Nejvyšší soud Spojených států amerických: Porovnání verzí

| lídr3 jméno = {{nowrap|[[Sandra Day O'Connorová]]&nbsp;&nbsp;&nbsp;}}<br>[[Anthony Kennedy]]<br>[[David Souter]]

}}

 

Skládá se z devíti členů: [[Seznam předsedů Nejvyššího soudu Spojených států amerických|předsedy]] (''Chief Justice'') a osmi soudců (''Associate Justice''). Členy do Nejvyššího soudu Spojených států amerických jmenuje [[Prezident Spojených států amerických|prezident]] a jsou schvalováni [[Senát Spojených států amerických|senátem]]. Bývá zvykem, že členové Nejvyššího soudu jsou ve funkci až do konce života nebo do své rezignace a odchodu do důchodu, ale nejsou odvoláváni. Nejvyšší soud je nejvyšší odvolací soud (apelační soud), nicméně řeší jen malý počet kauz. Každý soudce má svůj obvod, soudci se mohou pochopitelně radit mezi sebou. Nejvyšší soud je poslední soudní odvolací instance ohledně [[trest smrti|trestu smrti]] ve všech státech USA, ve kterých je tento trest přípustný. Na základě rozhodnutí v kauze [[Marbury vs. Madison]] je též americký Nejvyšší soud strážcem [[ústavnost]]i a může rušit neústavní zákony a akty státní moci (podobně jako [[Ústavní soud České republiky]]).

V průběhu debaty o [[Dělba moci|dělbě moci]] mezi zákonodárnou a výkonnou mocí delegáti [[Filadelfský ústavní konvent|Filadelfského ústavního konventu]] v roce 1787 vytvořili také parametry pro [[soudní moc]]. Vytvoření této „třetí větve“ státní moci bylo novým nápadem, v anglické tradici byly totiž soudní záležitosti považovány za doménu královské (výkonné) moci. Delegáti, kteří byli proti silné ústřední vládě, zpočátku tvrdili, že federální zákony mohou být vymáhány soudy jednotlivých států, zatímco jiní, včetně [[James Madison|Jamese Madisona]], obhajovali federální soudní orgán skládající se z různých tribunálů určených celostátním zákonodárcem. Rovněž bylo navrženo, že soudnictví by mělo hrát určitou roli při kontrole pravomoci výkonné moci vetovat nebo revidovat zákony. Delegáti nakonec dospěli ke kompromisu tím, že načrtli pouze obecné rysy soudní moci a federální soudní moc svěřili „jednomu nejvyššímu soudu a takovým nižším soudům, které Kongres může čas od času určit a vytvořit“. Nedefinovali ani přesné pravomoci a výsady Nejvyššího soudu, natož organizaci soudní moci jako celku.

 

 

Bezprostředně po podepsání zákona prezident [[George Washington]] k Nejvyššímu soudu nominoval [[John Jay|Johna Jaye]] jako předsedu a [[John Rutledge|Johna Rutledgeho]], Williama Cushinga, Roberta H. Harrisona, Jamese Wilsona a Johna Blaira mladšího jako ostatní soudce. Všech šest bylo potvrzeno [[Senát Spojených států amerických|Senátem]] 26. září 1789, Harrison však jmenování odmítl a na jeho místo prezident Washington později nominoval Jamese Iredella. Zahajovací zasedání Nejvyššího soudu se konalo od 2. února do 10. února 1790. První zasedání soudu byla ale věnována jen organizačním záležitostem, protože první případy se k němu dostaly až v roce 1791.