Wikipedie

Zánik Rakousko-Uherska: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
menší přepracování podle knihy "Červenec 1914" od Sean McMeekin, která již byla uvedena v referencích, kdyby se někomu něco nezdálo, prosím napřed do diskuse, knihu mám k dispozici
Řádek 17:
| jazyk = česky
}}</ref>
Nastupující kapitalismus postupně narušoval společenské a politické uspořádání monarchie, které do roku 1848 stále právně odpovídalo pozdnímu feudalismu. V&nbsp;souvislosti s&nbsp;politickým [[Liberalismus|liberalismem]] a nacionalismem došlo k&nbsp;první vážné vnitřní krizi Rakouska v letech [[1848]]/[[1849]] (tzv. [[jaro národů]]). Reakce státního aparátu na&nbsp;revoluci značně poškodila reputaci monarchie v&nbsp;očích svých obyvatel. Nový císař [[František Josef I.]] a&nbsp;jeho vlády dokázaly prozatím vždy politické i&nbsp;vojenské krize řešit, ale&nbsp;později už šlo jen o&nbsp;snahu zastavit nezastavitelné. Během 60.&nbsp;let 19.&nbsp;století byla monarchie nově uspořádána a&nbsp;v&nbsp;rámci vyrovnání rozdělena na&nbsp;dvě poloviny, Předlitavsko a Zalitavsko. Absolutistický režim nahradila konstituční monarchie. Především v Předlitavsku se politická sféra postupně demokratizovala. Tyto politické reformy ale nevyřešily národnostní otázku, která se vyrovnáním v&nbsp;roce 1867 dostala do nového politického kontextu. Vyčerpávající [[První světová válka|Světová válka]] představovala výzvu, se kterou se Rakousko-Uhersko už nedokázalo vyrovnat. Se smrtí starého císaře [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] v&nbsp;listopadu [[1916]] jakoby odcházela do&nbsp;dějin i&nbsp;sama [[monarchie]]. Pokusy mladého císaře [[Karel I.|Karla I.]] o&nbsp;záchranu svého dědictví se z&nbsp;dnešního pohledu zdají již od&nbsp;počátku marné.
 
== Příčiny ==
Řádek 128:
| jazyk = česky
}}</ref>]]
S výsledkem revolučních let [[1848]]–[[1849]] pak byli nakonec nespokojeni téměř všichni. Rozpuštěním [[Kroměřížský sněm|kroměřížského ústavodárného sněmu]] byli zklamáni do té doby převážně [[Austroslavismus|austroslavističtí]] Češi, spor o účast na [[Frankfurtský sněm|Frankfurtském sněmu]] [[Německý spolek|Německého spolku]] zarazil klín do do té doby ještě docela korektních vztahů mezi Čechy a [[Čeští Němci|českými Němci]], pro maďarské elity se stala porážka revolučních vojsk a následné [[perzekuce]] téměř národní tragédií. [[Uhersko|Uherští]] [[Slované]], kteří v převážné míře podporovali centrální vídeňskou vládu, se mohli cítit zrazeni následnou ignorací jakýchkoli jejich národních požadavků v dalších letech a rakouským liberálům a demokratům byl darován [[Neoabsolutismus|nový absolutismus]] s příslušnými metodami policejního sledování a nedobrovolných [[Internace|internací]].<ref name="noviny"/>
 
Praxe, kdy určitá kritická situace byla vyřešena tak, že nakonec byli nespokojeni prakticky všichni, se stala pro rakouskou politiku po následující desetiletí takřka typická. Jinak tomu nebylo ani v politice zahraniční, kdy neúspěšná [[diplomacie]] vedla ke zhoršení vztahů s Ruskem i Pruskem,<ref>{{Citace monografie
Řádek 146:
 
=== Obnovení ústavnosti ===
