila do jihovýchodních oblastí [[Polsko|Polska]], obývaných ukrajinskou menšinou, kde měli banderovci vybudovány silné pozice. Tam rozpoutali partyzánskou válku, při níž nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. V srpnu 1945 vyhlásila polská vláda amnestii pro ty, kteří se vzdají a přihlásí se orgánům státní moci, čehož využilo pouze 42 tisíc osob.
 
Počátkem roku [[1947]] započala reorganizovaná polská armáda operaci [[Operace Visla|„Visla“]], což byla vyčišťovací akce proti banderovcům, kteří dále bojovali a páchali teroristické činy i na civilním obyvatelstvu, vypalovali obce, vraždili a loupili. Podle oficiálních polských zdrojů padlo v letech 1944 až 1947 za oběť řádění banderovců více než 17 000 [[Poláci|Poláků]]. Pod tímto tlakem se začaly některé jednotky UPA přesunovat na [[Slovensko]], avšak další stále zůstávaly na polském území, přičemž představitelé OUN věřili tomu, že dojde ke třetí světové válce, při níž bude [[Ukrajina]] osvobozena od sovětské, resp. ruské nadvlády. Na Slovensku začali banderovci navazovat styky s protikomunisticky naladěným obyvatelstvem a začali hlásat svoji propagandu. Mimo jiné se snažili vyvolávat i obavy z české nadvlády nad Slovenskem, čímž si získávali svoje příznivce.{{Doplňte zdroj}} Docházelo i k masakrům slovenských občanů, převážně Židů, komunistických funkcionářů a představitelů státní správy.{{Doplňte zdroj}} To vše se dělo za souhlasu a podpory tamních představitelů řeckokatolické církve{{Doplňte zdroj}}, která se též stala spojovacím článkem mezi oddíly UPA a jejím vedením na Západě.{{Doplňte zdroj}} Střety československých bezpečnostních sil s banderovci probíhaly již prakticky od léta roku [[1945]], ovšem postupem doby neustále sílily.{{Doplňte zdroj}} Situace došla tak daleko, že byly postupně paralyzovány jednotky [[SNB]] a [[Finanční stráž]]e na východním Slovensku.{{Doplňte zdroj}} Československá vláda byla nucena{{Doplňte zdroj}} postupně přijímat opatření a na [[Slovensko]] byly vyslány vojenské jednotky, které jednotky UPA zatlačily zpět do Polska.
 
== Banderovci v Československu ==
Počátkem dubna [[1946]] se situace na východoslovenské hranici dramatizovala, když na [[Slovensko]] pronikly velké jednotky UPA. Banderovci začali opět provádět rozsáhlou agitační činnost, přičemž apelovali na občany, aby se postavili komunistickému nebezpečí a vyzývali k odboji bývalé [[Jozef Tiso|Tisovy]] a [[Andrej Hlinka|Hlinkovy]] oddíly.{{Doplňte zdroj}} Tento jejich vpád ukázal nepřipravenost československých silových jednotek. Banderovci dokonce obsadili 33 obcí, které se dostaly do jejich moci.{{Doplňte zdroj}} Proto koncem dubna bylo na severovýchodní hranici [[Slovensko|Slovenska]] soustředěno velké množství vojenských jednotek, které tam začaly budovat komplexní obranný systém. Toto posílení mělo za následek zlepšení bezpečností situace, a tak se na Slovensku zdržovaly jen menší banderovské jednotky. Od podzimních měsíců [[1946]] docházelo k snižování počtu nasazených jednotek o polovinu původního stavu. V roce [[1947]] došlo k zhoršení mezinárodní situace a představitelé OUN ještě stále předpokládali, že vypukne vojenský konflikt, přičemž UPA bude mít jako svůj úkol útok na polskou armádu.
 
Počátkem dubna 1947 zesílily banderovské oddíly tlak na slovenskou hranici a v červnu došlo k průniku tří velkých banderovských jednotek Burlaka, Hromenka a Brodyče do [[Československo|Československa]]. V té době však vyvrcholila v Polsku [[operace Visla]] a snahou velitelů UPA byl přesun jejich jednotek do okupačních zón [[Spojené státy americké|USA]] v Německu a Rakousku přes československé území. Banderovci předpokládali, že na Slovensku jim nebude kladen žádný odpor, že se jim podaří úhybnými manévry vyhnout přímým bojovým střetům s československými bezpečnostními silami, přičemž počítali i s podporou slovenského obyvatelstva a některých slovenských protikomunisticky orientovaných vojenských důstojníků. Přestože byla přijata úsporná opatření, dotýkající se armády, a zemi postihlo katastrofální sucho, Československá vláda zformovala z příslušníků pohraničních útvarů [[SNB]] samostatný '''Pohraniční pluk SNB „Slovensko“''', který zasáhl do bojů proti banderovcům. Příslušníci UPA postupovali na západ a mnohdy dokázali za den překonat i 40 km v horském a zalesněném terénu. Při četných střetech s československými bezpečnostními složkami používali osvědčeného a v praxi vyzkoušeného způsobu pronikání vpřed, který spočíval v soustředěné palbě jedním směrem a proražení obrany bez ohledu na ztráty. Akce čs. bezpečnostních složek neutuchaly a velké banderovské bandy se jim dařilo postupně rozbíjet, i když mnohde i za cenu lidských obětí. Nejvyšší ztráty v bojích s Banderovci utrpěla Československá armáda v [[Bitva u Partizánské Ľupči|bitvě u Partizánské Ľupči]] v [[Nízké Tatry|Nízkých Tatrách]] dne 5. srpna 1947.<ref>[http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historicky-magazin/7005-banderovci-jako-tema-historickeho-magazinu/ Banderovci jako téma Historického magazínu — Osobnosti na ČT24 — Česká televize]</ref>
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_ukrajinských_nacionalistů“