Jurij Brězan: Porovnání verzí

| popisek = Jurij Brězan na 1. výroční konferenci Německého svazu spisovatelů v Berlíně v roce 1966

| ocenění = Ćišinského cena (1962), Národní cena NDR (1964, 1976), Umělecká a literární cena Domowiny (1973), Řád Karla Marxe (1974), Vlastenecký řád zásluh NDR (1981), Zlatá čestná spona Vlasteneckého řádu zásluh NDR (1986)

| choť = Ludmila Brězanowa, roz. Heine/Hajnec (1922–1993)

| rodiče = Georg Bresan/Jurij Brězan, Marie Bräuer/Marja Piwarčkec

'''Jurij Brězan''' ([[9. červen|9. června]] [[1916]] [[Räckelwitz|Räckelwitz/Worklecy]] – [[12. březen|12. března]] [[2006]] [[Kamenec (Horní Lužice)|Kamenec]]) byl nejvlivnějším [[Lužičtí Srbové|lužickosrbským]] [[Spisovatel|spisovatelemspisovatel]]em 2. poloviny [[20. století]]. Od padesátých let svá díla publikoval pravidelně v [[Hornolužická srbština|hornolužické srbštině]] a [[Němčina|němčině]] a položil tak základy k [[Bilingvismus|dvojjazyčnosti]] moderní lužickosrbské literatury. Se svými knihami, jmenovitě s [[Próza|prózou]] ''Christa'', s [[Trilogie|trilogií]] o Felixi Hanuschovi stejně jako s [[Román|rományromán]]y ''Krabat'' a ''Obraz otce'', získal velkou čtenářskou obec v [[Německo|Německu]] i v zahraničí. Českému čtenáři je jeho dílo k dispozici v [[Čeština|českých]] a [[Slovenština|slovenských]] překladech.

