Světlana Alexijevičová: Porovnání verzí

Svou první knihu ''Válka nemá ženskou tvář'' napsala v roce 1983. [[Cenzura]] v knize objevila antikomunistické postoje a byla vydána až o dva roky později na počátku období [[perestrojka|perestrojky]]. Během pěti let se jí prodalo přes 2 miliony kusů. Je tvořena [[monolog]]y žen o různých aspektech [[Druhá světová válka|Druhé světové války]].<ref>{{Citace elektronického periodika|příjmení=Šudrychová|jméno=Šarlota|titul=Putin chce obnovit starodávnou Rus, z lidí se stala šílená masa, říká nobelistka Alexijevičová|periodikum=lidovky.cz|vydavatel=|url=http://www.lidovky.cz/putin-chce-obnovit-starodavnou-rus-z-lidi-se-stala-silena-masa-rika-nobelistka-alexijevicova-i0b-/kultura.aspx?c=A161013_134412_ln_zahranici_bri|datum vydání=2016-10-13|datum přístupu=2016-10-17}}</ref> Následující kniha ''Poslední svědkové'' zachycuje vzpomínky lidí, kteří své dětství prožili v Druhé světové válce. Popisuje v ní i zkušenosti své rodiny během války a vlády [[Josif Vissarionovič Stalin|Josifa Stalina]]. Román ''Zinkoví chlapci'' napsala v roce 1989 po uskutečnění asi 500 rozhovorů s veterány z afghánské války a s matkami padlých vojáků. Název odkazuje na zinkové [[Rakev|rakve]], v nichž se mrtví vojáci vraceli do [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]]. Vydána byla v roce 1992 a Alexijevičová kvůli ní několikrát stála před [[soud]]em. Odsouzena nakonec nebyla. Osudy lidí, postižených [[Černobylská havárie|černobylskou jadernou havárií]] zmapovala v knize ''Modlitba za Černobyl''. V roce 1993 napsala o [[Sebevražda|sebevraždách]] po [[Rozpad Sovětského svazu|rozpadu Sovětského svazu]], kdy se lidé museli vypořádávat s novým společenským zřízením a přehodnocováním historie. Další knihy již nebyly vydávány státními nakladatelstvími, ale dvě knihy vyšly v soukromých běloruských nakladatelstvích. Stala se tak známější více v zahraničí než ve své zemi.