Pierre Drieu La Rochelle: Porovnání verzí

'''Pierre Eugène Drieu La Rochelle''' ([dʁjø la ʁɔʃɛl]; [[3. leden|3.  ledna]] [[1893]] -– [[15. březen|15.  března]] [[1945]]) byl francouzský spisovatel románů, [[Povídka|povídek]] a politických [[Esej|esejů]]. Narodil se, žil a zemřel vvlastní rukou v [[Paříž]]i. Drieu La Rochelle se stal zastáncem francouzského [[Fašismus|fašismu]] ve 30.  letech a během [[Okupovaná Francie za druhé světové války|německé okupace]] byl známým [[Kolaborace|kolaborantem]].

Drieu se narodil ve středostavovské rodině původem z  [[Normandie]] žijící v  [[17. pařížský obvod|17.  pařížském obvodu]]. Jeho otec byl neúspěšný podnikatel a sukničkář, který si vzal jeho matku kvůli jejímu věnu. Přestože byl Pierre skvělým studentem, neprošel závěrečnou zkouškou na [[Institut d'études politiques de Paris|École Libre des Sciences Politiques]]. Jeho vojenské zážitky během [[První světová válka|první světové války]], kde byl třikrát zraněn, na něj měly hluboký vliv a poznamenaly ho po zbytek jeho života.

V roceRoku 1917 si Drieu vzal Colette Jéramecovou, sestru svého [[Židé|židovského]] přítele. Rozvedli se v  roce 1921. Drieu ve 20.  letech sympatizoval s  [[Dadaismus|dadaisty]], [[Surrealismus|surrealisty]] a [[Parti communiste français|komunisty]] a byl blízkým přítelem [[Louis Aragon|Louise Aragona]], ale zajímal se také o  [[Monarchismus|monarchistickou]] krajně pravicovou [[Action française|Action Française]]. K; k žádnému z  těchto ideových proudů se však nepřidal. Esej „Mesure de la France“ („Míra Francie“) z  roku 1922 mu přinesla jistou proslulost; tehdy také začal psát romány. Později, začátkem 30.  let, přijal [[fašismus]] a [[antisemitismus]].

V politických esejích Drieu tvrdil, že [[parlamentní systém]] (''gouvernement d'assemblée'' [[Třetí Francouzská republika|Francouzské třetí republiky]]) je odpovědný za to, co chápal jako „[[Dekadence|úpadek]]“ Francie (hospodářská krize, klesající [[porodnost]] atd.). V  dílech „Le Jeune Européen“ („Evropská mládež“, 1927) a „Genève ou Moscou“ („Ženeva nebo Moskva“, 1928) obhajoval Drieu La Rochelle silnou Evropu a odsoudil „dekadentní materialismus“ demokracie. Věřil, že [[Federalismus|federální]] Evropa může vybudovat silnou ekonomickou a politickou unii izolovanou od [[Imperialismus|imperialistických]] Rusů a Američanů; v roce 1939 dospěl k  přesvědčení, že takové [[Autarkie|autarkistické]] sliby může splnit pouze [[nacistické Německo]]. Po jeho proevropských názorech vyjádřených v  roce 1928 brzy následovaly užší kontakty s  organizacemi zaměstnavatelů, mezi nimi Redressement Français [[Ernest Mercier|Ernesta Merciera]], a  poté na konci 20. a na začátku 30.  let s  některými proudy [[Parti radical valoisien|Radikální strany]].

Ještě v  roce 1931 Drieu v  „L'Europe contre les patries“ („Evropa proti národům“) vystupoval proti [[Adolf Hitler|Hitlerovi]]. Již roku 1934 však přijal [[nacismus]] jako protijed na „průměrnost“ liberální demokracie. Motivací mohly být nepokoje 6.  února 1934 organizované krajně pravicovými organizacemi před palácem [[Palais Bourbon]] a poté v  září 1935 i návštěva [[Nacistické Německo|nacistického Německa]], kde byl svědkem stranického sjezdu [[Národně socialistická německá dělnická strana|NSDAP]] v  [[Norimberk|Norimberku]]. Po nepokojích 6.  února 1934 Drieu psal do revue ''La Lutte des Jeunes'' a projevil se jako fašista. Název jeho knihy ''Socialisme Fasciste'' (Fašistický socialismus) z  října 1934 vyjadřoval jeho názory v  té době. V  knize popsal svou nespokojenost s  [[Marxismus|marxismem]] jako odpovědí na problémy Francie. Napsal, že našel inspiraci v  [[Georges Sorel|Georgesi Sorelovi]], Fernandovi Pelloutierovi a starých francouzských socialistech [[Henri de Saint-Simon|Saint-Simonovi]], [[Charles Fourier|Charlesi Fourierovi]] a [[Pierre-Joseph Proudhon|Proudhonovi]].

Drieu La Rochelle se pak připojil k  fašistické straně [[Parti Populaire Français]] (PPF) [[Jacques Doriot|Jacquesa Doriota]] a v roceroku 1936 ase stal se redaktorem jejího orgánu ''L'Emancipation Nationale''. Zde působil až do svého rozchodu sse stranou v  roce 1939. V  roce 1937 razil textem „Avec Doriot“ specifický francouzský fašismus. Během té doby také pokračoval v  psaní svého nejslavnějšího románu ''Gilles''.

Podporoval [[Kolaborace|kolaboraci]] a [[Nacistické Německo|nacistickou]] [[Okupovaná Francie za druhé světové války|okupaci severní Francie]]. Během [[Německá okupace Paříže|okupace Paříže]] nastoupil Drieu na místo Jeana Paulhana (kterého dvakrát zachránil z &nbsp;rukou [[Gestapo|gestapa]]) jako šéfredaktora ''[[Nouvelle Revue Française|Nouvelle Revue Française,]]'' a stal se tak vůdčí osobností francouzské kulturní spolupráce s &nbsp;nacistickými okupanty, která, jak doufal, se stane základem „fašistické internacionály“. Jeho přátelství s &nbsp;německým velvyslancem v &nbsp;Paříži [[Otto Abetz|Ottem Abetzem]] začalo už před válkou. Byl také členem výboru Groupe Collaboration.<ref>Karen Fiss,name="fissové" ''Grand Illusion: The Third Reich, the Paris Exposition, and the Cultural Seduction of France'', University of Chicago Press, 2009, p. 201</ref> Počínaje rokem 1943 však byl novým řádem rozčarován a obrátil se ke studiu východní duchovnosti.<ref>He expressed his disappointment in ''Les Chiens de Paille'' (1944), his last novel in which he represents himself as a cynical man with anarchist tendencies.</ref> Jeho poslední provokací bylo, že znovu vstoupil do PPF Jacquesa Doriota a ve svém tajném deníku zároveň projevil obdiv ke [[Stalinismus|stalinismu]].

<references/>