Mccarthismus: Porovnání verzí

Mezi lety 1946 až 1956, během mccarthismu, byly provedeny dvě popravy ([[Julius a Ethel Rosenbergovi]]), nejméně 11&nbsp;500&nbsp;úředníků bylo propuštěno či odvoláno, přibližně 300&nbsp;osob se vyskytlo na černých listinách [[Hollywood]]u, několik desítek osob zvolilo [[exil]], 67&nbsp;cizinců bylo [[Deportace|deportováno]], 145&nbsp;osob bylo zatčeno za komunistickou činnost, desítky osob byly odsouzeny za urážku [[Kongres Spojených států amerických|Kongresu]] nebo křivé svědectví, [[Federální úřad pro vyšetřování|FBI]] prověřila 2,3&nbsp;milionů federálních úředníků a o 40&nbsp;tisících z nich vedla záznam, FBI také prověřila spisy 13,5&nbsp;milionů pracujících. Celkově několik milionů osob bylo podezříváno z komunismu a byly o nich vedeny složky.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. ''Hon na čarodějnice: McCarthismus 1947-1957'', Praha: Themis, 1999. S. 158–159.</refname="Hon…">{{Citace Hlavnímimonografie
| cílipříjmení podezření= ze sympatizování s komunismem se stali státní a federální úředníci, lidé zaměstnaní v zábavním průmyslu, učitelé a [[OdboryToinetová
|odboroví]] předáci.jméno Pro= mnoho vyslýchaných znamenalo již pouhé podezření ztrátu zaměstnání a konec profesní kariéry.Marie-France

Ačkoliv byl po druhé světové válce antikomunismus rétorikou především [[Demokratická strana (USA)|demokratického]] [[Prezident Spojených států amerických|prezidenta]] [[Harry S. Truman|Harryho S. Trumana]], během projednávání případu Algera Hisse, se této rétoriky chopil i tehdejší republikánský senátor [[Richard Nixon]], který ovšem dbal o svou dlouhodobou kariéru, což mu již v roce 1952 přineslo roli spolukandidáta [[Dwight D. Eisenhower|Dwighta D. Eisenhowera]] a mezi lety 1953–1961 funkci [[Viceprezident Spojených států amerických|viceprezidenta]]. Hlavní mediální tváří republikánského antikomunismu se tak stal senátor Joseph McCarthy.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 27–28.<name="Hon…"/ref>{{rp|27-28}} Senátor McCarthy v únoru 1952 vystoupil s údajným seznamem 205&nbsp;členů Komunistické strany USA, kteří pracují ve státní sféře. Ačkoliv tento seznam nikdy nepředložil ke kontrole, stačilo to na vypuknutí druhé Rudé paniky a období mccarthismu.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 29.<name="Hon…"/ref>{{rp|29}}

Dne 2.&nbsp;prosince 1954 byl senátor McCarthy odsouzen americkým Senátem za činnost znevažující Senát a obdržel důtku (69&nbsp;senátorů pro udělení a 24&nbsp;proti). Senátorovi také rychle ubývala podpora obyvatel, zatímco v lednu&nbsp;1954 ho příznivě vnímalo 50 % dotázaných, v listopadu&nbsp;1954 to bylo již jen 35 %.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 36–37.<name="Hon…"/ref>{{rp|36-37}}

Již za prezidenta [[Franklin D. Roosevelt|Franklina D. Roosevelta]] byly přijaty různé antikomunistické zákony, které umožňovaly úřadům prošetřovat své zaměstnance. Během druhé světové války a spojenectví se SSSR se tyto zákony příliš nevyužívaly, ale po skončení války se staly legální bází pro státní antikomunismus. Roku 1940 byl přijat také zákon o evidování cizinců ({{Cizojazyčně|en|Alien Registration Act}}, známější pod názvem {{Cizojazyčně|en|Smith Act}}), roku 1950 zákon o vnitří bezpečnosti ({{Cizojazyčně|en|Internal Security Act}}, známější pod názvem {{Cizojazyčně|en|McCarran Act}}) a roku 1952 zákon o přistěhovalectví ({{Cizojazyčně|en|Immigration and Nationality Act}}, také známý jako {{Cizojazyčně|en|McCarran–Walter Act}}). Všechny umožňovaly provádět kontroly obyvatel a především cizinců a dokonce je preventivně věznit.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 39–41.<name="Hon…"/ref>{{rp|39-41}} FBI díky těmto zákonům vytvořila seznam 26&nbsp;tisíc osob, které měly být preventivně zatčeny v případě výjimečného stavu. Mezi jmény na seznamu figuroval například i spisovatel [[Norman Mailer]].<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 42.<name="Hon…"/ref>{{rp|42}}

