Wikipedista:Podzemnik/Pískoviště: Porovnání verzí

== Popis ==

Husice typicky měří 63–71 cm. Slemeno (horní část zobáku) je u samců dlouhé 42–45 mm, u samic 37–40 mm.{{sfn|ref=Johnsgard|Johnsgard|2010|p=122}} Samice většinou váží kolem 1700 g (může však vážit až 2 kg{{sfn|ref=Higgins & Marchant|Higgins & Marchant|2010|p=1208}}), samec typicky kolem 1400 g.{{sfn|ref=Heather, Robertson & Derek|Heather, Robertson & Derek|2010|p=74}}

Jedná se o velké pestrobarevné ptáky, které velikostí zapadají někde mezi velké kachny a menší husy. Je u nich přítomný výrazný [[pohlavní dimorfismus]]. Samice je pestřeji zbarvená než samec, což je u kachen poměrně vzácný jev.<ref name="doc-ps">{{Citace elektronické monografie

| titul = Paradise duck / pūtakitaki / pūtangitangi

 

Samice mají hlavu a krk čistě bílé. Záda jsou tmavě šedá s množství velkých světle žlutých skvrn. Kostřec a ocas jsou černé, křídla mají podobné zbarvení jako u samců. Zbytek těla je většinou světle kaštanový. Duhovka, zobák, nohy a blánovité prsty jsou stejně jako u samců černé.{{sfn|ref=Higgins & Marchant|Higgins & Marchant|2010|p=1208}} Mladé samice mohou mít načernalou hlavu až do období prvního přepeřování, které nastává několik měsíců po vylíhnutí.<ref name="nzbirdsonline"/>

Káčata mají tělo pokryté hnědo-bílým jemným peřím. Nedospělí jedinci obou pohlaví připomínají svým zbarvením samce. Mladé samice lze rozpoznat podle nepravidelného bíle zbarveného peří na hlavě, které se během dospívání stává čím dál tím více výraznější, zatímco hlava mladých samců je spíše do hněda.{{sfn|ref=Johnsgard|Johnsgard|2010|p=122}}

 

 

Husice žijí v dlouholetých monogamních svazcích. Typický dospělec stráví kolem 10 měsíců v páru na svém teritoriu a kolem 2 měsíců v hejnu na přepeřovacím stanovišti.{{sfn|ref=Robertson|Robertson|2010|p=142}}

Během období páření se husice rozdělí do dvou sociálních skupin. První skupinu (A) tvoří pářící páry, kteří zůstávají na svých teritoriích, kde postupně dojde k páření a vyvedení mláďat. O páření se pokusí drtivá většina těchto párů. Druhou skupinu (B) tvoří nepářící jedinci, což jsou vesměs mláďata vylíhnutá během posledních dvou let, a případně nepářící dospělci a někdy i dospělé nepářící páry. Tato nepářící skupina se shlukuje v hejnech, ve kterých zůstává až do konce pářícího období, které nastává v prosinci. Jedno hejno nepářících husic může zahrnovat i tisíc a více husic. Ke sjednocení obou sociálních skupin dochází v místech, kam se husice každoročně stahují k přepeřování.{{sfn|ref=Williams|Williams|1978|p=221–222}}{{sfn|ref=Heather, Robertson & Derek|Heather, Robertson & Derek|2010|p=263–264}}

 

=== Rozmnožování ===

==== Námluvy ====

K utváření párů a zakládání teritorií dochází již během prvního, nejčastěji během druhého roku života. Husice si nacházejí partnery v nepářící skupině (A) v době, kdy se ostatní husice (B) páří. Páry se z počátku mohou utvářet pouze dočasně a někdy např. jeden samec je ve skupině s více samicemi, dokud si samice nenajdou volného samce. Během námluv samice vybízejí a provokují samce, aby před nimi předváděli pózy a soupeřili mezi sebou o jejich přízeň. Namlouvací rituály představují po krmení vůbec nejčastější typ chování. Převažujícím namlouvacím rituálem je situace, kdy samice s hlasitým kdákáním plave těsně za samcem. Její hlava je natažená vpřed a položená těsně nad hladinou. Rychlost plavání a intenzita hlasového projevu samice se přitom může značně lišit. Odpověď samce na samičino nadbíhání bývá natáhnutí krku směrem k nebi a kdákání v krátkých intervalech, načež samec předvede samici výhružnou pózu. Ta vypadá tak, že samec skloní krk směrem k zemi a našpulí hřbet. Pokud pár v sobě najde zalíbení, samec se napřímí a natáhne krk k nebi a začne vydávat vysoce položené nepřetržité kdákání. K tomu samému rituálu běžně dochází i na pevnině. V této fázi se však stále může jednat o dočasný pár, neboť samec musí samici bránit před ostatními dotírajícími samci, což se mu často nedaří a samici mu tak přebere jiný samec.{{sfn|ref=Williams|Williams|1978|p=227–229}}

 

 