Jurij Brězan se narodil 9. června 1916 v [[Sasko|saské]] [[Horní Lužice|hornolužické]] vsi Räckelwitz/Worklecy jako první dítě lamače kamene a [[Zemědělec|rolníka]] Georga Bresana (hornolužickosrbsky: Jurije Brězana), toho času [[Voják|vojákavoják]]a, a Marie, roz. Bräuer (hornolužickosrbsky: Marja Piwarčkec). Třebaže oba rodiče vedle svých úředních jmen na vsi používali lužickosrbská jména, na Brězanově [[Rodný list|rodném listě]] je uvedeno jméno ''Georg Bresan'', které si změnil až v roce 1948 v souvislosti s přijetím Zákona pro ochranu práv srbského národa. Svého otce poznal teprve ve věku 2,5 let po té, co se v říjnu 1918 vrátil z [[Francie]]. Ve vesnici Räckelwitz/Worklecy, která leží v [[Katolická církev|katolické]] oblasti Horní Lužice (16 km od [[Budyšín|Budyšína]]a a 8 km od [[Kamenec (Horní Lužice)|Kamence]]), navštěvoval malý, plavovlasý Jurij vesnickou školu s výukou v srbštině a němčině. Pro své výsledky i zjevné nadání byl doporučen ke studiu na víceletém městském [[Gymnázium|gymnáziu]] v Budyšíně. Na toto německé gymnázium nastoupil v roce 1927, coby [[ministrant]] v [[Chrám svatého Petra (Budyšín)|Chrámu sv. Petra]] měl při tom nárok na ubytování v jednom z domů [[Děkanát Budyšín|budyšínské kapituly]]. Již jako gymnazista se Brězan začal angažovat v lužickosrbské národnostní otázce: přispíval do lužického tisku články o „antislovanském smýšlení“ (kritika knihy O. E. Schmidta ''Die [[Wendové|Wenden]]''), o [[Otto von Bismarck|Bismarkově]] protipolské politice atp. Článek o uzdravění chřadnoucího národa z 21. prosince 1935 byl registrován tzv. [[Wendové|Wendským]] oddělením (''Wendenabteilung''), které provádělo státní dozor nad srbským národním a kulturním hnutím. To vedlo k jeho vyloučení z gymnázia v roce 1936. Ještě roku 1937 se pokoušel v [[Drážďany|Drážďanech]] složit [[Maturita|maturitu]], ale podle výnosu Ministerstva pro lidové vzdělávání k ní nesměl být připuštěn. Vycestoval tedy do [[Praha|Prahy]] a do [[Polsko|Polska]], kde v [[Toruň|Toruni]] na státním gymnáziu s úředním německým jazykem roku 1938 maturitu složil. Po té se snažil přejít do [[Ilegalita|ilegality]] a angažoval se v tzv. [[Spiknutí|konspiraci]] s „Panem Michałem“, což byla akce ilegální [[Domowina|Domowiny]], která měla za součinnosti polského agenta vytvořit podmínky k ozbrojenému [[Odboj|odbojiodboj]]i. V roce 1938 byl Brězan během jízdy vlakem zatčen a následně strávil jeden a půl měsíce ve zvláštní vazbě [[Gestapo|gestapa]] v Drážďanech, než byl propuštěn se zákazem pobytu v [[Horní Lužice|Lužici]]. V letech 1939–1941 pracoval z nařízení úřadů jako hospodářský správce ve vsi Koitzsch u Neukirchenu (12 km od [[Kamenec (Horní Lužice)|Kamence]], tedy mimo [[Lužickosrbská oblast osídlení|oblast lužickosrbského osídlení]]), dále ve [[Východní Frísko|Východním Frísku]] a v okolí [[Braunschweig|Braunschweigu]]u. V roce 1941 byl nucen absolvovat vojenskou přípravu a po té [[Verbování|narukoval]] jako spojař [[Wehrmacht|wehrmachtuwehrmacht]]u do polské [[Poznaň|Poznaně]]. S [[Divize (vojenství)|divizí]] „Luftgau Rostow“ byl v roce 1942 v [[Bělorusko|Bělorusku]] svědkem masakru 20 000 [[Židé|Židů]] poblíž města [[Pinsk]], což později komentoval takto: ''Pro mě Německo [...] zemřelo, bídně pošlo na vlastní nelidskost. To relativizovalo i Goetha, ani Beethoven už není.''<ref>{{Citace monografie | příjmení = Brězan | jméno = Jurij | titul = Ohne Paß und Zoll : aus meinem Schreiberleben | url = | vydavatel = Gustav Kiepenheuer Verlag | místo = Leipzig | rok = 1999 | vydání = 1 | počet stran = | kapitola = | strany = 20 | isbn = | jazyk = de}}</ref> Na konci [[Druhá světová válka|války]] byl Brězan přeložen na [[Západní fronta (druhá světová válka)|západní frontu]] jako [[desátník]] u [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] v [[Lille]], [[Paříž|Paříži]]i a [[Lutych|Lutychu]]u. 13. února 1945 se pokusil telefonicky varovat své německé přátele v Drážďanech před [[Bombardování Drážďan|bombardováním]]. V samém závěru války byl potom zajat [[Armáda Spojených států amerických|americkou]] armádou a až do roku 1946 pobýval v [[Bavorsko|Bavorsku]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Scholze | jméno = Dietrich | titul = Jurij Brězan : Leben und Werk | url = | vydavatel = Domowina-Verlag | místo = Bautzen | rok = 2016 | vydání = 1 | počet stran = 295 | kapitola = Der junge Brězan | strany = 11–59 | isbn = 978-3-7420-2371-1 | jazyk = de}}</ref><ref>{{Citace monografie | příjmení = Ulbrechtová | jméno = Helena | titul = Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami | url = | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 2009 | vydání = 1 | počet stran = 296 | edice = Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154 | kapitola = Jurij Brězan – tvůrce filozofické románové formy | strany = 208 | isbn = 978-80-246-1408-3}}</ref><ref name="Beno" >{{Citace elektronické monografie | příjmení = Brězan | jméno = Beno | titul = Jurij Brězan – Biografie | url = http://www.jurijbrezan.de/ | datum vydání = 2015 | datum přístupu = 2018-10-12 | jazyk = de}}</ref>

