Kozáci: Porovnání verzí

 

První ruské písemné zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let [[1395]] a [[1444]]. V obou se zmiňují jako samostatná vojenská vrstva společnosti.

 

== Původ ==

Etnický původ kozáků má dvě teorie. První hovoří o uprchlých [[Rusko|ruských]] a [[Ukrajina|ukrajinských]] [[Nevolnictví|nevolnících]] a dezertovaných [[Tataři|Tatarech]]. Tuto teorii uvedli v život sovětští historici.{{Fakt/dne|20110428182757}} Komunistická vláda potřebovala prokázat, že kozáci nejsou samostatným etnikem, ale pouze společenskou vrstvou, která požívá neoprávněných výhod. Někteří postsovětští historici{{Kdo?}} tuto teorii účelově udržují při životě i nadále. Jinak by totiž likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou (''raskazačivanie'') naplňovala všechny znaky definice [[Genocida|genocidy]].

 

 

== Osídlení ==

Původní osídlení kozáků bylo v povodí [[Don]]u, kde sídlilo donské vojsko, a také v povodí [[Dněpr]]u (na území dnešní východní [[Ukrajina|Ukrajiny]]), tzv. [[Záporožská Sič]], kde sídlili záporožští kozáci, odlišní od ostatních skupin oděvem, účesem i výzbrojí. Šlo o oblasti sahající od středního toku [[Volha|Volhy]] přes linii městských pevností jedoucí od [[Rjazaň|Rjazaně]] k [[Tula|Tule]]. S rozšiřováním carské moci se spolu s hranicemi postupovali na jih a východ. V době svého největšího rozmachu, v době od 16. do 19. století, utvořili několik center, největší z nich byly na řekách [[Ural (řeka)|Jaiku]], [[Don]], [[Kubáň]] a [[Těrek]]. Další významná kozácká vojska byla z okolí [[Astrachaň|Astrachaně]] a [[Orenburg]]u. Kubáňští kozáci pocházející z dnešní východní [[Ukrajina|Ukrajiny]], byli z dněperského ostrova [[Chortycja]] u [[Záporoží]] přesídleni carevnou [[Kateřina II. Veliká|Kateřinou Velikou]] na [[Kubáň]], čímž mělo být ukončeno jejich nepřátelství s Poláky. Kozáci pro carské [[Rusko]] od počátku 16. století získali prakticky celou [[Sibiř]] a dále pak [[Aljaška|Aljašku]] a vytvořili pak 17 dalších kozáckých vojsk. Z nově vzniklého Sibiřského kozáckého vojska se později oddělilo Semirečenské vojsko v [[Kyrgyzstán]]u v [[Turkestán]]u, [[Zabajkalské kozácké vojsko|Zabajkalské]], [[Amurské kozácké vojsko|Amurské]] a [[Ussurijské kozácké vojsko|Ussurijského vojsko]]. Menší oddíly byly i v [[Krasnojarsk]]u, [[Irkutsk]]u a na řece [[Jenisej]].

 

== Historie ==

Ve 14.–15. století se začaly ve [[step]]ích oblasti [[Divoká pole|Divokých polí]] usazovat v rámci vládnoucí [[Zlatá horda|Zlaté Hordy]] kočovné [[Turkické národy|turkické kmeny]] a zakládaly zde osady. Jejich živobytí do značné míry bylo založeno na loupeživých výpravách do Rusi. V [[15. století]] se velká část Divokých polí stala součástí litevského státu a tamní kozáci se tak ocitli na pohraničí [[Litva|Litvy]] a [[Krymský chanát|Krymského chanátu]], který přes jejich území často podnikal loupežné výpady. Od 15. století až do jeho porážky a obsazení Ruskem roku 1783 bylo Tatary z Krymského chanátu odvlečeno a prodáno do otroctví v&nbsp;[[Osmanská říše|Osmanské říši]] okolo 3&nbsp;milionů obyvatel východní Evropy,<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Obávané Tatary vyhnal z Krymu Stalin, na spravedlnost čekají dodnes | periodikum = iDNES.cz | datum vydání = 2010-12-01 | url = http://zpravy.idnes.cz/obavane-tatary-vyhnal-z-krymu-stalin-na-spravedlnost-cekaji-dodnes-1fw-/zahranicni.aspx?c=A101130_204354_zahranicni_vel}}</ref> především Malorusů a Rusů, ale také Bělorusů a Poláků, a rozsáhlé oblasti jihoruských a ukrajinských stepí zůstaly vylidněny. Proto na obranu proti nim ruská knížata zakládala pevnosti (rusky ''stanicy''), kde usazovala a platila část z turkického vojska, která nepodléhala, vzpírala se nadvládě chánů, byli svobodní (turkicky ''kazak''). Kozáci se formovali do válečnických skupin na obranu před nájezdy Tatarů, [[Nogajská horda|Nogajců]], [[Kalmykové|Kalmyků]] a dalších kočovných etnik.