Nový [[Politický režim|režim]] spotřebovával obrovské množství prostředků k zajištění své vnitřní bezpečnosti a k vyzbrojení armády, přičemž politický život říše byl do značné míry uměle umrtven [[Bachův absolutismus|Bachovou normalizací]]. V hospodářství byl učiněn velký pokrok. Byly zrušeny [[Clo|celní]] hranice, demontovány poslední zbytky [[cech]]ovních zákonů a ekonomika se rozběhla do nové, [[Gründerství|gründerské]] epochy. [[Reakcionářství|Reakční]] vláda mladého císaře [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] tak podporovala bohatnutí střední vrstvy společnosti, která se pak stala nositelem reformistického programu.<ref name="reakce">{{Citace monografie
| příjmení = Herre
| jméno = Franz
Řádek 191:
| issn = 1804-2260
}}</ref>
Po [[Rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherském vyrovnání]] z roku [[1867]] byla země rozdělena na dva celky, přičemž v Uhrách zůstal zachován volební systém podobný jako z roku [[1861]], kdy byla obnovena [[ústava|konstituce]], a v rakouských zemích docházelo k postupné hlubší [[Demokratizace|demokratizaci]] poměrů. Byla zavedena přímá volba [[Poslanec|poslanců]] [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské rady]], docházelo k postupnému snižování částky odvedených přímých daní nutných pro účast ve volbách ([[census]]), až se nakonec ve volbách roku [[1907]] volilo na základě [[Všeobecné volebníVolební právo|všeobecného volebního práva]] pro celou zletilou mužskou populaci.<ref name="valsys">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Fidler
| jméno = Jiří
Řádek 430:
}}</ref>
 
Roku [[1879]] se hrabě [[Eduard Taaffe]] stal [[Předseda vlády|ministerským předsedou]] [[Předlitavsko|předlitavské]] [[Vláda Eduarda Taaffeho|vlády]] v&nbsp;souvislosti s&nbsp;politickými důsledky [[Krach na vídeňské burze|krachu na vídeňské burze]] z&nbsp;roku [[1873]]. Následná celosvětová [[ekonomická krize|hospodářská krize]] v&nbsp;[[Rakousko|Rakousku]] podlomila důvěru v&nbsp;[[Liberalismus|liberální]] [[kapitalismus]] a umožnila nástup [[Konzervatismus|konzervativního]] politického proudu, reprezentovaného právě [[Eduard Taaffe|Taaffem]]. Jeho [[Konsensus|konsensuální]] politika přivedla zpět do [[parlament]]ních lavic po mnoha letech českou [[Národní strana (1848)|Národní stranu (Staročeši)]], stejněkterá se do té doby sice voleb účastnila, ale demonstrativně na protest proti nerespektování tzv. historického práva českých zemí práci ve volených orgánech bojkotovala. Stejně jakotak dokázala přijmout a aplikovat některé myšlenky [[Sociální demokracie|sociálně demokratického hnutí]]. Nově vydaná [[Stremayrova jazyková nařízení|jazyková nařízení]] zlepšila postavení [[Čeština|češtiny]] a usnadnila komunikaci občanů s&nbsp;úřady. Na česká podání musely úřady dávat české odpovědi. Relativní klid trval až do roku [[1893]], kdy ve [[Volby|volbách]] zvítězila nacionálně radikálnější [[Národní strana svobodomyslná|Národní strana svobodomyslná (Mladočeši)]], která se dostávala do střetu s&nbsp;[[Němci|německými]] radikály a další [[vídeň]]ské vlády stěží zvládaly nekončící spory.<ref name="konzerva" /><ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = Politické programy české reprezentace v druhé polovině 19. století
| url = file:///C:/Users/Mart%C3%ADnek/Downloads/DPTX_2015_1_11220_0_353649_0_170980.pdf
