Vlastnictví: Porovnání verzí

Odebráno 40 bajtů ,  před 1 rokem
m
odkazy
m (Editace uživatele 77.242.90.65 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je BobM)
značka: rychlé vrácení zpět
m (odkazy)
'''Vlastnictví''' či '''vlastnické právo''' je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby ('''vlastníka''') nad konkrétní [[Věc (právo)|věcí]]. Řidčeji se slovo ''vlastnictví'' používá také ve významu [[majetek]] či [[jmění]].<ref>{{Citace elektronické monografie|titul = Slovník spisovného jazyka českého|url = http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?db=ssjc&heslo=vlastnictv%C3%AD&sti=104341|vydavatel = Ústav pro jazyk český, v. v. i.|datum vydání = 2011}}</ref> Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším [[věcná práva|věcným právem]]. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (''{{Cizojazyčně|la|erga omnes}})'' na rozdíl od [[Závazkové právo|závazkových práv]], které působí jen mezi stranami závazku ''({{Cizojazyčně|la|inter partes}})''. Vlastnickému právu tak odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci.
 
Vlastnictví v českém právu upravuje především [[Občanský zákoník (Česko, 2012)|občanský zákoník]].<ref>Hlava druhá, díl třetí, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále také jen „občanský zákoník“, dostupný např. na [http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89 Zákony pro lidi.cz].</ref> Dle § 1011 občanského zákoníku je vlastnictvím určité osoby vše, co jí patří, všechny věci hmotné i nehmotné (pokud to jejich povaha to připouští).<ref name=":1">{{Citace monografie|příjmení = Novotný|jméno = Petr|příjmení2 = Štrossová|jméno2 = Monika|titul = Nový občanský zákoník - vlastnictví a věcná práva|vydání = 1|vydavatel = Grada|místo = Praha|rok = 2014|počet stran = 165|strany = |isbn = 978-80-247-5166-5}}</ref> Jedná se o právo chráněné i mezinárodními smlouvami o [[Základní lidskáLidská práva|lidských právech]] a [[Listina základních práv a svobod|Listinou základních práv a svobod]]. Vlastnické právo je nezbytnou podmínkou existence a fungování svobodného trhu a [[Tržní hospodářstvíekonomika|tržního hospodářství]].
 
== Obsah vlastnického práva ==
* právo věc užívat a požívat její plody a užitky ''(ius utendi et fruendi)'' a
* právo s věcí nakládat ''(ius disponendi)''.
Pod právo s věcí nakládat mohou spadat i další práva, například právo [[Opuštění věci|věc opustit]], právo věc neužívat nebo právo věc [[Zcizení|zcizit]] (tj. [[Kupní smlouva|prodat]], [[darování|darovat]], vyměnit, [[LegatumOdkaz (dědické právo)|odkázat]] atd.)<ref>Martin Flora: [http://lesprace.silvarium.cz/content/view/566/58/ K lesu jako předmětu vlastnictví], Lesnická práce, 4/2003.</ref> Základním právem vlastníka je tedy libovolně s věcí nakládat a mezi jeho oprávnění patří mimo jiné i věc modifikovat, upravovat, zničit nebo opustit. Výkon práv je tedy neomezený, ale musí je vykonávat v mezích [[Právní řád|právního řádu]] a nesmí jimi rušit práva jiných osob nebo vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.<ref>§ 1012 občanského zákoníku.</ref>
 
S pojmem vlastnictví je spojeno i vymezení pojmu „[[Věc (právo)|věc]]“ jako „to, co lze vlastnit“. Zatímco v [[Otrokářství|otrokářských]] systémech mohl být i člověk předmětem vlastnictví (a například i děti byly někde chápány jako vlastnictví rodičů), v moderní době se práva disponovat s lidmi s pojmem vlastnického práva nespojují. Podobně mohou mimo pojem vlastnictví v některých právních systémech a kulturách stát i další typy věcí, například [[lidské tělo]] (živé i mrtvé), [[Zvíře|zvířata]], [[Pozemek|pozemky]] a přírodní útvary či zdroje, [[Myšlenka|myšlenky]], činy a mnohé další. Podle římského práva byla věcmi i všechna zvířata. V novém občanském zákoníku je ustanovení, které říká, že věcmi nejsou lidé, nebo použijeme-li dikce nového kodexu: „Lidské tělo, ani jeho části, třebaže jsou odděleny“ (§ 493).<ref>{{Citace elektronického periodika|periodikum = Všehrd|url = http://casopis.vsehrd.cz/2014/04/rimske-pravo-a-novy-obcansky-zakonik-i-veci-a-jejich-deleni/|příjmení = Skřejpek|jméno = Michal|titul = Římské právo a nový občanský zákoník I.: Věci a jejich dělení|rok vydání = 2014|datum přístupu = 2015-06-28|url archivu = https://web.archive.org/web/20150701012515/http://casopis.vsehrd.cz/2014/04/rimske-pravo-a-novy-obcansky-zakonik-i-veci-a-jejich-deleni/|datum archivace = 2015-07-01|nedostupné = ano}}</ref>
Každý vlastník má právo na ochranu vlastnického práva a v případě neoprávněného zásahu, má právo na svou obranu a oprávnění bránit se vůči konkrétnímu rušiteli.
 
