Maximilien Robespierre: Porovnání verzí

Byl synem významného právníka Maximiliena Barthélémy Françoise de Robespierra, a jeho manželky Jacqueline Marguerite Carraultové, dcery sládka. Jeho přímí předkové v mužské linii byli notáři v Carvinu, vesničce poblíž Arrasu, již od počátku [[17. století]]. Maximilien byl nejstarší ze čtyř dětí, měl mladšího bratra [[Augustin Robespierre|Augustina]] (1763–1794), a dvě sestry. Když mu bylo šest let, jeho matka zemřela při porodu, otec poté opustil rodinu, a až do své smrti (roku [[1777|1777)]] pobýval v zahraničí. Děti zanechal v péči příbuzných z matčiny strany.

Po ukončení studií v roce [[1781]] se stal úspěšným právníkem v rodném Arrasu. Při své práci často zastupoval chudé, což mu přineslo oblibu. Roku [[1782]] jej ''biskup de Conzié'' jmenoval trestním soudcem, Robespierre se ale funkce brzy vzdal, aby nemusel vynášet rozsudky smrti. Dále vedl svou advokátní praxi, rovněž se věnoval spisovatelské činnosti, a od roku [[1783]] byl členem akademie v Arrasu.

Roku [[1789]] byl, teprve třicetiletý, Robespierre zvolen poslancem [[Generální stavy|generálních stavů]] - za „[[třetí stav]]“ (buržoazii), v provincii [[Hrabství Artois|Artois]]. Pařížští hejskové si vybrali Robespierra za terč svých posměšků. Všechno jim bylo směšné na tomto poslanci za město Arras – staromódní olivově zelený frak, maloměstské chování, nadneseně bombastický sloh předem připravených projevů. Brzy si však mezi Pařížany získal úctu a pozornost.

V [[Národní shromáždění (Francie)|Národním shromáždění]] Robespierre patřil k vůdčím postavám krajní levice, prosazoval pokrokovou ústavu z roku [[1791|1791,]] a byl také jedním z hlavních autorů [[Deklarace práv člověka a občana]]. Stal se vedoucím činitelem klubu [[jakobíni|jakobínů]] ([[1790]]) a [[Pařížská rada|pařížské městské rady]] ([[1792]]), která byla samostatnou revoluční jednotkou, vládnoucí v [[Paříž]]i. I přes politický vzestup se na jeho způsobu života nic nezměnilo. Bydlel, jako dříve, v jediné místnosti, v dřevěném přístavku domu truhláře Maurice Duplaye v [[Rue Saint-Honoré]], a věrný svým principům, zůstával stejně chudý, jako v době, kdy byl ještě neznámý.

Ze všech mužů v čele [[Velká francouzská revoluce|revoluce]] byl Robespierre jediný, který prošel revolucí od jejího začátku až do konce. Ze tří jakobínských vůdců byl [[Jean Paul Marat|Marat]] probodnut dýkou, hned v prvních dnech jakobínské vlády, [[Georges Danton|Danton]] skončil pod gilotinou, z rozsudku [[Revoluční tribunál|revolučního tribunálu]] na jaře roku [[1794]], jedině Robespierre se udržel na čele revoluční vlny. Hned druhý den po jeho smrti začaly vznikat kolem jeho jména legendy. Jeho nepřátelé ze všech politických táborů a skupin, bojujících proti revoluci, i jeho včerejší přátelé, kteří se ze strachu distancovali od poraženého, všichni byli proti němu. Stačí připomenout proslulého malíře [[Jacques-Louis David|Louise Davida]], člena Výboru pro veřejné blaho, a Robespierrova přítele. Po řeči Neúplatného v klubu jakobínů 8. thermidoru s vřelým nadšením slíbil, že s ním vypije číši do dna, ale po Robespierrově pádu se ospravedlňoval tvrzením, že jím byl hrubě oklamán.

* TINKOVÁ, Daniela. ''Revoluční Francie 1787–1799''. Praha: Triton, 2008. 426 s. {{ISBN |978-80-7387-211-3}}.