Po návratu ze zajetí se brzy stal v [[Budyšín|Budyšíně]]ě funkcionářem [[Domowina|Domowiny]], iniciátorem mládežnických [[Brigáda (jednotka)|brigád]] a v roce 1948 převzal vedení oddělení pro [[noviny]], [[rozhlas]] a [[film]] v Srbském úřadu pro výchovu lidu (''Serbski zarjad''). Tuto dobu později označoval za nejlepší a nejšťastnější období svého života, do něhož spadá také sňatek s Ludmilou Hajnec (1922–1993). Ve svém volném čase nadále rozvíjel svůj literární [[Nadání|talent]] a již za [[Druhá světová válka|války]] rozpracované [[Próza|prozaické]] pokusy. V [[Sovětská okupační zóna Německa|sovětské okupační zóně]] vstoupil již v roce 1946 do [[Sjednocená socialistická strana Německa|Sjednocené socialistické strany Německa]], roku 1948 získal za svou účast v [[Odboj|odbojiodboj]]i status „pronásledovaného [[Nacismus|nacistickým]] režimem“ a zároveň byl radou [[Zemský okres Budyšín|budyšínského okresu]] označen za „bojovníka proti [[Fašismus|fašismu]]“. Nový domov, [[plat]], [[stipendium]] i společenské uznání přispěly k tomu, že Brězan získal příznivé podmínky pro svou plodnou literární tvorbu. V té době již měl za sebou svou první [[Povídka|povídku]], své [[Poezie|básně]] publikoval už před válkou, mimo jiné v ''Lužickosrbském věstníku'' pod [[Pseudonym|pseudonymempseudonym]]em J. B. Worklečanski. V poválečných letech vytvořil [[Básnická sbírka|básnické sbírky]], [[Drama|dramatadrama]]ta pro Serbské ludowe dźiwadło a románový [[debut]] ''Moja žona Madelena''. Od roku 1949 si již mohl dovolit žít jako [[Nezávislý profesionál|svobodný]] [[spisovatel]]. V roce 1951 vydal Brězan, jenž do té doby publikoval výhradně v hornolužické srbštině, svou první německojazyčnou knihu ''Auf dem Rain wächst Korn : Sorbische Erzählungen und Gedichte'', která vyšla během jednoho roku ve třech vydáních celkem ve 30 000 exemplářích. Po lužickosrbské [[Novela (literatura)|novele]] ''Stara Jančowa'' a [[Politika|politicko]]-[[Didaktika|didaktické]] próze ''Hochzeitsreise in die Heimat'', vyšla v roce 1957 v obou jazycích kniha ''Christa'', která se dočkala i [[Chorvatština|chorvatského]], [[Běloruština|běloruského]], [[Ruština|ruského]], [[Srbština|srbského]] a českého [[Překlad|překladupřeklad]]u.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Scholze | jméno = Dietrich | titul = Jurij Brězan : Leben und Werk | url = | vydavatel = Domowina-Verlag | místo = Bautzen | rok = 2016 | vydání = 1 | počet stran = 295 | kapitola = Die literarische Anfänge | strany = 60–125 | isbn = 978-3-7420-2371-1 | jazyk = de}}</ref><ref name="Beno" ></ref>