Vlastník se proti neoprávněnému zasahování do jeho práv může bránit u orgánů veřejné moci, tedy u věcně a místně příslušného [[soud]]u a to prostřednictvím žaloby. Pokud vlastník využije své právo na ochranu vlastnického práva a obrátí se na soud, stává se žalobcem a dle individuální potřeby může podat [[Žaloba na vydání věci|žalobu reivindikační]] nebo [[NegatorníZápůrčí žaloba|žalobu negatorní]].
 
== Nabytí vlastnického práva ==
* '''[[Přírůstek věci|Přírůstky]]''' neboli '''akcese''' – představuje originární způsob nabytí vlastnického práva. Přírůstky lze rozdělit na přírůstky k movité a nemovité věci. Dále, dle povahy věci, se rozlišují na přírůstky přirozené (plody, stromy, naplaveniny, strže), umělé (např. [[stavba]] jako přírůstek pozemku) a smíšené. 
* '''[[Vydržení]]''' – je též jedním originárních způsobů nabytí vlastnického práva a to na základě kvalifikované [[držba|držby]] trvající po zákonem stanovenou dobu. Věc do vlastnictví tedy nabude osoba, která věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že mu náleží právo, které vykonává. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.<ref>§ 1089 občanského zákoníku.</ref> Společná držba více osob k téže věci vylučuje nabytí vydržením do výlučného vlastnictví jen jednoho ze společných oprávněných držitelů.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení = Chalupa|jméno = Luboš|titul = Vlastnická a nevlastnická držba|url = http://www.aplikaceprava.cz/files/2015/aplikace-prava-2-2015-ff.pdf|vydavatel = Aplikace práva|místo = Praha|datum vydání = 2015-06-16|strany = 13-15}}</ref>
* '''[[Okupace (právo)|Přivlastnění]] věci opuštěné a [[nález věci]] ztracené či skryté''' – věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. [[Movitá věc]], kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.<ref>§ 1045 občanského zákoníku.</ref> Každý si může přivlastnit věc, která nikomu nepatří a to za podmínek, že tomu nebrání zákon, a že někdo jiný nemá na přivlastnění věci přednostní právo. Movitá věc se považuje za opuštěnou v případě, že její vlastník své vlastnické právo nevykoná tři roky. Pokud by někdo opustil [[Nemovitá věc|nemovitou věc]], platí zde lhůta 10 let a po jejím uplynutí připadá nemovitost do vlastnictví státu. Dle občanského zákoníku nemůže vydržet vlastnické právo nástupce předchůdce, který byl nepravým držitelem a ve vzájemných vztazích zákonný [[zástupce]] a zastoupený, [[Opatrovnictví|opatrovník]] a [[opatrovanec]], [[Poručenství|poručník]] a [[poručenec]]. Zvláštním případem jsou nalezená zvířata, kdy nálezce k nim nabude vlastnické právo již po uplynutí dvou měsíců, během nichž se o zvíře nikdo nepřihlásil. Pokud nálezce o zvíře nemá zájem, může je obec svěřit provozovateli útulku pro zvířata. Pokud se ani po uplynutí 4 měsíců o zvíře nikdo nepřihlásil, může provozovatel útulku se zvířetem volně nakládat.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení = Varvařovský|jméno = Pavel|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Základy práva. O právu, státě a moci|vydání = 3|vydavatel = Wolters Kluwer|místo = Praha|rok = 2015|počet stran = |strany = |isbn = }}</ref>
* '''Převod vlastnického práva''' ([[smlouva]])
* '''[[Nabytí od neoprávněného|Nabytí vlastnictví od neoprávněného]]''' – dle občanského zákoníku jsou chráněni ti, kteří si pořídí za úplatu věc v dobré víře, že ji kupují od oprávněného. Naopak ochrany nepožívá ten, kdo nabyl movitou věc s vědomím, že ji nabývá od [[Neoprávněný majetkový prospěch|neoprávněného]] (s výjimkou investičních nástrojů, [[Cenný papír|cenných papírů]], listin vystavených na doručitele nebo věcí nabytých ve [[Veřejná dražba|veřejné dražbě]] při výkonu rozhodnutí). Ochrana je poskytována skutečnému vlastníkovi věci ve veřejném seznamu a samozřejmě nabyvateli, který nabyl věc nezapisovanou do veřejného seznamu, byl v [[Dobrá víra|dobré víře]] v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu a věc nabyl způsoby uvedenými v občanském zákoníku.<ref name=":1" /> Chráněny jsou též osoby, kterým byla věc [[Krádež|odcizena]].
* '''[[Adjudikace|Rozhodnutím orgánu veřejné moci]]''' – rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem [[právní moc]]i rozhodnutí.<ref>§ 1114 občanského zákoníku.</ref>
 