| datum přístupu = 20.2.2021
| příjmení = Zikmund
| jméno = Michal
| vydavatel = Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta
}}</ref>
 
Jak již bylo řečeno, hlubší demokratizace na parlamentní půdě ještě více otevřela arénu pro politický souboj různých [[Nacionalismus|nacionalismů]] v&nbsp;zemi. Evergreenem byly tahanice kolem dominantního postavení [[Němčina|němčiny]] jako [[Úřední jazyk|úředního jazyka]] v&nbsp;říši. [[Němčina]] byla kromě vnitřní úřední komunikace též jednotným velícím jazykem v&nbsp;[[Rakousko-uherská armáda|armádě]]. V&nbsp;[[Uhersko|Uhrách]] však bylo toto její postavení mnohdy okázale [[Ignorace|ignorováno]]. Na to při své vojenské kariéře neustále narážel [[následník trůnu]], a velký nepřítel maďarského nacionalismu, [[František Ferdinand d'Este|František Ferdinand d’Este]]. Ten byl přímo konsternován uherským [[Důstojník|důstojnickým]] sborem, který němčinu prakticky vůbec nepoužíval.<ref>{{Citace monografie
Řádek 551 ⟶ 558:
=== Všeněmecké hnutí ===
[[Soubor:VonSchoenerer.jpg|náhled|vpravo|[[Georg von Schönerer]], vůdce Všeněmecké strany]]
Ačkoliv česko-německý národnostní spor patřil mezi nejvážnější politické [[konflikt]]y v říši, nebyl zastánci existence [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherska]] (současníky) obvykle brán jako spor bezprostředně ohrožující [[Monarchie|monarchii]], jelikož většinou územně nepřekračoval hranice [[České království|Českého království]]. Někteří odborníci ale tento konflikt považují za konflikt ve kterém šlo o mnohem více než jen o provinčně omezený spor mezi Čechy a Němci, ale o spor o podstatu uspořádání habsburské monarchie.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Taylor | jméno = A.J.P. | odkaz na autora = | titul = Poslední století habsburské monarchie. Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918 | vydavatel = Barrister&Principal | místo = Brno | rok = 1998 | počet stran = 371 | kapitola = | strany = 271 | isbn = 80-85947-26-9 | jazyk = česky}}</ref> Krize kolem Badeniho jazykových nařízení byla například podle Josefa Redlicha momentem, od kdy byla habsburská říše „zasvěcena zániku“.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Urban | jméno = Otto | odkaz na autora = | titul = František Josef I. | vydavatel = Mladá fronta | místo = Praha | rok = 1991 | počet stran = 319 | kapitola = III. | strany = 229 | jazyk = česky}}</ref> Mnohem vážnější nebezpečí bylo spatřováno ve [[Pangermanismus|všeněmeckém hnutí (pangermanismus)]]. Všeněmci usilovali o připojení německých oblastí, resp. oblastí, které za německé považovali, k německému státu, a to pod vládou [[Hohenzollernové|Hohenzollernů]], nikoliv [[Habsburkové|Habsburků]].<ref name="hnuti" /> Na přelomu 19. a 20. století získali Všeněmci ve volbách (1901) do Říšské rady silnou podporu německých voličů z [[Němci|německých]] oblasti [[České země|českých zemí]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Urban
| jméno = Otto
Řádek 648 ⟶ 655:
=== Vztahy s Německem (Pruskem) ===
[[Soubor:WWI-re.png|náhled|vlevo|Země válečné aliance [[Centrální mocnosti|Centrálních mocností]], dříve Trojspolku, a [[Trojdohoda|Dohody (Ententy)]].]]
