Minská skupina: Porovnání verzí

Hlavním prostředkem využívaným na půdě Minské skupiny jsou mezinárodní jednání všech zúčastněných stran. Od roku 2008 do současnosti proběhlo celkem 11 pokusů o urovnání konfliktu. Žádný z nich ovšem neskončil úspěchem. Vývoj návrhů, které vzešly z jednání skupiny o možném skončení konfliktu o Náhorní Karabach, lze shrnout do čtyř fází. Rok 1997 přinesl dva odlišné přístupy. Prvním přístupem k řešení byl tzv. „'''package deal'''“, jehož podstatou bylo přijetí všech požadavků najednou, tedy komplexně a bezpodmínečně. Obsahem tohoto nástroje bylo stažení vojsk a konec ozbrojování na obou stranách konfliktu a následné uznání autonomního statusu Náhorního Karabachu. Zahrnuta byla ovšem také podmínka ohledně sedmi ázerbájdžánských regionů, tehdy již okupovaných Arménií, jež měly připadnout zpět pod správu Ázerbájdžánu. Právě tato podmínka byla důvodem, proč se Arménie nakonec postavila proti „package deal“. Druhý přístup vznikl v září téhož roku a nesl název „'''step by step'''“. Zásadním rozdílem zde bylo rozdělení postupu do dvou oddělených fází, přičemž druhá fáze byla podmíněna splněním fáze předchozí. První podmínkou bylo tehdy vyřešení a stažení vojsk z území Ázerbájdžánu, na což navazovalo vyřešení statusu Náhorního Karabachu. Vedení mezinárodně nezávislé [[Náhorně-karabašskáNáhorněkarabašská republika|Náhorně-karabašskéNáhorněkarabašské republiky]] ovšem považovalo druhou fázi zásadně podmíněnou fází první a zároveň vyžadovalo úplnou a kompletní nezávislost svého území. Ačkoliv tedy Arménie i Ázerbájdžán tento postup řešení schválily, byl to Náhorní Karabach, kdo ho nakonec odmítl. Až do roku 2007 OBSE nepřišlo s žádným dalším zásadním návrhem.

# záruka bezpečnosti pro neuznanou Náhorně-karabašskouNáhorněkarabašskou republiku