==== Hnízdění ====

K hnízdění začíná docházet v srpnu. Většina párů stráví hledáním vhodného hnízdiště a zakládání hnízda přibližně 2–3 týdny, avšak může se to protáhnout až na 2 měsíce. Hnízdiště hledá samice, která létá kolem teritoria a bedlivě prozkoumává spadlé stromy, kořeny stromů a hustou vegetaci. Nejčastěji zakládá hnízdo v dutých kmenech spadlých stromů (případně pod kmenem spadlého stromu), dále pak také v zemních dutinách po spadlých stromech, mezi kořeny živých stromů či v nadzemních dutinách v kmenech stromů. Občas si postaví hnízdo i přímo na stromě. Hnízda bývají v blízkosti vodní plochy a pár typicky využívá to samé hnízdiště každý rok, i když to není pravidlem.{{sfn|ref=Williams|Williams|1978|p=240}} Občas si samice vybere hnízdo v opuštěných budovách, hromadě dříví u farmářských príbytků či v kupě sena.{{sfn|ref=Robertson|Robertson|2010|p=142}}

 

 

==== Vyvádění mláďat ====

Na vejcích sedí pouze samice. Inkubační doba trvá 30–35 dní. Během nich samice opouští hnízdo 2–3× za den, aby se narkmila.{{sfn|ref=Heather, Robertson & Derek|Heather, Robertson & Derek|2010|p=263}} Krátce před vyklubáním mláďat se samice krmí pouze 1× denně. V době inkubace se samec zdržuje uprostřed teritoria. Když samice opustí hnízdo za krmením, zakejhá, čímž přiláká samce a ten ji během krmení dělá společnosti. Po zhruba hodinovém krmení samec eskortuje samici zpět do hnízda. Káčata se po vylíhnutí zdržují v hnízdě, dokud nejsou suchá, načež je matka doprovodí do rodné vodní plochy, která je typicky do 500&nbsp;m od hhnízda, avšak může být i dále. Mláďata se dokáží již od prvních dnů po vyklubání sama krmit. Během sběru potravy jejich matka často předvádí pózu zlomeného křídla. Během této pozice nakřiví jedno křídlo tak, aby vypadala zraněná a odlákala tak pozornost potencionálních predátorů z káčat na sebe.{{sfn|ref=Higgins & Marchant|Higgins & Marchant|2010|p=1207–1208}}

 

 

=== Potrava ===

Mláďata prvních pět týdnů po narození pojídají zejména hmyz, avšak poté přejdou na takřka výhradně býložravou stravu. Husice nejsou příliš vybíravé a pojídají prakticky jakékoliv dostupné druhy trávy, vodních rostlin a jejich semínek. Většinu jídla si husice obstarávají na loukách a pasekách. Býložravou potravu občas doplňují hmyzem a žízalami, pokud jsou dostupné. Nepohrdnou ani listy. Zvláště si pochutnávají na mladém jeteli.{{sfn|ref=Higgins & Marchant|Higgins & Marchant|2010|p=1205}}{{sfn|ref=Robertson|Robertson|2010|p=142}}

 

 

Vyhledávají mokřady a travnaté pastviny v oblastech dobytkářkých farem, které často zahrnují menší přehradní nádrže i přirozené rybníky, jezírka a pobřežní oblasti oceánů. K dalším oblíbeným lokalitám husic patří úrodné břehy řek, zejména pak velké rovné plochy při jejich ústí. Na Jižním ostrově lze husice spatřit i ve vysšších nadmořských výškách v podhůří [[Jižní Alpy (Nový Zéland)|Jižních Alp]] kolem menších horských jezírek a bystřin. Husice se dobře adaptovaly na antropomorfní krajinu a v hojných počtech obývají přehrady hydroelektráren a městské parky.<ref name="nzbirdsonline"/>

V období páření se stahují do travnatých ploch do míst, která kachnám poskytují rozhled do všech světových stran, což je výhodné z hlediska ochrany před predátory. V období přepeřování, kdy jsou husice na krátkou dobu zbaveny schopnosti letu, preferují oblasti s vysokou trávou nebo místa v blízkosti lesa. Nachází se tam dostatek potravy a je možné se tam dobře ukrýt v případě nebezpečí. V tomto zranitelném obodbí se též vyhýbají úzkým údolím a podobně jako během páření, i během přepeřování preferují otevřenou krajinu.{{sfn|ref=Higgins & Marchant|Higgins & Marchant|2010|p=1203}}

 

Příchod Maorů na Nový Zéland nepředstavoval pro husice příliš velké ohrožení. Až evropští kolonisté, kteří začali na Nový Zéland pronikat od konce 18. století, začali s lovem husic v takovém množství, že se jejich populace ocitla na pokraji vyhnutí. V roce 1868 byly proto uzákoněny limity na počet každoročně ulovených jedinců a v letech 1916–1921 byly husice přemístěny do některých částí Severního ostrova, odkud předtím vymizely (zejména národní park Tongariro). Teprve ve 20. století začala populace kachen dramaticky narůstat a v roce 1981 dosáhla 120 000 jedinců.<ref name="teara"/>{{sfn|ref=Heather, Robertson & Derek|Heather, Robertson & Derek|2010|p=263}}

 

 

Ústav pro ochranu památek nepovažuje husici za ohrožený druh.<ref>{{Citace elektronické monografie

== Parazité a choroby ==

 

| příjmení = Bisset

| jméno = Stewart A.