Zánik Rakousko-Uherska: Porovnání verzí

Využil přitom [[Absolutismus|absolutistického]] paragrafu 14 jednoho z ústavních zákonů, který umožňoval císaři, resp. císaři odpovědné vládě nadekretovat libovolné zákony v&nbsp;době, kdy&nbsp;nezasedá [[Říšská rada (Rakousko)|Říšská rada]] (při jejím dalším svolání pak měly být tyto zákony Říšskou radou buď potvrzeny, nebo odmítnuty, k&nbsp;novému zasedání Rady ale do&nbsp;konce života [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] nedošlo).<ref>[http://spcp.prf.cuni.cz/lex/z3.htm Právní předpisy; mj. rakouská ústava z r. 1867]</ref> [[Srbsko|Srbská]] vláda se stala hlavním podezřelým ze zosnování atentátu, ale právě jen podezřelým. I ti rakousští politici, kteří do té doby nepatřili přímo k válečným jestřábům, situaci pochopili tak, že si Rakousko-Uhersko nemůže dovolit vyvolat dojem, že emancipující se národní stát Srbsko může bez patřičně tvrdé reakce takto zasáhnout mnohonárodní monarchii. Existovalo podezření, že pokud by atentát byl slovanskými nacionalisty vnímán jako politicky úspěšný, vedlo by to k jejich další radikalizaci, která by říši v brzké době rozbila. A tak na počátku následné krize začalo jednání mezi rakousko-uherským ministrem zahraničí [[Leopold Berchtold|Leopoldem Berchtoldem]] a německou vládou, která se zaručila, že Rakousko-Uhersko podpoří v případném konfliktu se Srbskem. To ale bylo blízkým spojencem [[Rusko|Ruska]], proto původní neměcká představa byla, že Rakousko-Uherská armáda rychle obsadí Srbsko. Dřív, než ostatní velmoci jakkoliv zareagují. Představa německé i rakousko-uherské vlády byla lokalizace konfliktu v balkánském regionu. Jednání se ale z různých důvodů vlekla, mezinárodní napětí stoupalo, o rychlé akci už nemohla být řeč. Na celé krizi se značně podílela neobratná rakouská diplomacie, a neschopnost rakouské armády rychle mobilizovat. Na druhé straně pak naopak tajné - později vyzrazené, ruské přípravy na vlastní mobilizaci. Německo, Francie a později i Velká Británie se snažily o zprostředkování dialogu mezi zúčastněnými stranami, ale tyto snahy podkopávala vzájemná nedůvěra, nepochopení a znovu stále pokračující ruská neoficiální mobilizace. Z krize vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem se rychle stávala krize vztahů mezi mocenskými bloky Centrálních mocností a Dohody. K deeskalaci napětí nepřispěla ani urychlená ujišťování francouzského prezidenta a diplomacie o bezvýhradné podpoře Ruska, i podcenění vážnosti situace ze strany [[Velká Británie|Velké Británie]]. Poslední ingrediencí výbušného koktejlu červencové krize pak byly neustálé problémy s komunikací na velké vzdálenosti, tajnůstkaření mezi německou a ruskou vládou a vlastními panovníky, a též několikadenní izolace části francouzské politické reprezentace na palubě parníku při cestě ze zahraniční návštěvy.<ref name=Meekin>{{Citace monografie

Následovalo známéZnámé [[Červencové ultimátum|ultimátum]] předané [[Srbsko|Srbsku]], které bylo viněno ze&nbsp;zosnování [[atentát]]u, to&nbsp;bylo přijato jen z části a&nbsp;[[28. červenec|28. července]] mu [[Rakousko-Uhersko]] vyhlásilo válku. 84letý císař, obklopený [[Kamarila|kamarilou]], která ho poměrně účinně izolovala od&nbsp;vnějších vlivů, byl dotlačen k&nbsp;vyhlášení války [[Srbsko|Srbsku]], ačkoliv si uvědomoval, že pro monarchii se nadcházející válka stane bojem o vlastní přežití.<ref>{{Citace monografie