 

 

=== Záporožské vojsko ===

Jinou, ale obdobnou, historii má Záporožské vojsko, které se formovalo v oblasti dnešní Východní Ukrajiny dříve známé jako Divoká pole, ovládané [[Rzeczpospolita|polsko-litevským státem]]. Záporožci, žijící v oblasti dolního toku Dněpru, od 15. stol. bránili expanzi polských králů, litevských knížat a [[Řád německých rytířů|německých rytířů]] do ukrajinských stepí. V 16. stol. se stali součástí polsko-litevského státu (Rzeczi Pospolité), kde získali postavení ochránců hranic před Tatary, spojené s rozsáhlými svobodami. Zároveň vznikly oddíly registrovaných kozáků, které od roku 1533 sloužily v armádě polskolitevského státu, o jejich vznik se nejvíce zasadil plukovník Ostap Daszkewicz. Vměšování polské šlechty do pohraničního oblastí Ukrajiny a oklešťování kozáckých privilegií vyvolaly několik povstání, např povstání Severyna Nalywajka a Hryhorije Lobody z let 1593–1597, které se polským silám ještě podařilo potlačit. nejrozsáhlejší bylo [[Chmelnického povstání]] z let 1648–1657, které doprovázely masakry civilistů a skončilo rozdělením Ukrajiny mezi Rusko a polsko-litevský stát. Později proběhla ještě další povstání, např. [[Petro Dorošenko|Petra Dorošenka]] na konci 17. století nebo [[Ivan Honta|Ivana Honty]] v roce 1768. Kozáci v nich projevili velkou statečnost, ale také nesmírnou brutalitu a krutost, spojenou zejména s masakrováním [[Židé|Židů]].

 

=== Carští kozáci ===

V polovině [[16. století]] bojovali kozáci ve vojsku [[Ivan IV.|Ivana IV. Hrozného]] při dobývání [[Kazaň|Kazaně]] a [[Astrachaň|Astrachaně]]. Právě Ivan pak kozákům potvrdil právo svobodného života, výměnou za povinnost ochrany hranic [[Rusko|ruského]] státu, přiznal kozákům i žold ve formě zbraní a zlata, který byl ale vyplácen nepravidelně. Kozáci tak v [[Ruské impérium|Rusku]] plnili v 16. a 17. století zejména funkci ochrany hranic a příhraničních oblastí před nájezdy [[Tataři|Tatarů]] a [[Nogajská horda|Nogajců]]. Později pomáhali při podmaňování [[Sibiř]]e, [[Kavkaz]]u a [[Dálný východ|Dálného východu]]. Dobývání Sibiře započal na sklonku 16. století kozácký ataman [[Jermak Timofějevič]], když porazil [[Kučum]]a, chána [[Tataři|Sibiřských Tatarů]]. Postup kozáků na východ probíhal velice rychle. Roku 1632 založil kozák [[Pjotr Ivanovič Beketov|Pjotr Beketov]] pevnost [[Jakutsk]] a tím otevřel cestu k obsazení východní Sibiře. V roce [[1645]] kozák Vasilij Pojarkov proplul po řece [[Amur]] do [[Ochotské moře|Ochotského moře]], kde objevil Severní [[Sachalin]] a následně se vrátil do [[Jakutsk]]a. Další ruský kozák [[Semjon Ivanovič Děžňov]] přeplaval z ústí řeky [[Kolyma|Kolymy]] v [[Severní ledový oceán|Severním ledovém oceánu]] do řeky [[Anadyr]] v [[Tichý oceán|Tichém oceánu]] a objevil [[Beringův průliv|průliv]] mezi [[Asie|Asií]] a [[Aljaška|Aljaškou]]. [[Kamčatka|Kamčatku]] prozkoumal a obsadil v letech [[1697]]–[[1699]] kozák [[Vladimir Vasiljevič Atlasov]], neblaze proslulý svou hrabivostí a brutalitou.

