Klasická hudba: Porovnání verzí

[[Hudební romantismus]] od zhruba první dekády 19. století do počátku 20. století byl charakterizován zvýšenou pozorností k rozšířené melodické linii, jakož i výrazovým a emotivním prvkům, které spojují [[romantismus]] s jinými uměleckými formami. Hudební formy se začaly lámatodlišovat od forem období klasicismu (i když ty byly kodifikovány), přičemž skladatelé psalypsali i volné formy, jako jsou [[Nokturno|nokturna]], [[Fantazie (skladba)|fantazie]] a [[Preludium|preludia]], kde byly ignorovány nebo minimalizovány přijaté myšlenky o expozici a vývoji témat.<ref name="Swafford200">[[Classical music#Swafford|Swafford]], p. 200</ref> Hudba se stala více chromatickou, disonantní a tónově barevnější, s napětím (s ohledem na přijaté normy starších forem) při nárůstu počtu [[Předznamenání|předznamení]].<ref name="Swafford201">[[Classical music#Swafford|Swafford]], p. 201</ref> Umělecká píseň (neboli ''Lied'') dozrála v této éře, stejně jako epické rozsahy [[Grand opera]],. vrcholněTy předčenábyly [[Prstenpředčeny Nibelungův|''Prstenem Nibelungův'']],až operním cyklem [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]] ''[[Prsten Nibelungův]]''.<ref name="Grout73p595">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], pp. 595–612</ref>

V 19. století se hudební instituce dostaly z kontroly bohatých patronů, protože skladatelé a hudebníci mohli stavětrozvíjet své životykariéry nezávisle na [[Šlechta|šlechtě]]. Rostoucí zájem o hudbu ze strany rostoucí střední třídy po celé západní Evropě vedl k vytvoření organizací pro výuku, provádění a uchování hudby. KlavírKlavírní nástroj, který dosáhl svésvou moderní konstrukcekonstrukci v této éře (částečně kvůli průmyslovému pokroku v [[Metalurgie|metalurgii]]), se stal velmi populární u střední třídy, jejíž požadavkypoptávka na nástrojpodnítila pobídlyiniciativu mnohomnoha tvůrcůvýrobců klavíruklavírů. MnohoPočetné [[Symfonický orchestr|symfonickýchsymfonické orchestrůorchestry]] datujedatují své založení do této éry.<ref name="Swafford201">[[Classical music#Swafford|Swafford]], p. 201</ref> Někteří hudebníci a skladatelé byli hvězdami těch dnů; někteří jakonapříklad [[Ferenc Liszt|Franz Liszt]] a [[Niccolò Paganini]] naplnili obě role.<ref name="Grout73p543">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], p. 543</ref>

Evropské kulturní myšlenkyideje a instituce začaly následovatdoprovázet koloniální expanzi do dalších částí světa. Došlo také ke vzestupu, zejména ke konci éry, nacionalismu v hudbě, (ohlasování,která odrážela v některých případech itaké politickýchpolitické sentimentůcítění té doby), jak. skladateléSkladatelé jako [[Edvard Grieg]], [[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov|Nikolaj Rimsky-Korsakov]] a [[Antonín Dvořák]] ve svých skladbách ohlasovalivytvářeli ohlas tradiční lidovoulidové hudbuhudby svých domovin.<ref name="Grout73p634">[[Classical music#Grout73|Grout (1973)]], pp. 634, 641–42</ref>

Mezi přední skladatele této éry patří [[Gioacchino Rossini]], [[Petr Iljič Čajkovskij]], [[Jacques Offenbach]], [[Fryderyk Chopin|Frédéric Chopin]], [[Hector Berlioz]], [[Franz Schubert]], [[Robert Schumann]], [[Felix Mendelssohn-Bartholdy]], [[Ferenc Liszt|Franz Liszt]], [[Giuseppe Verdi]], [[Bedřich Smetana]], [[Richard Wagner]], [[Johannes Brahms]], [[Antonín Dvořák]], [[Zdeněk Fibich]], [[Edvard Grieg]] a [[Johann Strauss mladší]]. [[Gustav Mahler]] a [[Richard Strauss]] jsou běžně považováni za tzv. přechodové skladatele, jejichž hudba kombinuje pozdně romantické a rané modernistické prvky.