Postavení [[Lužičtí Srbové|Lužického Srba]] ve [[Německá demokratická republika|východoněmecké]] literatuře mělo svá neopominutelná specifika. Základní [[Institucionalizace|institucionální]] rámec poskytovala organizace Koło serbskich spisowaćelow a publikační orgán [[Domowina|Domowiny]] [[Domowina (nakladatelství)|VEB Domowina-Verlag]] (''Ludowe nakładnistwo Domowina''). Brězan, který byl od roku 1950 členem Východoněmeckého svazu spisovatelů, byl v témže roce pozván coby zástupce Srbů na II. Kongres svazu v [[Berlín|Berlíně]]ě, tedy v době, kdy ještě v němčině nic nepublikoval. Jako člen této organizace se podílel na kampaních a politických rozhodnutích, což vedlo např. k situaci, kdy se musel distancovat od kroužku mladých lužickosrbských spisovatelů (''Kružk'') a v následné sebekritice je označit za ne[[Marxismus-leninismus|marxistické]] autory, kteří straně škodí. Východoněmecký svaz spisovatelů byl nedílnou součástí systému a Brězan to jako pozdější [[viceprezident]] svazu (1969–1989), člen východoněmeckého PEN-klubu (1964) a východoněmecké Akademie umění (1950), který mohl podnikat i cesty na [[Západní Evropa|Západ]], respektoval, neboť se až do 80. let s „cíli strany“ ztotožňoval. Nicméně byl jediným z pěti viceprezidentů svazu, který nebyl nikdy registrován jako spolupracovník [[Stasi]]. Jako jiní lužickosrbští spisovatelé byl toho názoru, že činnost [[Domowina|Domowiny]] musí být více zaměřena na [[Lužická srbština|lužickosrbský jazyk]], [[Kultura|kulturu]] a [[tradice]] a méně na [[Politika|politické]] nebo [[Ideologie|ideologické]] [[diskuse]]. Nelze se tedy divit, že na podzim roku [[1989]] byl politickými změnami přímo [[Existencialismus|existenciálně]] zasažen.<ref name="DDR" >{{Citace monografie | příjmení = Scholze | jméno = Dietrich | titul = Jurij Brězan : Leben und Werk | url = | vydavatel = Domowina-Verlag | místo = Bautzen | rok = 2016 | vydání = 1 | počet stran = 295 | kapitola = Erfolgsautor im "Leseland DDR" | strany = 126–204 | isbn = 978-3-7420-2371-1 | jazyk = de}}</ref><ref name="Beno" ></ref>

Literárně bylo období [[Německá demokratická republika|NDR]] pro Brězana nesmírně produktivní. Na konci 50. let zrekapituloval svůj život v [[Autobiografický román|autobiograficky]] laděné románové [[Trilogie|trilogii]] Felix Hanusch, která se skládá z částí: 1) ''Der Gymnasiast'' (1959), 2) ''Semester der verlorenen Zeit'' (1959) a 3) ''Mannesjahre'' (1964). Od roku 1965 započalo vydávání jeho dosavadního díla v [[Hornolužická srbština|hornolužickosrbské]] verzi sebraných spisů ''Zhromadźene spisy w jednotliwych wudaćach'' (1965–1998). Po románové trilogii přišla v letech 1966–1982 Brězanova vrcholná tvůrčí fáze završená [[Krabat (pověst)|krabatovskou]] knihou pro mládež ''Čorny młyn'' (1968), filozofickým románem ''Krabat'' (1976) a patrně jeho nejzdařilejší knihou ''Bild des Vaters / Stary nan'' (1982). Zároveň si našel čas pro [[Literatura pro děti a mládež|knihy určené dětem]], z nichž si oblibu získaly především tituly ''Der Elefant und die Pilze / Kak je elefant do hribow šoł'' (1963) a ''Wulke dyrdomdejstwa małeho kocora / Die Abendteuer des Kater Mikosch'' (1966). Ve [[Německo|Spolkové republice Německo]] byl Brězan dlouho považován za „nejznámějšího neznámého současné německojazyčné literatury“ (Wolf Oschlies). Protože romány a povídky psal převážně o své [[Německá demokratická republika|socialistické vlasti]], byl v SRN znám „pouze“ jako dětský autor.<ref name="DDR" ></ref><ref name="Beno" ></ref>

