Základní škola: Porovnání verzí

Základního vzdělávání nějakým způsobem probíhalo již ve starověkém [[Řecko|Řecku]] a [[Řím|Římě]]ě. Bylo typické, že do sedmi let matky vzdělávaly svě syny doma a ti poté nastoupila do formálního vzdělávání, které se v různých časem a oblastech lišilo. Například ve Spartě se do 12 let chlapci učili bojovým dovednostem, ale také čtení, psaní a aritmetice, v Aténách zase kladli důraz na porozumění základům polis, čtení, psaní, aritmetiky, vyučována byla i hubna a gymnastika s atletikou. Dívky jakékoliv vzdělávání získávali pouze doma. Základní škola v Římě se nazývala ludus. Někdy kolem roku 90 našeho letopočtu Marcus Fabius Quintilianus napsal dílo Institutio oratoria, které pojednává o základech rétoriky a výchově řečníků, v díle rozlišil učení a výuku a dal základ základními vyučování (v díle zmiňuje, že by se dítě mělo od 7 do 14 let naučit smyslovým zkušenostem, naučit tvořit myšlenky, rozvíjet jazyk a paměť). Také zmiňuje, že fyzické trestání žáků neslouží jako jejich motivace k učení a doporučil by se žáci měli motivovat pomocí zajímavé výuky.

S ústupem římského vlivu se začaly zřizovat velké školy při katedrálách, které poskytovaly vzdělání v náboženských oblastech. V roce 853 Římské rada stanovila povinnost zajišťovat základní vzdělání každé farnosti. Základním vzděláním byla myšlena výuka čtení, psaní latiny a osvojení náboženských rituálů. Církev měla na vzdělávání monopol, neměli, ale povinnost ho poskytovat každému dítěti. Kolem 9 století se vyvinul výukový materiál, který byl založené na opakování a pamatování si frází, otázek a odpovědí bez nutnosti pochopení. Postupně došlo k rozdělení na farní, církevní, klášterní a katedrální školy, rozdělovali se především podle velikosti církve v dané oblasti. Ve vstupem dívek do škol došlo k dalšímu rozdělení a zřízení klášterů ve kterých byly vyučovány pouze dívky od 8 let a to především latinské gramatice, náboženské nauce, tkaní atd…

Dalším postupem času se základní vzdělávání moc nezměnilo, vliv na něj neměl ani humanismus, které přinesl velkou změnu do sekundárního vzdělání. V průběhu renesance se chlapci učili od 5 let latinské gramatice a to pomocí stejných knih jako dítě v době římské. Děti ze zámožných rodin mohli být vyučovány soukromými učiteli. Ve 13. století vznikly předchůdci dnešních gymnázií, došlo k zavedení škol pro výuky gramatiky. V tomto období se začala rozvíjet například v Anglii i vzdělávací politika a to financováním a poskytnutí dotací školám.

Přestože gymnázia byla zřízena pro poskytování základního vzdělání, vyžadovala, aby jejich studenti již měli určité dovednosti a znalosti. Zejména očekávali, že budou schopni číst a psát v lidovém jazyce. Bylo potřeba zajistit základní vzdělání před [[Gymnázium|gymnáziem]].

Ta není dále školským zákonem nijak dělena, existuje ale několik typů, které nejsou školským zákonem nijak definovány.

Na každé škole v České republice se povinně vyučuje anglický nebo německý jazyk. Jazykové školy mají jazykovou výuku rozšířenou a krom anglického a německého jazyka učí více jazyků. Mnohdy na takových školách učí rodilý mluvčí.

Na sportovních školách v rozvrhu převažují sportovní aktivity, tělovýchova. Ostatní předměty se vyučují na stejné úrovni jako na jiných školách. Střední školu si tedy dále děti mohou volit podle svého výběru. Varianta sportovní školy je nejvhodnější pro děti, které se již nějakému sportu věnují, a také pro ty, které jsou sportovně nadané.

| url = https://www.hlidacky.cz/blog/2018/08/16/typy-skol?fbclid=IwAR2S3tnlSZMQ2g0p0C43mmclw5mdzSFu2o4oRqpKZvWtGspTRarME7UK_Xo

[[Waldorfská škola]] (waldorfská pedagogika) je [[Alternativní školství|alternativní]] výchovně vzdělávací program, vycházející z pedagogických zásad formulovaných rakouským [[Filosofie|filosofem]], [[Esoterismus|esoterikem]] a sociálním [[Myslitel|myslitelemmyslitel]]em [[Rudolf Steiner|Rudolfem Steinerem]] (1861–1925). Waldorfská pedagogika se snaží integrovaně rozvíjet jak intelektuální schopnosti žáků, tak jejich praktické/manuální dovednosti, stejně jako jejich umělecké vlohy. Waldorfský [[učitel]] by měl pohlížet na dítě jako na duchovní bytost, která přichází na svět nadána možností všestranného vývoje. Jeho úkolem je pěstovat toto nadání a vést dítě k tomu, aby bylo schopno jednou převzít výchovu sebe sama.