V časech, kdy se politici snažili ustavit fungující [[Německý spolek]], se z [[Prusko|Pruska]] a&nbsp;[[Rakouské císařství|Rakouska]] postupně stávaly z&nbsp;partnerů rivalové. Vídní prosazovaný Německý spolek, o&nbsp;kterém si mladý císař [[František Josef I.]] představoval, že&nbsp;by jej mohli vést [[Habsburkové]] jako hlavní vládnoucí dynastie, měl být sestaven ze zemí, jež&nbsp;byly považovány za&nbsp;německé. Mezi ty se počítaly kromě spolkových zemí dnešního [[Německo|Německa]] též země dnešního [[Rakousko|Rakouska]], ale&nbsp;také české země a&nbsp;některá další území. To byla tzv.&nbsp;velkoněmecká koncepce. V průběhu 60.&nbsp;let [[19. století]] ale začala nabývat na&nbsp;významu [[Otto von Bismarck|Bismarckem]] prosazovaná tzv. maloněmecká koncepce, jenž&nbsp;předpokládala spojení tehdy ještě rozdrobených zemí dnešního Německa a&nbsp;tehdejších oblastí [[Prusko|Pruska]], [[Východní Prusko|Východního Pruska]] a&nbsp;německého polského záboru Polska v jediný spolkový stát – monarchii pod&nbsp;vládou [[Hohenzollernové|Hohenzollernů]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Urban
| jméno = Otto
Řádek 712 ⟶ 719:
Vnitropolitická situace se v době pádu [[Vláda Eduarda Taaffeho|Taaffeho vlády]] v [[Předlitavsko|Předlitavsku (Rakousku)]] roku [[1893]] značně vyostřila. Desetiletí relativního klidu a vnitřní vyváženosti tím skončilo a naplno se rozhořel zejména spor česko-německý.<ref name="maska" /> Od té doby už nedošlo k žádnému delšímu obnovení stability v Rakouské politice, což pak mělo za následek posilování nerovnováhy mezi oslabeným Rakouskem a Uherskem, ve kterém panoval poměrně tvrdý útlak ze strany maďarské šlechty ovládající parlament díky pro ni výhodnému volebnímu právu. Uherská vláda se na mezinárodní scéně sbližovala s německou říšskou politikou. Ekonomické problémy provázející politické oslabení monarchie způsobovaly, že Rakousko-Uhersko se stávalo stále závislejší na zahraničních investicích do ekonomiky a státních dluhopisů, a to zejména na Německu, na nějž habsburská monarchie spoléhala i v otázce zajištění své bezpečnosti.<ref name=plany/>
 
Události po [[Atentát na Františka Ferdinanda d'Este|atentátu na Františka Ferdinanda d’Este]] z 28. června 1914 vrcholící zažehnutím celoevropského válečného konfliktu dokázaly tuto závislost dokonale. PoliticiMilitantní část Rakousko-UherskaUherské sepolitiky nechalia dodiplomacie značné míry vmanipulovat do válečných cílů [[Hohenzollernové|hohenzollernského]] Německapředpokládala, kdyže německápřípadnou vládavítěznou aválkou německýproti generální štáb skrytě i otevřeně podporovaly vyhlášení války [[Srbsko|Srbsku]] abude slibovalyzlikvidován dokonalénepříjemný zajištění ze strany německé armády na mezinárodní scéně. Rakousko-Uhersko se válkou snažilo zlikvidovat nepříjemného sousedasoused na jihu a odvrátitodvrátí se tím pozornost od svých vnitřních, národnostními spory vyvolaných problémů. ŠloSrbsko, ijakožto omladý zpacifikování tohoto národního státu,národní kterýstát se stávalstávalo vzorem pro rakousko-uherskou nacionálně radikalizovanou opozici,. čímžJeho zpacifikováním, jak vládnoucítito politici a armádní důstojníci předpokládali, mělo dojít k upevnění vnitřní integrity říše. VSrbsko tomale německástálo vládana rakouskokřižovatce zájmů evropských mocností a Rakousko-uherskéUhersko vládyjeho podporovala.napadením Veriskovalo skutečnostiširší alekontinentální prosazovalakonflikt. vlastníBěhem konceptčervence [[Mitteleuropa|Mitteleuropy1914]], kterýještě bypřed vevypuknutím svémsamotné důsledkuválky, vedlprobíhala kskrytá zánikujednání habsburskémezi monarchiečástí rakousko-uherské a jejímučástí nahrazeníněmecké velkoněmeckoupolitické hegemoniíreprezentace nado celouzajištění vojenské a diplomatické podpory ze strany Německa v nadcházejícím konfliktu. Jak se ale později ukázalo, obě strany jednání si ve skutečnosti tak docela nerozuměly a navzájem se vmanipulovaly do střednívýbušné Evropousituace.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Prokš