Rozhodující dny v září 1989 strávil Jurij Brězan se svou ženou Ludmilou v [[Švábsko|Horním Švábsku]], kde byl na dovolené u spřáteleného nakladatele. Dovedl pochopit lidi, kteří nechtěli žít za [[Berlínská zeď|zdí]] a prchali přes [[Maďarsko]] a [[Rakousko]] na Západ. Na čtení v [[Ravensburg|Ravensburgu]]u 18. září 1989 ovšem odpověděl na otázku, zda je [[socialismus]] u konce takto: ''Pokud se to nepodaří, tento velký [[experiment]], pokud se nám to nezdaří, pak se do toho lidé za padesát nebo sto let pustí znovu, potom to bude lepší, jak doufám.''<ref>{{Citace monografie | příjmení = Brězan | jméno = Jurij | titul = Jurij Brězans Tagebuchaufzeichnungen, September 1989 | url = | vydavatel = | místo = | rok = | vydání = | počet stran = | kapitola = | strany = 3 | isbn = | jazyk = | poznámka = Deutsches Literaturarchiv (Mahrbach)}}</ref> Na druhou stranu zároveň kritizoval nejen [[Walter Ulbricht|Ulbrichta]], ale také politické špičky [[Německá demokratická republika|NDR]], které se etablovaly v 70. letech. Jako autor, jenž v období NDR prodal téměř tři miliony knih, byl pro mnohé [[Lužičtí Srbové|Lužické Srby]] příliš spjat s [[Komunistický režim|bývalým režimem]]. V [[Domowina|Domowině]], která byla za [[Erich Honecker|Honeckerovy]] éry oficiálně označována za „socialistickou národní organizaci Srbů“, došlo po převratu k názorové diferenciaci a Brězanův vztah k ní byl nadále [[Ambivalence|ambivalentní]]. V roce 1991 ve své řeči v [[Ralbice-Róžant|Ralbitz]] zdůraznil, že Lužičtí Srbové potřebují vlastní národní program, jehož cílem má být dvojí srbsko-německá identita. S rozpadem struktur [[Komunistický režim|komunistického režimu]] a nástupem [[Tržní ekonomika|tržní ekonomiky]] měl obavy o zachování této svébytné identity a varoval mimo jiné před rušením srbských škol zdůvodňované nedostatkem žáků.<ref name="nach 1990" >{{Citace monografie | příjmení = Scholze | jméno = Dietrich | titul = Jurij Brězan : Leben und Werk | url = | vydavatel = Domowina-Verlag | místo = Bautzen | rok = 2016 | vydání = 1 | počet stran = 295 | kapitola = Schreiben in der Marktwirtschaft | strany = 205–244 | isbn = 978-3-7420-2371-1 | jazyk = de}}</ref>

Po roce 1990 napsal pokračování svého [[Romanu|románu]] zpracovávajícího [[Krabat (pověst)|krabatovskou]] látku ''Krabat – druha kniha : roman'' (1994) / ''Krabat oder Die Bewahrung der Welt : Roman'' (1995), která byla plánována jako další díl literárního cyklu. Stejně jako [[Günter Grass]] se po té přiklonil k [[Satira|satiře]] a napsal román na téma [[privatizace]] ve fiktivní vsi Salow: ''Die Leute von Salow'' (1997) / ''Salowčenjo'' (1997). Následoval zábavný [[historický román]] ''Die grüne Eidechse'' (2001) k výročí 1000 let [[Budyšín|Budyšína]]a, dále [[Próza|prózy]] ''Die Einladung'' (2003), ''Die Jungfrau, die nicht ins Bett wollte'' (2006) a konečně dvoudílná [[autobiografie]]: 1) ''Mein Stück Zeit'' (1989) a 2) ''Ohne Paß und Zoll'' (1999).<ref name="nach 1990" ></ref>