 

Kozáci mají podíl na událostech tzv. [[Smuta|smutné doby]] počátkem 17. století. Zpočátku sice podporovali [[Lžidimitrij I.|Lžidimitrije I.]] a tvořili podstatnou část jeho armády, po jeho zavraždění ale měli velký význam při zvolení [[Michael III.|Michala III.]] za cara.V [[17. století|17.]] a [[18. století]] se ruské kozáctvo podílelo velkou měrou na povstáních a útocích proti [[Ruské impérium|Ruskému carství]]. Z jeho řad vzešli mnozí organizátoři kozáckých a rolnických povstání, jako například [[Stěnka Razin]] a [[Jemeljan Pugačov]]. Roku [[1671]], po porážce povstání [[Stěnka Razin|Stěnky Razina]], se ruskému carovi [[Alexej I. Michajlovič|Alexeji]] podařilo dostat kozáky pod kontrolu. Z dobrovolných spojenců se tak stali carskými poddanými. Do jejich organizace stále více zasahovala [[car]]ská moc, která ji do konce 17. století začala upravovat v souladu s vlastní administrativou. Od roku [[1721]] spadali kozáci pod Vojenské kolegium, které bylo jakýmsi předchůdcem Ruského ministerstva obrany. V tomtéž roce Petr I. Veliký pozastavil volbu atamanů kozáků a nařídil jejich výběr carskou mocí. Po likvidaci Pugačovova povstání v roce [[1775]] během panování [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II.]] byly zlikvidovány i poslední prvky kozácké [[autonomie]]. V [[1798]] byly kozácké hodnosti nahrazeny armádními, kozáčtí stařešinové probrali důstojnické hodnosti a dostali šlechtické tituly.

V [[19. století]] se kozáci, kteří udržovali jediní profesionální stálou bojovou pohotovost, stali de facto páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo takřka synonymem pro vojáka. To však není přesné, v carském Rusku byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako „britští“ [[Gurkhové]], rovněž tradičně bojovný národ. V roce [[1802]] vydali první armádní směrnice pro kozácká vojska. Od roku [[1827]] byl za nejvyššího atamana všech kozáckých vojsk v carském [[Ruské impérium|Rusku]] volen následník trůnu. V [[1838]] byl vytvořen organizační řád pro kozácké oddíly, ty v [[1857]] přešly pod správu velení (od [[1867]] Hlavního velení) nepravidelných (od [[1879]] kozáckých) vojsk ministerstva války, od roku [[1910]] podléhající Hlavnímu štábu.

 

=== Donské vojsko ===

Nejstarším kozáckým vojskem je vojsko Donské, doložené již v 16. století. Po dohodě s cary rozšiřovali hranice [[Ruské impérium|Ruské říše]] a chránili její hranice. Tak vznikala nová vojska (jaické vojsko, volžské vojsko, [[Zabajkalské kozácké vojsko|amurské vojsko]], [[Ussurijské kozácké vojsko|ussurijské vojsko]], apod.). Tato vojska postupně utvořila jejich současné rozdělení. V 16. a 18. století se kozáci značnou měrou podíleli na povstáních proti carskému režimu, zejména pod vedením atamanů [[Ivan Bolotnikov|Ivana Bolotnikova]], [[Stěnka Razin|Stěnky Razina]], [[Kondrat Bulavin|Kondrata Bulavina]], [[Ivan Mazepa|Ivana Mazepy]] a [[Jemeljan Pugačov|Jemeljana Pugačova]]. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala řádnou součástí [[Ruské impérium|Ruské říše]], se zachováním značné míry [[autonomie]]. V průběhu dalších staletí byla tato autonomie oklešťována. Např. volení atamani (''vybornye atamany'') byli nahrazováni atamany dosazenými z [[Moskva|Moskvy]] či [[Petrohrad|Sankt Petěrburgu]] (''nakaznye atamany'').

