Pražské červnové povstání: Porovnání verzí

|poznámky =

}}

'''Pražské červnové povstání''' (též '''Svatodušní bouře''') bylo ozbrojeným střetem ve dnech 12.–17. června [[1848]] v Praze, kterým vyvrcholil revoluční proces v českých zemích. Povstání bylo spontánní nepřipravenou vzpourou, která byla potlačena vojskem a zahynulo při ní asi 43 osob.

 

== Cesta k povstání ==

Od 11. března 1848 (Shromáždění ve [[Svatováclavské lázně|Svatováclavských lázních]]) vládl v Praze politický neklid, jímž se Praha připojila k širšímu [[Revoluce v roce 1848|revolučnímu proudu]] v celé tehdejší Evropě (viz [[Revoluce v roce 1848]]). Česká politika se v té době již rozštěpila na liberální proud ([[František Palacký]], [[Karel Havlíček Borovský]]) a radikálně demokratický ([[Karel Sabina]], [[Josef Václav Frič|J. V. Frič]], [[Vincenc Vávra Haštalský]], [[Vilém Gauč]], [[Emanuel Arnold]]). V první fázi převládal umírněný postoj liberálů. Ten upřednostňoval konstruktivní a opatrné kroky, jako ustavení [[Národní výbor (1848)|Svatováclavského výboru]] 12. března. Výbor připravil 19. a 31. března dvě petice k císaři, které obsahovaly především požadavky jazykové rovnoprávnosti, založení ''[[Národní noviny|Národních novin]]'' (5. duben), přeměna Svatováclavského výboru v [[Národní výbor (1848)|Národní výbor]] (10. duben), Palackého ''[[Psaní do Frankfurtu]]'' (11. duben), založení spolku [[Slovanská lípa|Lípa slovanská]] (30. duben), uspořádání [[Slovanský sjezd|Slovanského sjezdu]] (2.-12. červen). Mezitím sílilo i radikální křídlo. 1. června začal vycházet jeho tiskový orgán ''[[Pražský večerní list]]''. Bylo pak podpořeno příjezdem některých delegátů na Slovanský sjezd (především [[Michail Alexandrovič Bakunin]]).

 

 

== Povstání ==

[[Soubor:Bombardování Prahy 1848.jpg|náhled|Bombardování Prahy vojskem generála Windischgrätze]]

Mši sloužil vlastenecky cítící penzionovaný kněz Jan Arnold (1785–1872)<ref>''Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí.'' 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. cnb000277218. S. 765.</ref>, bratr radikálního demokrata [[Emanuel Arnold|Emanuela Arnolda]]. Po skončení mše se účastníci nerozešli a šli průvodem městem. Kolem poledne byli v [[Celetná|Celetné ulici]] zastaveni vojskem. To zažehlo jiskru vzpoury, v jejímž čele stáli studenti a radikální demokraté (liberálové se drželi stranou a usilovali o kompromis s Windischgrätzem). V Praze vyrostlo mnoho barikád, na nichž se bojovalo zejména 12.–14. června. Hned v první den povstání, 12. června, zabila pravděpodobně zbloudilá kulka [[Marie Eleonora Windischgrätzová|manželku]] knížete Windischgrätze, když stála u okna a dívala se na pouliční boje.<ref>''Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí''. 27. díl. V Praze: J. Otto, 1908. 902 s. cnb000277218. S. 252.</ref> Studenti se opevnili v [[Karolinum|Karolinu]] a [[Klementinum|Klementinu]] a podařilo se zajmout [[Lev Thun-Hohenstein|Lva Thuna]], který se z Malé Strany přišel podívat, co se děje. Druhého dne Thun odmítl zprostředkovat studentům jednání s Windischgrätzem. Thun byl nakonec na naléhání Palackého, [[Pavel Josef Šafařík|Šafárika]] a Borovského propuštěn.<ref name=":0">{{Citace monografie

}}</ref>

 

 

18. června byl v celé Praze vyhlášen stav obležení a začali být zatýkáni strůjci nepokojů. 26. června byl rozpuštěn Národní výbor, kvůli účasti některých jeho členů na červnovém povstání. 20. července byl stav obležení odvolán a situace se v českých zemích uklidnila. [[Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství|Revoluce]] pak probíhala zejména ve Vídni.