| jméno = Petr
Řádek 726 ⟶ 733:
| jazyk = česky
}}</ref>
<ref name=Meekin/>
 
=== Co monarchii spojovalo? ===
Řádek 744 ⟶ 752:
| jazyk =
}}</ref>
[[Rakousko-Uhersko]], sužované vnitřními rozpory, i přes velké [[zbrojení]] zatím nebylo [[Militarismus|militantním]] státem. Pozdější náčelník generálního štábu [[Conrad von Hötzendorf]] zásoboval [[císař]]e [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] již několik let před [[První světová válka|válkou]] [[traktát]]y o nezbytnosti “preventivní války”, tu proti [[Srbsko|Srbsku]], tu zase proti [[Rusko|Rusku]]. Ale císař na tyto výzvy neslyšel. Následník trůnu [[František Ferdinand d'Este|František Ferdinand d’Este]], který [[Conrad von Hötzendorf|Hötzendorfa]] osobně protlačil do vysokých funkcí, protože si cenil jeho válečných schopností, měl v otázce vyhlašování válek stejný názor jako císař: byl rozhodně proti. A byl proti zřejmě víc, než císař sám, jelikož ho sám zapřísahal, aby [[Conrad von Hötzendorf|Hötzendorfa]] neposlouchal a žádnou válku nevyhlašoval. [[Rakousko-Uhersko]] podle něj potřebovalo především mír a armáda byla pro [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda]] silný jednotící prvek, který měl posilovat především říši samu a neměla v této chvíli rozhodně sloužit k napadání jiných zemí.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Galandauer
| jméno = Jan
Řádek 835 ⟶ 843:
[[Soubor:Rak-uh šibenice v Černé Hoře.jpg|náhled|vpravo|I [[Rakousko-uherská armáda]] se ušpinila válečným bezprávím.]]
 
Mezi vlivnými lidmi v&nbsp;[[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uhersku]] již delší dobu existovala tzv.&nbsp;[[válečná strana]]. Byli to lidé, kteří&nbsp;si přáli [[Válka|válku]] jako [[Katarze|katarzi]] politického a&nbsp;sociálního vývoje v&nbsp;[[Monarchie|monarchii]]. Mezi příznivce válečné strany byli považováni např.&nbsp;náčelník generálního štábu [[Conrad von Hötzendorf]], ministr války [[Alexander von Krobatin]] a&nbsp;řada dalších. Válka, a&nbsp;to samozřejmě ta&nbsp;vítězná, měla zpacifikovat vnitřní i&nbsp;vnější nepřátele říše, resp. ty, kteří za&nbsp;ně byli považováni,. uU&nbsp;rakouských i říšskoněmeckých [[Pangermanismus|Všeněmců]] pak měla otevřít cestu k&nbsp;vysněné obří říši obklopené menšími podřízenými státy. Pohrávali si tedy naopak s myšlenkou faktického zániku habsburské monarchie ve prospěch německé střední Evropy - [[Mitteleuropa|Mitteleuropy]], jak zněl název dobového spisu [[Friedrich Naumann|Friedricha Naumanna]] na toto téma.<ref>[https://www.techlib.cz/cs/82978-mitteleuropa-orographisch-hypsometrisch-und-hydrographisch Mitteleuropa orographisch-hypsometrisch und hydrographisch; česká anotace; NTK]</ref> Mnozí lidé tehdy vyznávali darwinistický pohled na&nbsp;válkuhistorii, jakožto soupeření mezi národy, mezi národy silnějšími a&nbsp;slabšími, o&nbsp;jejich přežití. O&nbsp;nadvládu silnějších nad&nbsp;slabšími. Vládnoucí [[oligarchie]] se též obávala růstu vlivu slovanů a&nbsp;výbojná válka na&nbsp;Balkáně spojená s&nbsp;vnitřním útlakem obyvatelstva se jí přes zjevná rizika zdála jako dobrá cesta k&nbsp;upevnění moci této privilegované skupiny maďarské a&nbsp;německé aristokracie, ale i nacionálně orientovaného kapitálu. Rychlý růst ekonomického a politického vlivu slovanů, a to zejména Čechů totiž vyvolával obavy mezi představiteli německorakouského i říšskoněmeckého průmyslu a bankovnictví. Odpor k autoritářskému způsobu vlády se již šířil celou rakousko-uherskou společností. To, že&nbsp;monarchie v&nbsp;nadcházející válce bude hrát vabank, si tato oligarchie uvědomovala.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Prokš