K zániku vlastnického práva může dojít relativním a absolutním způsobem. U relativního zániku se právo chápe ve vztahu k určitému vlastníkovi, zanikne vlastnické právo jedné osoby, ale vzniká vlastnické právo osoby druhé. U absolutního zániku přestane vlastnické právo fakticky existovat a žádná další osoba ho nenabude. K relativnímu typu zániku dochází především na základě [[smlouva|smlouvy]] (převod vlastnického práva na jinou osobu), ale i nezávisle na vůli vlastníka (smrt, [[vydržení]], rozhodnutí státního orgánu – např. [[vyvlastnění]]). Vlastník se může vlastnického práva i vzdát nebo může dojít ke zničení nebo spotřebování věci.<ref name=":0" />  
 
Vlastnictví téměř v žádném právním systému není zcela výlučné. Většina právních systémů tradičně obsahuje různé formy obecného užívání soukromého majetku ([[veřejná přístupnost krajiny]], [[právo cesty]] přes cizí pozemek, obecné užívání [[Pozemní komunikace|pozemních komunikací]], právo sbírat v lese v omezené míře lesní plody a klestí - v některých systémech, například biblickém židovském právu, se podobné právo vztahovalo i na sbírání polních plodin pro okamžitou osobní potřebu), práva vstupu na cizí pozemek nebo použití cizího majetku v nouzových situacích nebo je-li to nezbytně nutné k užívání vlastního majetku či výkonu vlastních práv, případně též povinnost dát svůj majetek k dispozici v případě válečného stavu, stavu nouze či [[Stav ohrožení státu|ohrožení]], možnost [[vyvlastnění]] ve veřejném zájmu atd. Výlučnost užívání se obvykle netýká těch způsobů užívání, které v užívání neomezují nepřiměřeně vlastníka (např. tzv. [[svoboda panoramatu]]).
 
== Druhy a formy vlastnictví v komunistickém režimu ==
Soukromé vlastnictví bylo považováno za pozůstatek [[Kapitalismus|kapitalistické]] vlastnické soustavy, bylo řazeno mimo socialistickou vlastnickou soustavu. Jeho předmětem bylo zejména individuální vlastnictví výrobních prostředků a půdy, avšak bylo vylučováno, aby prostřednictví soukromého vlastnictví docházelo k „vykořisťování člověka člověkem“. Proto bylo soukromé vlastnictví v menší míře umožňováno pouze tam, kde bylo spojeno s vlastní prací vlastníka např. u samostatně hospodařících rolníků či v jiné malovýrobě. Dále bylo do soukromého vlastnictví řazeno i každé jiné individuální vlastnictví, které nesplňovalo podmínky osobního vlastnictví, vlastnictví nesocialistických organizací a vlastnictví zahraničních [[Právnická osoba|právnických osob]]. Soukromé vlastnictví bylo upraveno v občanském zákoníku a byla stanovena určitá omezení při nakládání s ním (např. při převodu nezastavěných stavebních pozemků větší výměry).
 
I v současnosti bývá běžně některé vlastnictví označováno za „soukromé“ či „osobní“ (např. „byt v osobním vlastnictví“). Jde však o laické výrazy, které nemají obsah právních termínů užívaných v době komunistického režimu, vždy se jedná o tentýž jediný druh vlastnictví, který je v platném právním řádu upraven. Označením vlastnictví jako soukromého se většinou zdůrazňuje vymezení vlastníka jako subjektu odlišného od státu, [[Obec|obce]], [[Samosprávné krajeKraje v Česku|kraje]] či [[Právnická osoba|právnických osob]].
 
== Odkazy ==