Od roku 1968 Brězan často pobýval v obci Horni Hajk (Räckelwitz/Worklecy). Zde si vytvořil pevně stanovený pracovní rytmus 4 hodin psaní dopoledne, 3 hodiny odpoledne a denní pensum 8 stran. Tato usilovná tvorba učinila Brězana jedním z nejproduktivnějších autorů [[Německá demokratická republika|NDR]]. Manželka Ludmila, která inspirovala řadu Brězanových literárních postav, zemřela na [[Rakovina|rakovinu]] v roce 1993. V roce 1995 zemřel spisovatelův syn, [[Literární historie|literární historik]] a [[Germanistika|germanista]], dr. Simon Brězan. Ani za těchto okolností však nepřestal psát. Jurij Brězan zemřel 12. března 2006 na [[srdeční selhání]] v [[Kamenec (Horní Lužice)|kamenecké]] [[Maltézský řád|maltézské]] nemocnici ve věku nedožitých devadesáti let.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Scholze | jméno = Dietrich | titul = Jurij Brězan : Leben und Werk | url = | vydavatel = Domowina-Verlag | místo = Bautzen | rok = 2016 | vydání = 1 | počet stran = 295 | kapitola = Die letzten Lebensjahre | strany = 245–255 | isbn = 978-3-7420-2371-1 | jazyk = de}}</ref>

[[Literární dílo]] Jurije Brězana, jehož hlavním posláním je neustálá [[apologie]] [[Člověk moudrý|člověka]] – [[Lužičtí Srbové|Lužického Srba]] na pozadí [[Dějiny lidstva|světových dějin]], bylo formováno poválečnou zkušeností. Tehdy psal krátké prózy věnované reliktům [[Druhá světová válka|války]] a [[Kolektivizace|kolektivizaci]] vesnice. Základem však zůstává konkrétní, „[[Realismus (literatura)|realistický]]“ příběh. O tom svědčí již [[povídka]] ''Hodowa legenda'', která líčí situaci muže a těhotné ženy bez domova. Novela ''Moja žona Madelena'' o básníku-zemědělci, který hledá hospodyni a přítelkyni, jíž najde ve studentce [[filologie]] Madeleně, už je podle samotného autora fikcí a [[Ideál (teorie uspořádání)|ideálem]] harmonické společnosti s propojením duševní a fyzické práce. Již v 50. letech Brězana zajímá nejen konkrétní příběh vesnického života, nýbrž i vnitřní život a vývoj jedince. Sbírky ''Prěna brózda'' a ''Stara Jančowa'' jsou sice podřízeny [[Poetika|poetice]] [[Socialistický realismus|socrealismu]], čerpají však ze starší [[Naratologie|narativní]] tradice. Důležitým aspektem Brězanovy poetiky je při tom hra s čtenářem, projevující se sebekritikou a zdánlivou upřímností či sebebičováním. V 50. letech byl zjevně veden [[Socialismus|socialistickou]] [[Ideologie|ideologií]], s níž se ztotožňoval a v jejímž [[Kontext (lingvistika)|kontextu]] chtěl být jakýmsi „učitelem nového života“.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Ulbrechtová | jméno = Helena | titul = Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami | url = | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 2009 | vydání = 1 | počet stran = 296 | edice = Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154 | kapitola = Malé prozaické formy poválečného období a socrealismus 50. let | strany = 209–211 | isbn = 978-80-246-1408-3}}</ref>

