Smuteční války: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Další úpravy, především uvedení názvů irokézských kmenů do 1. pádu. Odkaz na stát New York, ne na New York City. |
→Smutek a rituál adopce: styl, drobné opravy značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 1:
[[Soubor:Early Localization Native Americans NY.svg|thumb|Rozmístění kmenů
'''Smuteční války''' (anglicky „Mourning wars“) je název pro [[Válka|války]] vedené severoamerickými [[Indiáni|Indiány]]. Takové výboje vedli především [[Irokézové]] vůči jiným indiánským [[Kmen (sociologie)|kmenům]] za účelem doplnit svou populaci a nahradit zemřelé členy kmene.<br />
== Charakteristika Irokézů ==
[[Irokézové]] byli uskupením pěti (později šesti) kmenů, které se usadily na severozápadě dnešního unijního státu [[New York (stát)|New York]]. Hlavním zdrojem jejich obživy bylo zemědělství. Lov a rybolov představovaly spíše doplňky existenčního zajištění. Původně samostatné kmeny
== Války a zajatci ==
O Irokézích bylo obecně známo, že válka tvořila nedílnou součást jejich kultury. „Válka je pro Irokéze nutností… je to jeden ze základních zákonů jejich existence“ napsal v 18. století přední znalec
Ukázkou vynikajících bojových schopností bylo nejen přinést skalpy či části těla zabitých nepřátel, ale trofej v podobě živých válečných zajatců považovali Irokézové za ještě cennější. Zajatci plnili velmi důležitou roli v chodu
== Smutek a rituál adopce ==
[[Soubor:Arrival of Radisson in an Indian camp 1660 Charles William Jefferys.jpg|thumb|left|[[Pierre-Esprit Radisson]] byl jedním z nemnoha lidí, kteří prošli dvakrát rituálem adopce mezi Irokéze. Stalo se tak v 50. letech [[17. století]]. Radisson nakonec stejně natrvalo uprchl zpět k Francouzům. Na kresbě je zachycen při příchodu do indiánského tábora.]]
Irokézové věřili, že úmrtím člena kmene je jejich společenství ochuzeno o sílu a schopnosti nebožtíka. Tomu se podle jejich víry dalo odpomoci tím, že na místo zemřelého nastoupil (nebo byl adoptován) někdo jiný, aby převzal identitu zemřelého. Pokud by k takovým náhradám nedocházelo, mohlo být poškozeno fungování celého společenství. Když mezi
== Smuteční války po kontaktu s Evropany ==
[[Soubor:Iroq3.jpg|thumb|Irokézský bojovník (vpravo) na obraze George Catlina z [[19. století]]]]
Velký zlom pro tento systém nastal po příchodu bělochů, především pak v důsledku rozmachu Evropany přivlečených nemocí. Ztráty populace v důsledku epidemií, jež mezi Irokézi periodicky propukaly od roku [[1634]], byly enormní. Smuteční války se tak staly jedním ze základních prostředků, jak úbytek populace kompenzovat. Roztočila se spirála zajímání velkého množství lidí, jejichž adopci už prakticky nebylo možné „ošetřit“ plně ritualizovanou formou. Když například Irokézové koncem 40. let a na počátku 50. let [[17. století]] porazili čtyři velké kmenové svazy za sebou ([[Huroni]], [[Petuni]], [[Neutrálové]], [[Eriové]]), adoptovali mezi sebe celé vesnice z těchto etnik (koncem 70. let podobně naložili i s částí [[Susquehannokové|Susquehannoků]]). V podstatě je nechali přesídlit na své území a začlenili je do příslušného kmene. Ačkoli takto získaní lidé v zásadě nahradili Irokézům jejich vlastní zemřelé, plnému rituálu adopce se to podobalo jen vzdáleně. Přesto byli tito cizinci považováni za Irokéze, i když je Irokézové nebyli schopni efektivně kulturně „pohltit“. Výsledkem bylo vzájemné kulturní promíchání, jež mělo za následek změnu či zánik mnohých irokézských zvyklostí už v průběhu 17. století. Již v 60. letech 17. století žilo podle jezuitů v Irokézii více „cizinců“ než domorodců (celková irokézská populace byla tou dobou 10 000–15 000 lidí) a tito „cizinci“ měli podle některých dobových autorů (např. [[Charles La Potherie|Charlese La Potherie]]) značně devastační efekt na irokézskou kulturu.
Přes zmíněné nedostatky plnily tyto masivní adopce svůj hlavní účel. Irokézům se díky této strategii dařilo – navzdory epidemiím a válkám – držet svou populaci až do počátku 90. let 17. století na zhruba stabilní výši. Koncem 17. století sice utrpěli těžké ztráty v bojích s Francouzi a jezerními kmeny ([[válka krále Viléma]]), ale od počátku [[18. století]] se jim znovu podařilo stabilizovat výši své populace. Smuteční války v té době už ztratily svou razanci, ale přesto zůstávala adopce zajatců ještě dlouhou dobu jedním z nejdůležitějších rituálů praktikovaných v Irokézské lize.
|