Svatý Bonaventura: Porovnání verzí

[[3. říjen|3. října]] [[1257]] byl Bonaventura jako sedmý v pořadí zvolen pro úřad generálního ministra řádu menších bratří. S jistým zdráháním volbu přijal. Za jeho asistence byl františkánský řád [[reforma|zreformován]]. K reformě přispěla jeho rukou sepsaná dvě díla tzv. Velká a Malá legenda (''Legenda maior'' a ''Legenda minor''), pojednávající o životě zakladatele řádu – [[František z Assisi|sv. FrantiškuFrantiška]]. Pro své schopnosti byl [[papež]]em pověřen vést [[diplomatická mise|diplomatickou misi]] v [[Anglie|Anglii]]. Úkolu se zhostil úspěšně, za což měl být jmenován [[arcibiskup]]em v [[York]]u. Bonaventura odmítl. Za důležitější pokládal bránit [[žebravý řád|žebravé řády]] proti četným snahám prosadit jejich zrušení. V souvislosti s nadcházejícím [[Druhý lyonský koncil|Druhým lyonským koncilem]] přijal [[kardinál]]ský klobouk jen proto, aby posílil svůj vliv a mohl tak i na koncilu hájit zájmy žebravých řádů. Je možné, že díky tomu zachránil řád menších bratří a také ostatních žebravých řádů, zejména [[Řád bratří kazatelů|dominikánů]], před zánikem.

Rozdíl byl nejen v rozdílném přístupu k teologii - (Bonaventura byl voluntarista a mystik, Tomáš byl intelektuál a analytik –), ale také se lišili ve své definici teologie: pro svatého Bonaventuru je teologie plodem milosti, musíme ji pokládat za důsledek sdělení, jež nám dal o sobě Bůh. Teologie se tedy nachází podle svatého Bonaventury mezi vírou a zjevením. První světlo, jež od Boha dostáváme, je rozum. Když však Bonaventura zvažuje konkrétní možnosti rozumu, přísně je omezuje, neboť tvrdí, že člověk ve svém čistém stavu nemůže poznat vyšší pravdy prostým rozumem…rozumem. To však neznamená, že by filozofie nebyla prvním krokem k moudrosti. V řádu milosti a křesťanské moudrosti se pokrok směrem k dokonalému osvojení moudrosti vyznačuje třemi stupni. První stupeň je stupeň ctností, kdy nám víra otevírá zrak, a my nalézáme Boha ve všem. Dále je to stupeň daru a nakonec stupeň blaženosti. Projevy ctnosti, darů a blaženosti se definují v pořadí takto: ''intelligere credita'' (chápat to, čemu jsme uvěřili), ''videre intellecta'' (vidět to, v co jsme uvěřili). A proto stupeň tajemství, který je předmětem teologie, je pro Bonaventuru mezistupněm mezi prostým přitakáním víře a viděním. Pro Tomáše Akvinského je teologie růst přesvědčení víry a postupné sestavování těchto přesvědčení v soubor poznání, který je v souladu s lidským rozumem.<br />

Bonaventura rozvíjí svou trinitární nauku v první knize svého ''Komentáře k Sentencím'', V Breviloquiu, v díle ''Itinerarium mentis in Deum'' a v ''Quaestiones disputatae de mysterio ss. Trinitatis''. Tak jako Richard od Sv. Viktora chápe metafyzickou podstatu Boha jako ''summum bonum''. Spojuje ji s novoplatónskou ideou dobra, která se v podstatě sděluje (bonnumbonum diffusivum sui). Bůh dovršuje své bytí věčným sdílením své božské přirozenosti, která se může darovat jen vnitrobožsky. Boží sebesdílení ke stvoření má jiný charakter a je zapotřebí ho od něho odlišit. Bůh vlastní sám sebe jako Boha ve svém bytí, a to jako ''Sdělující'' a ''Sdílený''. Boží podstatou je, aby podle své přirozenosti i podle své vůle vydával sám sebe sdílením celé své božské podstaty. Rozdíl mezi Otcem a Synem stejně jako jejich jednota v Duchu svatém jsou tedy dány Boží podstatou. Božské osoby tak určitým způsobem získávají "tvář" a vycházejí z formálně metafyzického určení, které je založeno na pojmu ''hypostasis''. Otec je původem lásky, sám je bez původu. Syn je ''dillectusdilectus'', Duch svatý je ''condillectuscondilectus'' v lásce Otce a Syna. V souladu s latinskou tradicí Bonaventura staví jednotu podstaty a rozdílnost osob na sdílejícím předávání božské přirozenosti. Ve smyslu nauky o ''perichonezi'' se jedná o dokonalé vzájemné pronikání a bytí každé božské osoby v té druhé, které zachovává jednotu a společenství božských osob v jejich životě a podstatě.