 

 

Koncem 19. století mezi kozáky stále převládal silný smysl pro soudržnost a nadřazenost, pramenící z jejich způsobu života, i loajalita k carské vládě. Proto byli často nasazováni na potlačení vzpour a nepokojů, zejména během rozsáhlých dělnických a rolnických nepokojů v [[1905]] a [[1906]]. Carská vláda se do značné míry opírala o jejich spolehlivost i na začátku [[20. století]], kdy jejich společnost a polofeudální vojenská služba byly do značné míry již překonané. Kozáci již nebyli natolik oslavováni ruskou armádou, která v nich viděla málo ukázněné a nedostatečně vycvičené vojenské jednotky. Jejich bojové oddíly se začaly využívat jako průzkumníci, vojenské spojky či předváděcí průvod. Když se začala v únoru [[1917]] [[Říjnová revoluce|revoluce]], kozáci rychle vystřízlivěli a připojili se k povstání. I když se do revoluce zprvu zapojilo jen málo kozáckých jednotek. Zběhnutí celé kozácké carské gardy (takzvaný ''Konvoi''), bylo velkým úderem pro cara [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláše II.]]

 

== Způsob života ==

Kozáci byli různorodé, převážně [[Slované|slovanské]] svobodné obyvatelstvo žijící na hranicích [[Moskevské velkoknížectví|Moskevské Rusi]], [[Litva|Litvy]], [[Polsko|Polska]] a [[tataři|tatarských]] chanátů, v řídce osídlených oblastech, daleko od státních center, přibližně mezi [[Dněstr]]em a [[Volha|Volhou]]. Po rozpadu [[Zlatá horda|Zlaté hordy]] toto obyvatelstvo pravděpodobně vzájemně splývalo a mísilo se s mnoha kočovnými kmeny. Kozáci tak žili v malých samostatných komunitách, přičemž často utvářeli vlastní ozbrojené jednotky nezávislé na okolních zemích. Vojenství mělo pro ně velký význam, byli většinou ve stavu permanentní války s okolními kočovnými národy. Válečná kořist byla jedním z jejich hlavních zdrojů obživy. Při jejich výpravách na [[Krym]] a [[Kavkaz]], do [[Osmanská říše|Turecka]] a [[Persie]], podnikali riskantní výpravy nejen po souši, ale i po moři. Používali při tom pouze lehké lodě, často dokonce pouze čluny vydlabané z kmenů stromů. Svou kořist dávali do společného kotle a přenechávali na starost pokladníkovi. Až po skončení výpravy uspořádali radu (''duvan''), na níž se kořist (''jasir'') rozdělila. Podíl závisel na zásluhách jednotlivce a jeho hodnosti, podíl po těch co zahynuli, dostali pozůstalí. Samostatný podíl dostávala [[Pravoslaví|pravoslavná církev]], z ukořistěných [[dělo|děl]] se odlévaly [[zvon]]y.

 

Původní záporožské vojsko bylo po nezdařené vzpouře, vedené [[Jemeljan Pugačov|Jemeljanem Pugačovem]] v roce 1775, převedeno do nepravidelného jezdectva a později přesídleno na [[turecko]]u hranici, kde vytvořilo základ kubáňského vojska. [[Ural]]ští a [[Orenburg|orenburští]] kozáci se rozhodující mírou podíleli na kolonizaci [[Sibiř]]e, zejména pod vedením atamana [[Timofej Jermak|Timofeje Jermaka]].

 

Carská moc zpočátku využívala kozáků jako loajálního vojska při potlačování vzpour. Po vypuknutí [[Říjnová revoluce|říjnové revoluce]] se kozáci, jichž bylo dle odhadů ještě před [[První světová válka|první světovou válkou]] na 4, 5 miliónů,<ref>{{Citace periodika

| příjmení = Vykoupil

 

