Smuteční války: Porovnání verzí

Irokézové věřili, že kdyžúmrtím někdočlena zemřel, společnostkmene je (můžespolečenství být) ochuzenaochuzeno o  jeho sílu a schopnosti. Tomuto ochuzeníTomu se dápodle jejich víry dalo zabránit tím, že na místo zemřelého nastoupínastoupil (jenebo byl adoptován) někdo jiný, který vlastně přeberepřevzal identitu mrtvéhozemřelého. Pokud by k těmtotakovým náhradám nedocházelo, mohlo by tobýt poškoditpoškozeno fungování celécelého společnostispolečenství. Když mezi Irokézi někdo umřel zemřel - jednonezávisle jakouna smrtípříčině smrti - mělaměl rodinajeho kmen povinnost držet za mrtvého smutek, a to různě dlouhou dobu a různými způsoby. Záleželo na tom, v jakém příbuzenském poměru k  zemřelému lidé byli. Smutek pozůstalých se dal zahladit kondolenčními rituály. Pokud však pozůstalí odmítli přestat „smutnit“, mohlo dojít k tomu, že ženy z rodiny mrtvého iniciovaly válečnou výpravu, jež měla za úkol přivést zajatce. Je zajímavé, že členové domácnosti mrtvého se obvykle útoku neúčastnili. Pokud se nájezd povedl a útočná skupina se vrátila se zajatci, neměli tito jisté, že skutečně budou adoptováni, i když by byla „volná místa“. Zajatec Irokézů měl v zásadě dvě možnosti, jak skončí - buď byl [[Mučení|umučen]], anebo adoptován. O tom, koho potká jaký osud, rozhodovaly různé okolnosti. Záleželo na tom, jestli šlo o zajatce mužského či ženského pohlaví (preferovány byly ženy), svou roli hrál také věk (mladší měl větší šanci), ale zřejmě nejdůležitější byl celkový dojem, jaký zajatec na případnou adoptující rodinu udělal. Často se stávalo, že zajatec, předtím než byl adoptován, si musel vytrpět „lehčí“ formu mučení a do poslední chvíle nevěděl, zda neskončí umučen „ohněm“. Pokud byl zajatec nakonec adoptován, neměl ještě vyhráno. Podléhal určité zkušební lhůtě, během níž měl postavení jakéhosi otroka a mohl být prakticky kdykoli zabit. I později, když už byl plnoprávným členem rodiny, se občas stávalo, že byl využíván na podřadnější práce a někdy se s ním nezacházelo zrovna v rukavičkách. Přesto se dá říci, že zajatec, který u rodiny vydržel několik let, byl považován za čistokrevného Irokéze a mohl získat (většinou jako „dědictví“ po zemřelém) i hodnost vyššího [[sachem]]a (například [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuita]] [[Pierre Millet]] se na počátku 90. let 17. století stal sachemem Oneidů). Případy, že by adoptovaný zajatec od své rodiny utekl, se samozřejmě stávaly, ale v žádném případě nešlo o nějaký rozšířený jev. Mnozí zajatci ani neměli kam utíkat, neboť jejich národy buď zanikly anebo byly efektivně rozprášeny (např. Neutrálové). Pokud i přesto zajatec utekl a byl následně chycen, čekala ho ve většině případů smrt. Ale opět nešlo o pravidlo a jsou zaznamenány případy, kdy ta stejná osoba prošla rituálem adopce i dvakrát. Výše popsané schéma je samozřejmě zjednodušené, ale v zásadě takto to (ideálně) mezi Irokézi (ale i Huróny) fungovalo.