Laserová dioda: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
závěrečné sekce dle doporučení, comm z wd
m ČJ
Řádek 42:
== Historie ==
 
Prvním, kdo demonstroval emisi koherentního světla z polovodiče byl Robert N. Hall, který toho dosáhl se svým týmem ve výzkumném centru společnosti [[General Electric]] v roce 1962. Ještě téhož roku se podařilo Nicku Holonyakovi jako prvnímu předvést emisi viditelného světla. Další výzkumy probíhaly hlavně v laboratořích [[IBM]], Lincolnových laboratořích [[Massachusettský technologický institut|MIT]], [[Texas Instruments]] a [[:en:RCA|RCA]]. Na začátku 60. let byla Herbertem Nelsonem z RCA laboratoří vynalezena kapalná epitaxe (Liquid Phase Epitaxy), která umožnila vytváření vysoce kvalitních heteropřechodů (ty byly objeveny už v průběhu 50. let Herbertem Kroemerem z RCA laboratoří). Tato technika se rozšířila a používala několik let při výrobě laserových diod, až byla v 70. letech nahrazena plynnou epitaxí sz organokovových sloučenin (MetalOrganic Vapour Phase Epitaxy) a epitaxním růstem z molekulárních svazků (Molecular Beam Epitaxy).
 
První laserové diody byly homostrukturní, tedy jejich přechod byl tvořen jediným materiálem. U těchto diod byla příliš vysoká hustota prahového proudu na to, aby mohly být provozovány v kontinuálním režimu. S vynálezem heterostruktury a použitím jednoho heteropřechodu v laserových diodách pomocí LPE se podařilo hustotu prahového proudu snížit 10krát, což však stále nestačilo pro provozování laserových diod v kontinuálním režimu při pokojové teplotě. Až roku 1970 použili současně Žores I. Alfjorov s Dmitrijem Z. Garbuzovem z fyzikálně-technického institutu v Leningradu a Morton Panish s Izuem Hayashim z [[Bellovy laboratoře|Bellových laboratoří]] (USA) dvojího heteropřechodu, čímž se hustota prahového proudu snížila na takovou hodnotu, že diody mohly pracovat v kontinuálním režimu.