Zásada tří jednot: Porovnání verzí

'''Zásada tří jednot''' nebo také '''Pravidlopravidlo tří jednot''' definuje tři základní požadavky na stavbu klasického [[drama]]tu, tj. jednotu děje, místa a času.<ref name="SLOV">{{Citace monografie|příjmení=Vlašín|jméno=Štěpán|spoluautoři=a&nbsp;kol.|odkaz na autora=Štěpán Vlašín|titul=Slovník literární teorie|místo=Praha|rok=1977|vydavatel=Československý spisovatel|vydání=1|počet stran=472|strany=84.|id=cnb000143586}}</ref>

Jednota děje znamená, že se má umělecké dílo zaměřit na pouze na ústřední dějovou linii a neobsahovat žádné vedlejší motivy a odbočky, aby byla podpořena vnitřní celistvost tohoto díla. Jednotou místa se rozumí to, že se má dílo odehrávat na jednom místě, nejlépe v nějakém paláci, jednota času pak omezuje trvání děje na dvacet čtyři, výjimečně na třicet hodin.<ref name="SLOV"/>

Jako první definoval zásady dramatikýchdramatických jednot [[Starověké Řecko|starověký řecký]] [[filosof]] [[Aristotelés]] ve svém díle ''[[Poetika (Aristotelés)|Poetika]]'' (335 př. n. l.)<ref name="ZANR">[[Dagmar Mocná|MOCNÁ, Dagmar]]. [[Josef Peterka|PETERKA, Josef]] a kol. ''Encyklopedie literárních žánrů''. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004. 700 s. ISBN 80-7185-669-X. S. 124.</ref> Za závaznou však považoval pouze jednotu děje.<ref name="FREY">{{Citace monografie|příjmení=Freytag|jméno=Gustav|spoluautoři=|odkaz na autora=Gustav Freytag|titul=Technika dramatu|místo=Praha|rok=1944|vydavatel=Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol|vydání=1|počet stran=180|strany=20–25.|id=cnb000762586}}</ref> Z autorů antických tragédií pak dodržoval dramatické jednoty především [[Sofoklés]] (například v tragédii ''[[Král Oidipus]]'' nebo ''[[Antigona (Sofoklés)|Antigona]]'').<ref name="SLOV"/>

K požadavkům dramatických jednot se vrátila [[Renesance|renesanční]] [[poetika]], když roku 1570 vydal [[Itálie|italský]] literát [[Lodovico Castelvetro]] svůj ''Překlad a výklad Aristotelovy Poetiky'' (''Poetica d'Aristotele vulgarizzata e sposta''),<ref>[[Jiří Pelán|PELÁN, Jiří]] a kol. ''Slovník italských spisovatelů''. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 732 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 240-241.</ref> ale napříladnapříklad [[William Shakespeare]] nakládal as jednotou děje, místa a času velice volně.<ref name="SLOV"/>

Na nekompromisním dodržování zásady tří jednot pak trval [[Francie|francouzský]] [[Klasicismus (literatura)|klasicismus]], protože odpovídaly jeho racionalistickým základům a přispěly tak k přísné stavební sevřenosti francouských klasicistních dramat ([[Pierre Corneille|Corneille]], [[Jean Racine|Racine]]).<ref name="SLOV"/> [[Nicolas Boileau]], považovaný za zakonodárcezákonodárce literárního klasieismuklasicismu, píše ve své didaktické básnlbásni ''UměmíUmění básnické'' (1674, ''L'Art poétique''), že dramatické dílo má mít jedno mlstomísto, jeden děj a jeden čas.<ref>[[Nicolas Boileau|BOILEAU, Nicolas]]. ''Uměnj básnjřské, které we francauzském gazyku Boileau Despréaux we čtyřech zpěwjch složil, w česko-slowenský pak gazyk přeložil Bohuslaw Tablic''. Budín: Královská univerzítní tiskárna, 1832. 36 s. cnb001041375</ref>

Od konce 18. &nbsp;století probíhají spory o tom, zda je dodržování zásady tří jednot pro drama důležité. Například [[Preromantismus|preromatičtí]], především němečtí dramatici ([[Gotthold Ephraim Lessing|Lessing]], [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethe]], [[Friedrich Schiller|Schiller]]) a následně představitelé [[Romantismus (literatura)|romantismu]] ([[Victor Hugo|Hugo]]) nepovažovali dodržování dramatických jednot za závazné. V pozdějěípozdější dramatické praxi lze najít jak tendence k dodržování dramaticýchdramatických jednot, tak i k rozvolňování dramatické stavby.<ref name="SLOV"/>