Problematika [[Socialismus|socialismu]] a jeho [[Etika|etického]] [[Kodex|kodexukodex]]u byla pro Brězana určující po celá 60. léta. Idea výchovného románu je patrná již v povídce ''Christa'', což je příběh dcery [[Židé|židovské]] matky a německého otce, který se roku 1938 své ženy a dcery zřekl. Christa, kterou od věku čtyř měsíců vychovává mladá služka – [[Lužičtí Srbové|Lužická Srbka]], se po smrti matky v koncentračním táboře později musí rozhodnout mezi svou novou rodinou a [[Biologie|biologickým]] otcem Hagenem. Rozhodne se proti němu, protože nese vinu na smrti matky. Vrcholnou ukázkou Brězanova výchovného románu je zvláště románová [[trilogie]] Felixe Hanusche. Na Felixově případu chtěl Brězan ukázat svůj pohled na možnosti a hranice lidského jednání. I zde samozřejmě dochází k vyzrání ve smyslu přijetí [[Socialismus|socialistické]] [[Etika|etiky]]. V prvním díle trilogie je Felix konfrontován s německým [[Měšťanstvo|měšťanským]] prostředím, které se mu „zdá lepší“. Chce tedy změnit identitu, ale [[Sociální třída|sociální]] přestup se mu nedaří. V období [[Nacismus|nacionálního socialismu]] si Felix zřetelně uvědomuje, že se nemůže stát německým měšťanem, nýbrž že musí zůstat lužickosrbským bojovníkem. Ve třetím díle již Felix vystupuje jako rozhodný obhájce socialismu u Lužických Srbů, který pochopil, že skutečná [[etika]] a humánnost je pouze na „[[Sovětský svaz|sovětské]]“ straně.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Ulbrechtová | jméno = Helena | titul = Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami | url = | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 2009 | vydání = 1 | počet stran = 296 | edice = Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154 | kapitola = Etický vývoj jedince podle pravidel socialistického realismu | strany = 211–214 | isbn = 978-80-246-1408-3}}</ref>

Román ''Krabat'' (1976, něm. ''Krabat oder Die Verwandlung der Welt'') je bezesporu vrcholným Brězanovým dílem, ve kterém nejumělečtěji (ne však nejpoutavěji) nastolil otázku smyslu dějin lidstva a místa [[Lužičtí Srbové|lužickosrbského etnika]] ve [[Dějiny lidstva|světových dějinách]]. Bezpochyby jde o první [[Moderna|moderní]] román v lužickosrbské literatuře. V prostoru, kterým protéká říčka [[Satkula]], se zde odehrává [[Mytická fikce|mýtický]] souboj mezi dobrým kouzelníkem a praotcem Serbinů Krabatem a jeho protipólem Wolfem Reissenbergem. Postavy Krabata a Reissenberga a jejich potomků/dvojníků na sebe berou různé podoby a procházejí [[Dějiny lidstva|historií]] jednou jako [[Legenda|legendární]], jindy jako konkrétní historické osoby. [[Literární věda|Literární vědec]] H. P. Hoelscher-Obermaier, přiřazuje tento umělý [[mýtus]] k žánru „antipohádky“, Helena Ulbrechtová jej potom řadí k typu moderního románu [[filosofie dějin]]. Brězanovo antireligiózní, [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|hegelovské]] dílo vyjadřuje autorovo přesvědčení, že [[přírodní vědy]] a [[technika]] k rozvoji člověka pomáhají, ale samy o sobě nestačí. Pouze ve spojení s neustálou prací na vyšším stupni etické zralosti může člověk dosáhnout skutečné [[seberealizace]]. Brězanův ''Krabat'', který pojednává také téma vzájemné spřízněnosti a osudového spojení [[Slované|Slovanů]] a [[Němci|Němců]], bývá rovněž nazýván „lužickosrbským [[Faust (Goethe)|Faustem]]“.<ref name="Krabat" >{{Citace monografie | příjmení = Ulbrechtová | jméno = Helena | titul = Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami | url = | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 2009 | vydání = 1 | počet stran = 296 | edice = Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154 | kapitola = Mytizace folkloru na příkladu románů o Krabatovi. Mýtus kontra dějiny u Brězana | strany = 214–222 | isbn = 978-80-246-1408-3}}</ref>

V románu ''Obraz otce'' (něm. 1982 jako ''Bild des Vaters'', ls. 1982 jako ''Stary nan'') se pak Brězanovi podařilo vytvořit mnohem prostší a působivější [[mýtus]].<ref>{{Citace sborníku | příjmení = Lebeda | jméno = Josef | titul = Odkaz vnukům | příjmení sestavitele = Brězan | jméno sestavitele = Jurij | sborník = Obraz otce | vydavatel = Odeon | odkaz na vydavatele = Odeon (nakladatelství) | místo = Praha | rok vydání = 1987 | strany = 215–221}}</ref> Zatímco Krabat je mýtem sám o sobě, je v ''Obraze otce'' odhalován [[archetyp]] konkrétní osoby – především [[Člověk moudrý|člověka]] a teprve poté [[Lužičtí Srbové|Lužického Srba]]. Hlavní postavou románu je starý lamač kamene Tobiáš Hawk, svědek celého [[20. století]], jehož fyzická smrt je představena jako přirozený proces, který k lidskému životu neodmyslitelně patří. Je sice [[Prototyp (návrhový vzor)|prototypem]] Lužického Srba, především však ztělesněním člověka jako částečky univerza, do kterého se po ukončení své fyzické [[existence]] znovu navrací.<ref name="Krabat" ></ref>

