Verze z 9. 11. 2007, 16:46 editovat Aktron (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 45 214 editací oprava odkazu ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 1. 12. 2007, 23:51 editovat zrušit editaci Porthos (diskuse \| příspěvky) 74 638 editací m Typografická úprava Přejít na další porovnání →
Řádek 6: Zde je možno hledat zárodky instrumentu „diktatury stranického vedení a aparátu nad stranou samotnou“ a tedy nad celou zemí, což bylo implikováno již „principy, jimiž se řídil Lenin“<ref>[[Oskar Anweiler]] v delší předmluvě, in: Frits Kool und Erwin Oberländer (Hrsg.), Dokumente der Weltrevolution (viz seznam literatury), str. 74n.</ref>. Opozice se začala formovat i proti [[Stalin]]ově zahraniční politice, proti jeho tézím o socialismu v jedné zemi, proti industrializaci a kolektivizaci v jeho pojetí. I když převzetí moci Stalinovou frakcí nebylo ještě s konečnou platností rozhodnuto, bylo v této době předurčeno. Počátkem 20. let existovalo v Rusku několik opozičních seskupení jako ''Dělnická skupina'' - ''Рабочая группа'' ([[Mjasnikov]]) nebo ''Dělnická pravda'' - ''Рабочая правда'' ([[Bogdanov]]), zejména pak ale ''[[Dělnická opozice]]'' - Рабочая оппозия ([[Šljapnikov]], [[Medveděv]], [[Kollontaj]]). Již jejich název dokumentoval paradoxní situaci, že ve státě, který si dělal nárok být tzv. diktaturou proletariátu, se aktivní dělnické hnutí muselo organizovat v takto pojmenovaných skupinách. Ještě roku 1921 poznamenává Trockij na adresu Dělnické opozice „... jako kdyby strana nebyla oprávněna prosadit svou diktaturu i tehdy, když se dočasně míjí s představami dělnické demokracie ... to je ... priorita strany, která je povinna prosadit svou diktaturu bez ohledu na dočasné kolísání dělníků...“ <ref>Protokoly X. Sjezdu KSR, Moskva 1921, pův. podle: A. Bilinsky, Sozialismus oder Oligarchie?, zde cit. podle Klaus Westen, Die Kommunistische Partei der Sowjetunion... (viz seznam literatury), str. 37</ref>. Tyto skupiny byly postupně zakázány, pokud byly aktivní v rámci strany, byly zatlačovány do pozadí. Dělnická skupina se ve svém manifestu z roku 1923, který byl předložen na XII. Sjezdu KSR(b), přes veškerou kritiku postavila na stranu programu KSR<ref>Carr, A History of Soviet Russia (viz seznam literatury), str. 80n.</ref>, byla zakázána a Mjasnikov byl zatčen. Samotný vznik ''Levé opozice'' je zpravidla uváděn v souvislosti s tak zvanou [[Deklarace 46\|deklarací 46]] z října 1923. Tato deklarace, podepsaná 46 představiteli KSR(b) a adresovaná politbyru strany<ref>Originál viz Trotsky Archive, Harvard University, dokument T 802a (deklarace) a T802b-n (podpisy); viz [http://oasis.lib.harvard.edu/oasis/deliver/~hou00302]</ref>, argumentovala stejně jako již předtím zlikvidované skupiny: stranická hierarchie, profesionální straníci versus obyčejní, ztrnutí strany atd. K podepsaným náleželi známí bolševici jako [[Preobraženskij]], [[Serebrjakov]], [[Smirnov]], [[Sapronov]], [[Pjatakov]] a další Trockij sám deklaraci nepodepsal, stejnou kritiku však vyjádřil ve svém dopise o týden dříve). V této době se iniciátoři nacházeli ještě v opozici vůči tehdejší vedoucí trojce Stalin – Zinověv – Kameněv, kteří měli podporu i [[Bucharin\|Bucharina]] a [[Rykov]]a. Začátkem roku 1925 se se Stalinem nepohodli pak i Zinověv a Kameněv, kteří založili ''Novou opozici'', která však vzápětí v prosinci 1925 byla na XIV sjezdu strany potřena, oba se připojili k Trockéhého opozici (krátce byl užíván pojem ''Spojená opozice''). Mezi říjnem 1926 a listopadem 1927 byli členové této opozice odstaněni ze strany, 15. sjezd strany v prosinci 1927 pak názory opozice prohlásil za neslučitelné s učením strany.

Levá opozice: Porovnání verzí