| jméno = Petr
Řádek 849 ⟶ 857:
| jazyk = česky
}}</ref>
PodobnéPodobně válečně naladění politici však existovali i v ostatních vládách evropských mocností. Zároveň si ale většina účastníků uvědomovala, že Evropa je spojeneckými závazky rozdělena do dvou mocenských bloků: rusko-francouzské [[Trojdohoda|dohody]] (tehdy ještě bez účasti [[Velká Británie|Velké Británie]]) a německo-rakouského bloku [[Centrální mocnosti|centrálních mocností]] (tehdy ještě s formální příslušností [[Itálie]]). A tedy že vážné narušení zájmů jedné ze stran může vést k fatálnímu kontinentálnímu konfliktu.<ref name=Meekin/>
 
Výstřely amatérského [[Atentát na Františka Ferdinanda d'Este|atentátníka v&nbsp;Sarajevu 28.&nbsp;června 1914]] ukončily život nejen následníka trůnu [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda d'Este]] a&nbsp;jeho [[Žofie Chotková|ženy]], ale&nbsp;též ukončily několik desetiletí relativního klidu zbraní v&nbsp;Evropě. Na&nbsp;válku v&nbsp;první chvíli málokdo pomýšlel, evropští politici byli [[atentát]]em rozhořčeni, a&nbsp;to i&nbsp;ve&nbsp;[[Spojené království|Velké Británii]] a&nbsp;dalších zemích [[Trojdohoda|Dohody]]. Představitelům válečné strany však brzy došlo, že&nbsp;[[atentát]] je vhodnou záminkou pro&nbsp;rozpoutání války. [[Conrad von Hötzendorf]], velitel [[Generální štáb|generálního štábu]] [[Rakousko-uherská armáda|rakousko-uherských vojsk]], se&nbsp;nerozpakoval přímo nad&nbsp;rakvemi zavražděných manželů během smutečních obřadů zahajovat jednání o&nbsp;budoucím konfliktu.<ref>{{Citace monografie
Řádek 879 ⟶ 887:
| jazyk =
}}</ref>
Využil přitom [[Absolutismus|absolutistického]] paragrafu 14 jednoho z ústavních zákonů, který umožňoval císaři, resp. císaři odpovědné vládě nadekretovat libovolné zákony v&nbsp;době, kdy&nbsp;nezasedá [[Říšská rada (Rakousko)|Říšská rada]] (při jejím dalším svolání pak měly být tyto zákony Říšskou radou buď potvrzeny, nebo odmítnuty, k&nbsp;novému zasedání Rady ale do&nbsp;konce života [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] nedošlo).<ref>[http://spcp.prf.cuni.cz/lex/z3.htm Právní předpisy; mj. rakouská ústava z r. 1867]</ref> [[Srbsko|Srbská]] vláda se stala hlavním podezřelým ze zosnování atentátu, ale právě jen podezřelým. I ti rakousští politici, kteří do té doby nepatřili přímo k válečným jestřábům, situaci pochopili tak, že si Rakousko-Uhersko nemůže dovolit vyvolat dojem, že emancipující se národní stát Srbsko může bez patřičně tvrdé reakce takto zasáhnout mnohonárodní monarchii. Existovalo podezření, že pokud by atentát byl slovanskými nacionalisty vnímán jako politicky úspěšný, vedlo by to k jejich další radikalizaci, která by říši v brzké době rozbila. A tak na počátku následné krize začalo jednání mezi rakousko-uherským ministrem zahraničí [[Leopold Berchtold|Leopoldem Berchtoldem]] a německou vládou, která se zaručila, že Rakousko-Uhersko podpoří v případném konfliktu se Srbskem. To ale bylo blízkým spojencem [[Rusko|Ruska]], proto původní neměcká představa byla, že Rakousko-Uherská armáda rychle obsadí Srbsko. Dřív, než ostatní velmoci