V tomto období došlo k určitému přehodnocení Brězanových ideálů. Tváří v tvář nové realitě obrátil o několik stupňů, takže se např. mohl stát z bojovníka za [[Třídní boj|třídní spravedlnost]] bojovníkem proti [[Globalizace|globalizaci]]. S touto proměnou, kterou prodělala velká část literátů bývalých [[Východní blok|socialistických zemí]], přišel částečný posun [[Krabat (pověst)|krabatovského]] [[Paradigma|paradigmatuparadigma]]tu. Druhá kniha ''Krabata'' (něm. ''Krabat oder Die Bewahrung der Welt'') z roku 1994 se loučí s vizí radikální změny světa a poražení zla. Nadále je cílem už jen pouhé zachování světa. Reissenberg a jeho „zlo“ ztrácí jednoznačné kontury, neboť Reissenberkem, který se podílí na zkáze světa, je každý z nás. Tématem románu ''Zelena ješćelca'' (''Die grüne Eidechse'') z roku 2001 a rovněž poslední Brězanovy novely ''Habakuk'' (2004) je potom [[Emigrace|vystěhovalectví]] a postavení [[Cizinec v cizí zemi|cizince]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Ulbrechtová | jméno = Helena | titul = Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami | url = | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 2009 | vydání = 1 | počet stran = 296 | edice = Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154 | kapitola = Jurij Brězan v 90. letech 20. století | strany = 222–225 | isbn = 978-80-246-1408-3}}</ref>

* ''Serbska poezija''; 20. Zestajałoj Benedikt Dyrlich a Kito Lorenc. Ludowe nakładnistwo Domowina: Budyšin, 1986

* ''Christa : stawizna młodeje holcy''. Ludowe nakładnistwo Domowina (LND): Budyšin, 1958

* ''Borbass und die Rute Gottes : Dorfjungengeschichten''. LND: Budyšin, 1959

* ''Die Geschichte von der Arche Noah''. Otto Maier: Ravensburg, 1992

* ''Tina und Hadrian''. Domowina-Verlag: Bautzen, 1993

* ''Krabat – druha kniha : roman (Zhromadźene spisy; 11)''. LND: Budyšin, 1994

* ''Krabat oder Die Bewahrung der Welt : Roman''. Domowina-Verlag: Bautzen, 1995

* ''Ohne Paß und Zoll : aus meinem Schreiberleben''. Gustav Kiepenheuer Verlag: Leipzig, 1999

* ''Die Jungfrau, die nicht ins Bett wollte : Volksmärchen der Sorben übertragen und neu erzählt''. Domowina-Verlag: Bautzen, 2006

=== České a slovenské překlady ===

* ''Krabat, alebo, Premena sveta''. Prel. Perla Bžochová. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1988. 381 s. Svetová tvorba; Zv. 191.

* ''Příběhy o vodě''. Přel. Milan Hrabal a Ilona Martinovská. 1. vydání. Varnsdorf: Městská knihovna, 2016. 77 stran. {{ISBN |978-80-86409-50-4}}.

* {{Citace monografie | příjmení = Ulbrechtová | jméno = Helena | titul = Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami | url = | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 2009 | vydání = 1 | počet stran = 296 | edice = Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154 | kapitola = Jurij Brězan – tvůrce filozofické románové formy | strany = 208–226 | isbn = 978-80-246-1408-3}}

=== Související články ===