Kategorický imperativ: Porovnání verzí

'''Kategorický imperativ''' je základem přirozené [[morálka|morálky]], kterou rozebírá v ''Základech metafyziky mravů'' a v ''Kritice praktického rozumu'' [[Immanuel Kant]]. Jeho hodnocení mravnosti vychází z motivů jednání, nikoli z jeho důsledků. Je rozvedením [[Zlaté pravidlo|Zlatého pravidla]], které odvozuje morální soudy z preferencí člověka. Protože se však preference jednotlivých lidí mohou lišit a jsou v průběhu života proměnlivé, nemůže Zlaté pravidlo být spolehlivým, natož pak univerzálním morálním pravidlem. Spolehlivým vodítkem mravního rozhodování může být podle [[Racionalismus|racionalistů]] pouze rozum.

Kant si všiml, že bez omezení může být za dobrou na světě považována pouze dobrá vůle.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=Kant|jméno=Immanuel|příjmení2=|jméno2=|titul=Základy metafyziky mravů|vydání=|vydavatel=OIKOYMENH|místo=Praha|rok=2014|počet stran=103|strany=14–15|isbn=}}</ref> Zlá vůle totiž může vše, i to, co se zdá být dobré, použít škodlivě, ať už se jedná o přírodní talenty, nebo o dary štěstěny. Zároveň Kant kritizuje [[Aristotelés|Aristotelovo]] založení etiky v eudaimonii (blaženosti)<ref name=":0" />: kdyby totiž cílem přírody byla blaženost, pak se k ní rozum zdá být nejhorší cestou, lepší by se jevil instinkt. Každý člověk tak má sice náklonnost k blaženosti, ale teprve když blaženost podporuje z povinnosti, má podle Kanta jeho jednání morální hodnotu. Ta tedy neleží v následcích; jednání je mravně dobré, pokud je představa zákona pohnutkou vůle a ne účinkem. Princip, který vůli donucuje příkazem rozumu, je imperativ; imperativy pak Kant rozděluje na hypotetické a kategorické.

'''Kategorický imperativ''' – předvádí jsoucno samo pro sebe, bez vztahu k jinému účelu; je nepodmíněný a kategorický: platí pro každého člověka nezávisle na čemkoliv jiném, vždy a všude.