jakkoliv zareagují. PředstavaPlánem německé i rakousko-uherské vlády byla lokalizace konfliktu v balkánském regionu. Jednání se ale z různých důvodů vlekla, mezinárodní napětí stoupalo, o rychlé akci už nemohla být řeč. Na celé krizi se značně podílela neobratná rakouská diplomacie a, neschopnost rakouské armády rychle mobilizovat a vzájemné nepochopení mezi německou a rakousko-uherskou diplomacií, kdy německá podpora k rychlé akci proti Srbsku byla pochopena jako bianco šek k vojenské agresi o měsíc později v naprosto odlišné mezinárodní atmosféře. Na druhé straně pak naopak tajné - později vyzrazené, ruské přípravy na vlastní mobilizaci a faktický rusko-francouzský vojenský komplot proti Německu, kdy válečné přípravy těchto zemí nutily německou stranu k zahájení vlastní mobilizace. Německo, Francie a později i Velká Británie se snažily o zprostředkování dialogu mezi zúčastněnýmiRakousko-Uherskem, Srbskem a stranamiRuskem, ale tyto snahy podkopávala vzájemná nedůvěra, nepochopení a stále pokračující ruská neoficiální mobilizace. Z krize vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem se rychle stávala krize vztahů mezi mocenskými bloky Centrálních mocností a Dohody. K deeskalaci napětí nepřispěla ani urychlená ujišťování francouzského prezidenta a diplomacie o bezvýhradné podpoře Ruska, inepochopitelné podcenění vážnosti situace ze strany [[Velká Británie|Velké Británie]]. Poslední ingrediencí výbušného koktejlu červencové krize pak byly neustálé problémy s komunikací na velké vzdálenosti, tajnůstkaření mezi německou a ruskou vládou a vlastními panovníky, a též několikadenní izolace části francouzské politické reprezentace na palubě parníku při cestě ze zahraniční návštěvy.<ref name=Meekin>{{Citace monografie
| příjmení = McMeekin
| jméno = Sean
Řádek 894 ⟶ 902:
}}</ref>
 
ZnáméNásledovalo známé [[Červencové ultimátum|ultimátum]] předané [[Srbsko|Srbsku]], které bylo viněno ze&nbsp;zosnování [[atentát]]u, to&nbsp;bylo přijato jen z části a&nbsp;[[28. červenec|28. července]] mu [[Rakousko-Uhersko]] vyhlásilo válku. 84letý císař, obklopený [[Kamarila|kamarilou]], která ho poměrně účinně izolovala od&nbsp;vnějších vlivů, byl dotlačen k&nbsp;vyhlášení války [[Srbsko|Srbsku]], ačkoliv si uvědomoval, že pro monarchii se nadcházející válka stane bojem o vlastní přežití.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Prokš
| jméno = Petr
Řádek 936 ⟶ 944:
}}</ref>
 
[[Conrad von Hötzendorf]] si jistě nedělal iluze, že&nbsp;by ostatní mocnosti nechalo válečné tažení na&nbsp;Balkáně v&nbsp;klidu, ale&nbsp;bylo vážně předpokládáno, že&nbsp;ruská [[mobilizace]] bude zoufale pomalá a&nbsp;ruská armáda byla celkově podceňována. [[Německo]] mělo rychle dobýt vítězství nad&nbsp;[[Francie|Francií]] a&nbsp;hned poté mělo přispěchat na&nbsp;pomoc Rakousko-Uhersku na&nbsp;obranu proti Rusku, které vyrazí na pomoc svému balkánskému chráněnci. Skutečnost byla, jak známo, zcela jiná. Rusko vyhlásilo mobilizaci, načež [[Rakousko-Uhersko]] vyhlásilo Rusku válku. Zatímco německá vojska, přes své nesporné vojenské úspěchy nedokázala dostatečně rychle porazit [[Koalice|koalici]] [[Francie|francouzských]] a&nbsp;[[Spojené království|britských]] vojsk, ruská armáda mobilizovala nečekaně rychle a&nbsp;rakousko-uherský útok se brzy změnil v&nbsp;katastrofální [[Defenzíva|defenzivu]], která&nbsp;císařskou armádu stála podstatnou část [[Důstojník|důstojnického]] sboru.<ref name="pocatky">{{Citace monografie
| příjmení = Liddell Hart
| jméno = Basil
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Zánik_Rakousko-Uherska“