Záviš z Falkenštejna: Porovnání verzí

== Pětilisté příbuzenstvo ==

[[Soubor:Falkenstejn.jpg|náhled|Falkenštejnova pečeť s pětilistou růží]]

 

Záviš se poprvé písemně připomíná jako dospívající, v nedatované listině krále Přemysla Otakara II., řazené k roku 1262, kdy byl s otcem a bratrem pověřen obranou hornorakouského kláštera [[Sankt Florian]].<ref>RBM II, s. 157, č. 406 </ref> 28. srpna roku 1272 byl jeho otec Budivoj ještě živ, protože se Závišem pečetil listinu bratří z Valdeka.<ref>RBM II, s. 319, s. 791</ref> Po Budivojově smrti Záviš převzal vedení krumlovské linie rodu, byl již nejspíše ženat. Jméno jeho manželky není známo a patrně brzy ovdověl, měl však z tohoto manželství dceru, rovněž neznámého jména, později provdanou za [[Hynek Krušina I. z Lichtenburka|Hynka Krušinu z Lichtenburka]]. V 70. letech 13. století narůstalo napětí mezi Vítkovci a králem [[Přemysl Otakar II.|Přemyslem Otakarem II.]]. Přispěla k němu králova zakladatelská činnost v jižních Čechách: roku [[1263]] založil klášter Sancta spinea Corona (Svatá trnová koruna), později přejmenovaný na [[klášter Zlatá Koruna|Zlatou korunu]], a roku [[1265]] královské město [[České Budějovice]]. Přemysl se tak snažil zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice proti [[Bavorsko|Bavorsku]], s jehož vévodou byl často ve válečném stavu. Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od [[Praha|Prahy]] přes [[Písek (město)|Písek]] až po [[Kremže|Kremži]]. Vítkovci to však považovali za zásah do území své svrchovanosti a při shromážděních celého rodu (jako například 19. března 1274 na [[Rožmberk (hrad)|Rožmberku]]) připravovali společný postup.

 

== Králův rádce ==

Po bitvě na Moravském poli se Záviš z Falkenštejna vrátil do Čech, záhy se však dostal do konfliktu s braniborskou správou a účastnil se odboje proti [[Ota V. Braniborský|Otovi V.]] Je jisté, že roku 1279 vypálil královské město Budějovice, jež leželo uprostřed vítkovských držav a bylo tomuto rodu trnem v oku. V roce 1280 opustil Čechy a jako odpůrce Oty Braniborského se vydal ke dvoru [[Kunhuta Uherská|královny Kunhuty]], která od roku 1279 sídlila v [[Hradec nad Moravicí (zámek)|Hradci nad Moravicí]]. Jejich pragmatické partnerství však brzy přerostlo v milostný poměr pětatřicetileté vdovy a jejího o několik let mladšího rytířského dvořana. Počátkem roku 1281 královna ustanovila Záviše v Hradci purkrabím. V létě 1281 byl z uherského zajetí propuštěn [[Mikuláš I. Opavský|Mikuláš Opavský]] a již během prvních týdnů začal postupně obnovovat svou moc nad jednotlivými hrady a městy Opavska. Záviš s Kunhutou proto museli Opavsko opustit a patrně ve druhé polovině roku 1281 odešli na Moravu, kde našli útočiště na některém z vítkovských sídel. Zhruba v té době se jim narodil syn [[Jan z Falkenštejna|Jan]], zvaný Ješek (není jisté, zda přišel na svět v Hradci nad Moravicí, nebo na jiném místě jejich společného pobytu).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Charvátová | jméno = Kateřina | odkaz na autora = Kateřina Charvátová | titul = Václav II. Král český a polský | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 343 | strany = 60–64 | isbn = 978-80-7021-841-9}}</ref>

 

 

== Odpůrce Habsburků ==

Změna situace nastala v&nbsp;roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka [[Guta Habsburská]].<ref>''Velké dějiny'', s.&nbsp;399</ref> S&nbsp;příchodem královny začal Záviš z&nbsp;Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u&nbsp;dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se posílit se souhlasem krále svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále [[Alžběta Kumánka|Alžbětou]]. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher [[Jindřich z Lichtenburka|Jindřichem z&nbsp;Lichtenburka]] koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do [[Opatovice|Opatovic]].{{#tag:ref|Důvody přepadení nejsou známy. Mohly souviset s otázkou věna Závišovy dcery, která se pravděpodobně někdy v&nbsp;letech 1284–1286 provdala za Jindřichova syna [[Hynek Krušina I. z Lichtenburka|Hynka Krušinu z&nbsp;Lichtenburka]]. Zároveň v této době už stáli [[Lichtenburkové]] na straně Závišových nepřátel.<ref>{{citace monografie | příjmení = Urban | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Urban (historik) | titul = Lichtenburkové : vzestupy a pády jednoho panského rodu | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 585 | isbn = 80-7106-579-X | strany = 129–130, 203–204}}</ref>|group=pozn.}} S&nbsp;královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v&nbsp;Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s&nbsp;Alžbětou, ale navázal i&nbsp;blízký vztah s&nbsp;uherským králem [[Ladislav IV. Kumán|Ladislavem]]. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty<ref>''Václav II.'', s.&nbsp;100</ref> a biskupa [[Tobiáš z Bechyně|Tobiáše z Bechyně]], využila Závišovy několikaměsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Závišovi příbuzní a příznivci nedokázali novou situaci zvrátit a královým rádcům se podařilo Vítkovce pozvolna odstavit. Záviš byl o nastalé změně zřejmě informován, neboť se s novou manželkou usadil na svém hradě [[Svojanov]]ě.

 

{{Citát|Nevíme, kdo Záviše soudil a jaké vedeny žaloby proti němu; jen tolik jest známo, že mu poručeno vrátiti hrady a poklady královské, v jichž držení byl. On ale odpíral tomu stále, tvrdě, že to je zástava za 50 000 [[hřivna|hřiven]] stříbra, které král Přemysl Otakar zapsal kdysi manželce své Kunhutě a tato pak je odkázala synu svému (Janovi). Jen když tato částka složena bude, sliboval splniti, co se žádalo. Proto byl odsouzen všech svých statků a co nějaký zločinec uvržen do Bílé věže nad branou hradu pražského, kde ho drželi asi půl druha léta, do roku 1290.}}

 

{{Citát|Záviš byl vyvlečen z kobky. Přemyslův levoboček Mikuláš, starý odpůrce, smýkal jím v strašném ponížení od hradu k hradu. Všude tam, kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel bránil, rozbil jednoho dne kat svůj stánek z hrubých koz a z potřísněných prken. Potom zatkne do země delší rameno jakési zvoničky a na rameno krátké upevní umíráček. Když zazní hluchý zvon, pozvedne kat sekeru a nějaká stvůra, zestárlá v potupě, se dává do řeči a houká: Vítkovci, zrádci, vydejte svůj hrad! Otevřte bránu, jinak padne Závišova hlava! V srpnu, dne dvacátého čtvrtého, dorazil kat před Hlubokou...}}

[[Soubor:Závišův pomník.jpg|náhled|Pomník v Hluboké nad Vltavou na předpokládaném místě popravy Záviše z Falkenštejna]]