Šuša: Porovnání verzí

4. června se ázerbájdžánská armáda pokusila obsadit arménské pozice a arménskou část města. Útok byl odrazen a strany byly odděleny britskými sepoys, pod jejichž ochranou byly o tři dny ázerbájdžánské jednotky přivedeny do arménské čtvrti a obsadily kasárna. Podle prohlášení Arménské národní rady v Karabachu vydal Sultanov přímé příkazy k masakrům a pogromům v arménských okresech („''Můžete dělat všechno, jen nepodpalovat domy. Potřebujeme domy.''“{{sfn|ref=NK [106]18-23|Mikaeljan a Akopjan|1992|p=273}}.)

Současně s událostmi v Šuši zmasakrovali Ázerbájdžánci několik arménských vesnic. 5. června oddíl vedený Sultan bejem Sultanovem (bratrem guvernéra) zcela zničil vesnici Gajballu (arm. Gajbalušen, známou také jako Kajbalikend), která se nacházela, jak Britové explicitně zaznamenali, „přímo vedle Šuši v přímém výhledu ze Sultanovova domu.“ Podle Britů přežilo ze 700 obyvatel 11 mužů a 87 žen a dětí. Ázerbájdžánský důstojník, který zastavil pogromy ve dvou arménských vesnicích, byl Sultanovem potrestán. Na základě těchto skutečností zástupce britského velení, plukovník Kloterberg, ve své zprávě požadoval, aby byl Sultanov postaven před soud.{{sfn|ref=NK [107]18-23|Mikaeljan [108]a Akopjan|1992|p=240}}<ref>«Кавказское слово», 1. července 1919</ref>

12. srpna byl v Šuši zahájen VII. kongres Arménů z Karabachu. V reakci na to Sultanov nařídil zablokovat dálnici Šuša-Jevlach a všechny silnice vedoucí do Náhorního Karabachu, namířil zbraně na arménskou část města a do 48 hodin požadoval uznání autority Ázerbájdžánu.<ref>«Кавказское [109]слово», 28. srpna 1919</ref> Vzhledem k tomu, že britská posádka, která se připravovala na blížící se evakuaci z Ázerbájdžánu, se již ze Šuši stáhla, ocitli se Arméni v beznadějné pozici a 22. srpna uzavřeli dohodu, podle níž Náhorní Karabach oznámil, že se považuje „dočasně za hranice“ Ázerbájdžánské republiky “(do vydání konečného rozhodnutí na pařížské mírové konferenci). Guvernér jmenoval arménského asistenta a 6 poradců (tři Armény a tři muslimy); Arméni si udrželi samosprávu; Ázerbajdžán měl právo udržovat posádky v Šuši a Chankendi pouze za mírovými účely; nemohl vyslat vojáky do Náhorního Karabachu bez souhlasu Arménské národní rady; odzbrojení obyvatelstva bylo odloženo až do rozhodnutí pařížské mírové konference [110].{{sfn|ref=NK 18-23|Mikaeljan a Akopjan|1992|p=323–326}} Podle britského novináře Roberta ScotlandScotlanda Liddella, který navštívil Karabach, byl v regionu nastolen mír, k němuž však podle obyvatel nikdy nedošlo. [111]