Habsburské Španělsko: Porovnání verzí

Již v roce [[1506]] zdědil Karel ([[1516]]-[[1556]]) po svém otci habsburské [[Burgundsko]] s [[Nizozemsko|Nizozemím]]. Po smrti císaře Maxmiliána I. v roce [[1519]] mu připadly také [[Rakousko|rakouské dědičné země]] (které však v roce [[1521]] přenechal svému bratrovi [[Ferdinand I.|Ferdinandovi I.]]). Navíc byl jako Karel V. zvolen králem [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] (v roce [[1530]] byl korunován císařem). Karel se tak stal nejmocnějším vládcem své doby a jak sám pravil, panoval říši „nad níž slunce nikdy nezapadá“. Tato [[Španělská říše|říše]] zahrnovala Španělsko s jeho državami v Itálii a Americe, Burgundsko, Nizozemí a rakouské země.

Karel vyrostl ve [[Flandry|Flandrech]], přičemž nebyl ve [[Španělština|španělštině]] zvlášť zdatný. Ve Španělsku spoléhal na své burgundské a holandské rádce, kteří do značné míry určovali královskou politiku. Proti těmto cizincům, ale především proti Karlovým absolutistickým a centralistickým tendencím povstali v roce [[1520]] tzv. ''[[comuneros]]'' – obyvatelé měst jako Toledo a [[SegovieSegovia]] a nižší šlechta. Tyto vzpoury byly s pomocí vyšší šlechty do roku [[1522]] poraženy. Odpor proti centrální moci tak byl zlomen, což umožnilo pozvolné zavedení ústředních úřadů, které odsoudily cortesy k bezvýznamnosti.

Zahraniční politice dominoval – vedle dobývání Nového Světa – pokračující konflikt s Francií, jíž tehdy vládl Karlův úhlavní sok [[František I. Francouzský|František I.]], o území v Itálii a Burgundsku a o postavení přední mocnosti kontinentu. Již po první z celkem čtyř válek proti Francii přivedl Karel v roce [[1525]] celou Itálii pod španělskou resp. habsburskou nadvládu. Po druhé válce musel Karel odstoupitpostoupit Francii Burgundsko [[Mír z Cambrai|mírem z Cambrai]]. Další války už nic nezměnilinezměnily na existujícím ''statutu quo'' mezi oběma mocnostmi. Další významný, zahraničněpolitický konflikt představoval boj proti [[Osmanská říše|osmanské říši]] na [[Balkán]]ě a ve [[Středomoří]]. V západním Středomoří bylo ohroženo pobřeží Španělska a Itálie severoafrickými muslimy, podporovanými Osmany, kteří zde upevňovali svoji vládu cestou anexí, případně vytvářením [[protektorát]]ů. Karlovy podniky proti muslimům však vykazovaly jen krátkodobé úspěchy: V roce [[1535]] sice dobyl [[Tunis]], nicméně jeho postup proti [[Alžír]]u v roce [[1541]] naprosto selhal.