V březnu 1947 podepsal prezident Harry S. Truman legislativní nařízení 9835, známé jako {{Cizojazyčně|en|Loyalty Order}}, které zavádělo první americký systém prokazování [[Loajalita|loajality]] s cílem zbavit se komunistů ve státní sféře. V roce 1953 prezident Dwight Eisenhower toto nařízení rozšířil o možnost propuštění zaměstnanců při pouhém podezření. V roce 1954 byl takto propuštěn například fyzik [[Robert Oppenheimer]], který mezi lety 1942 a 1946 spolupracoval na projektu Manhattan, a v roce 1954 pracoval jako poradce ve [[Americký výbor pro jadernou energii|Výboru pro jadernou energii]]. Procedury prověřování loajality se dotkly 13,5&nbsp;milionů obyvatel. Žádný špion nebyl odhalen, ale 3&nbsp;900&nbsp;lidí ve veřejném sektoru a 5&nbsp;400&nbsp;osob v soukromém sektoru dostalo výpověď.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 43.<name="Hon…"/ref>{{rp|43}}

V roce 1942 začalo [[ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických]] vytvářet seznam organizací podezřelých z možné podvratné činnost. Na veřejnost se dostal poprvé v roce 1948, kdy čítal 78&nbsp;organizací. Roku 1950 čítal 197&nbsp;organizací, z nichž mělo být 132&nbsp;komunistických. V roce 1953 až 254&nbsp;organizací.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 44.<name="Hon…"/ref>{{rp|44}}

Výbor pro neamerickou činnost (HUAC) proslul zejména svou činností proti osobám ze zábavního průmyslu (Hollywoodu), když vytvořil černou listinu pro 300&nbsp;osob (herců, scenáristů, režisérů, pomocného štábu...). Všichni v Hollywodu museli odpovědět na otázku, zda jsou či někdy byli členy Komunistické strany USA. Roku 1947 deset osob odmítlo odpovědět a byli uvězněni (známí pod názvem [[Hollywoodská desítka]]). Všichni z nich se odkazovali na první dodatek [[Ústava Spojených států amerických|Ústavy]], týkající se svobody slova, shromažďování a vyznání. Nakonec byli odsouzeni za urážku Kongresu. Byli odsouzeni na dva měsíce až rok odnětí svobody. Hollywoodskou desítku tvořili: [[Alvah Bessie]], [[Herbert Biberman]], [[Lester Cole]], [[Edward Dmytryk]], [[Ring Lardner Jr.]], [[John Howard Lawson]], [[Albert Maltz]], [[Samuel Ornitz]], [[Adrian Scott]] a [[Dalton Trumbo]]. V budoucnu se vyslýchaní odkazovali také k pátému dodatku Ústavy, který umožňuje obviněným odmítnout vypovídat proti sobě samým a požadovat řádný soudní proces. I tato taktika se ovšem ukázala jako neúčinná.<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 109–112.<name="Hon…"/ref>{{rp|109-112}} Později byli komisí předvoláni i osoby, které měly dosvědčit často důkazy nepodložená obvinění komise. Mezi osobami, které se rozhodly s komisí spolupracovat a podávat svědectví, byli i [[Budd Schulberg]] nebo [[Elia Kazan]]. V takové atmosféře udávání, zvolili někteří herci exil (například [[Charlie Chaplin]]).<ref>TOINETOVÁ, M.-F. 1999. S. 113–116.<name="Hon…"/ref>{{rp|113-116}}

| počet stran = 264 pages