Během [[východní fronta (druhá světová válka)|Velké vlastenecké války]] se [[Adolf Hitler|Hitler]] snažil využít kozácké nespokojenosti s vládou bolševiků nejprve na Ukrajině. V roce 1942 se Němci dostali do kozáckých oblastí na jihu Ruska. Kozáci se znovu zachovali různě, mnozí se přidali k nacistům zejména na [[Don]]u, kde byly rány během združstevňování nejtvrdší. A Němci se zde pokusili si místní obyvatelstvo naklonit a vedli zde poměrně mírnou politiku.<ref>[[Correll Bernett]]: ''Hitlerovi generálové''. Brno, Jota 1997, s. 284–285.</ref> V oblasti Kubáně v roce [[1942]] Němci vytvořili jakýsi kozácký okres. Němcům se podařilo vytvořit během války dvě kozácké divize ([[1. Kossaken-Kavallerie-Division|1.]] a [[2. Kossaken-Kavallerie-Division]]), které byly organizovány na Ukrajině a později se používaly v boji proti partyzánům v [[Jugoslávie|Jugoslávii]], případně byly nasazeny i v Maďarsku. Těmto jednotkám, které převzaly organizační strukturu německého jezdectva, veleli němečtí důstojníci. Mnozí jiní jednotlivci se zúčastnili likvidace židovského obyvatelstva nebo bojů s partyzány v rámci německých [[Hilfswilliger]]. Část těchto jednotek vstoupila do [[Ruská osvobozenecká armáda|ruské osvobozenecké armády]] generála [[Andrej Andrejevič Vlasov|Vlasova]]. Přesto mnoho kozáků raději bojovalo v partyzánských jednotkách proti Němcům.{{Fakt/dne|20180202192633|}}

Když počátkem roku [[1943]] začala z Kubáně a Donu německá vojska ustupovat, odešlo odtud s nimi spolu se svými rodinami několik desítek tisíc kozáků. Jejich počet v německé armádě nepřesáhl 20 tisíc. Po válce [[Spojené království|britská]] a [[Spojené státy americké|americká]] [[armáda]] vrátila do [[Sovětský svaz|SSSR]] 150 tisíc mužů, žen a dětí, kteří tvrdili, že jsou kozáci. Mnoho z nich nikdy nebylo občany SSSR (mnozí byli příslušníci různých asijských národů, např. [[Obyvatelstvo Afghánistánu|Afghánci]], které byly organizovány ve zvláštních oddílech), kde je považovali za zrádce a poslali je na nucené práce do [[gulag]]ů. Návrat do jejich vlasti jim umožnili až po smrti Stalina. Represálií byly však postiženy v mnohem větší míře i jiné národy severního Kavkazu jako [[Karačevci]], [[Balchaři]], [[Ingušové]] a [[Čečenci]].

 

Jinde, kde se Němci chovali k obyvatelstvu krutě, však spontánně vznikaly kozácké partyzánské oddíly a kozácké obyvatelstvo se stavělo Němcům na odpor. Kozáci výrazně pomohli při obraně předpolí Kavkazu. V Rudé armádě od začátku války bojovalo 100 tisíc kozáků. Největší význam sehráli na sovětské straně kozáci z oblasti Tereku a Kubáně, když se podíleli na osvobozování [[Krasnodar]]u. Slavnostní přehlídky vítězství na Rudém náměstí [[24. červen|24. června]] [[1945]] se účastnil i čestný oddíl kubáňských kozáků.

 

[[Soubor:Don Cossacks monument Luhansk.JPG|náhled|upright=1|Pomník donským kozákům v [[Luhansk]]u na Ukrajině]]

Po válce byly kozácké jednotky spolu s jezdectvím ze Sovětské armády vyřazeny a kozáctvo jako ozbrojená složka prakticky zaniklo. Nezanikly však kulturní tradice kozáckého lidu. Během [[Perestrojka|perestrojky]] v druhé polovině [[1980–1989|80. let]] se poměry v SSSR uvolnily, což dovolilo znovu vzniknout základům kozácké organizace, podobně jako byla známa z minulosti před [[Ruská občanská válka|Občanskou válkou]]. 28. až 30. [[červen|června]] [[1990]] byla na sjezdu kozáků v Moskvě vytvořena rada atamanů a zvolen první nový všesovětský ataman [[Alexandr Martynov]]. Zanedlouho na to začaly v bývalých kozáckých oblastech vznikat organizace, které sdružují kozácké komunity. V současnosti se taková samospráva rozvíjí ve všech oblastech, kde žijí kozáci. Na jihu Ruska kozáci fungují jako polovojenská organizace, která hlídkuje v ruských oblastech. Momentálně{{Kdy?}} se v ruské [[Státní duma|Dumě]] projednává zákon o kozácké státní službě.