Josef Šmaha: Porovnání verzí

'''Josef Šmaha''' ([[2. srpen|2. srpna]] [[1848]], [[Karlín|Praha-Karlín]]<ref name="matrika">[http://www.ahmp.cz/katalog/permalink?xid=FE40B0B9C2C24490A20D2F146B025907&scan=101 Matriční záznam o narození a křtu] farnosti Žižkov (kostel sv.Rocha).</ref> – [[11. květen|11. května]] [[1915]], [[Pohled (okres Havlíčkův Brod)|Pohled u Havlíčkova Brodu]]) byl český herec, režisér, dramatik, divadelní ředitel a pedagog.

Absolvoval nižší reálku v [[Pardubice|Pardubicích]] a byl krátce byl zaměstnán jako železniční praktikant.<ref>Kolektiv autorů:, ''[[Národní divadlo]] a jeho předchůdci'', Academia,: Praha, [[1988]], strs.&nbsp;493. </ref> Zprvu získalzískával zkušenosti su kočovnýmikočovných společnostmispolečností, především u F.&nbsp;Čížka ([[1864]] až [[1866]]). aPosléze i u [[Pavel Švanda ze Semčic|ŠvandovouŠvandovy společnosti]], kde působil od roku [[1867]] až do roku [[1874]], a kde patřil zde k čelným a všestranným hercům (např. Franz Moor v [[Friedrich Schiller|Schillerových]] [[Loupežníci|Loupežnících]], [[Králkrál Lear]] v [[William Shakespeare|Shakespearovi]], [[opera|operní]] a [[opereta|operetní]] role),. potéKrátce sepak stalpůsobil režiséremjako arežisér i hercemherec v [[Divadlo Josefa Kajetána Tyla|plzeňském]] divadle.<ref>Kolektiv autorů:, ''Česká divadla : encyklopedieEncyklopedie divadelních souborů'', Praha, Divadelní ústav: Praha, 2000, s. 73.</ref> V témže roce [[(1874]]) vystoupilzačal poprvévystupovat v [[Prozatímní divadlo|Prozatímním divadle]], kdesetrval zůstalzde do roku [[1878]] (odešel pro neshody s ředitelstvím divadla). Pohostinně pak vystupoval na nejrůznějších scénách, potémj. také v [[Klagenfurt am Wörthersee|Celovci]] a v [[Záhřeb|Záhřebu]].<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Národní divadlo
| periodikum = archiv.narodni-divadlo.cz
| url = http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=3755&sz=0&abc=S&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa
| datum přístupu = 2020-02-02
}}</ref> Pak se vrátil ke Švandově společnosti, kde ztvárnilpůsobil řadujako nejrůznorodějšíchrežisér i jako rolíherec. V roce [[1883]] vystoupilse poprvévrátil vdo Prahy, získal angažmá ve znovuotevřeném [[Národní divadlo|Národním divadle]]. vPři svém prvním vystoupení zde ztvárnil roli [[Richard III. (Shakespeare)|Richarda III.]] ve stejnojmenné Shakespearově hře. V roce [[1884]] začalse působitna jakotéže [[režisér]]scéně začal věnovat režii a brzy se stal jedním z nejlepších českých režisérů. Režíroval mimo jiné některé [[Bedřich Smetana|Smetanovy]] opery, prvně inscenoval u nás [[Giuseppe Verdi|Verdiho]] ''[[Othello (Verdi)|Othella]]'' a [[Petr Iljič Čajkovskij|Čajkovského]]'' [[Evžen Oněgin|Eugena Oněgina]]''. Uváděl úspěšně česká realistická dramata a veselohry ([[Ladislav Stroupežnický|L. Stroupežnický]], [[Alois Jirásek|A. Jirásek]], aj.) a, hry [[Josef Kajetán Tyl|J. K. Tyla]], [[Henrik Ibsen|H. Ibsena]], [[Gerhart Hauptmann|G. Hauptmanna]], [[Edmond Rostand|E. Rostanda]] a dalších.

V období [[1892]]–4–1894 vyučoval herectví na Dramatické škole [[Národní divadlo|ND]] a v letech [[1902]]–4–1904 vedl soukromou hereckou školu pro mladé operní umělce. Studovali však u něj i činoherní herci, např.&nbsp;[[Bedřich Karen]].<ref>Kolektiv autorů:, ''[[Národní divadlo]] a jeho předchůdci'', Academia,: Praha, [[1988]], strs.&nbsp;494. </ref>

V roce [[1905]] odešel do [[Bulharsko|Bulharska]], kde se podílel na organizování bulharského národního divadla v [[Sofie|Sofii,]] jehož byl v letech [[1906]]–[[1909|9]] i prvním ředitelem. Vytvořil řadu různorodých rolí, včetně operetních (Pluto v [[Jacques Offenbach|Offenbachově]] operetě [[Orfeus v podsvětí|''Orfeus v podsvětí'')]], např. roli Vojnara v [[Alois Jirásek|Jiráskově]] hře ''[[Vojnarka (divadelní hra)|Vojnarka]]'', krále Leara ve stejnojmenné Shakrespearově hře, Jaga v [[Othello (drama)|Othellovi]], JuanJuana v [[Lope de Vega|Lope de Vegově]] hře ''Sedlák svým pánem'', Valenty v [[Josef Kajetán Tyl|Tylově]] hře ''Paličova dcera''. Všechny tak různorodé postavy byly v jeho podání přitom stejně životné a kvalitní. V [[Bulharsko|Bulharsku]] založil v Sofii také divadelní školu.

Po návratu z Bulharska žil v [[Tábor|Táboře]] a příležitostně pohostinsky vystupoval s profesionálními i ochotnickými divadelními soubory. Napsal také několik vlastních [[drama]]t a [[fejeton]]ů.[[File:BASA-86K-1-37-2-Josef Šmaha.JPG|thumb|Josef Šmaha na fotografii z Bulharského státního archivu]]Jeho manželkou byla herečka Terezie Šmahová, rozená Veselská.

{{Citát|Vůdčí režisér českého realismu Josef Šmaha změnil zkoušky v jakousi tvůrčí dílnu, v níž se hledala řešení, odpovídající i životní pravdě, i působící divadelně účinně. Pro jeho režijní práci byla charakteristická slova "Zpátky„Zpátky! Ještě jednou! Znova!"“, která hercům zněla nově, protože se s nimi dříve při zkouškách téměř nesetkávali. |[[František Černý (divadelní historik)|František Černý]] <ref> [[František Černý (divadelní historik)|František Černý]]: ''Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci'', Mladá fronta, [[1978]], str.&nbsp;83 </ref>}}

* [[František Černý (divadelní historik)|František Černý]]:, ''[[Hana Kvapilová]]'', Orbis,: Praha, [[1960]], strs.&nbsp;107, 120, 127, 133, 144, 166, 176, 193, 221, 272, 310, 330, 331, 336 .

* František Černý:, ''Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci'', Mladá fronta, [[1978]], strs.&nbsp;43–443–44, 60, 63, 71, 73–473–74, 76, 82–482–84, 86–886–88, 136, 178, 222, 229, 300.

* František Černý:, ''Pozdravy za divadelní rampu'', Praha: Divadelní ústav, Praha, [[1970]], strs.&nbsp;20, a 97.

* ''Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů.'' Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S.&nbsp;15, 18, 42, 73, 186, 220, 253, 254, 320–322, 329, 334, 394, 486, 488, 543.

* Kolektiv autorů:, ''[[Národní divadlo]] a jeho předchůdci'', Academia, Praha, [[1988]], strs.&nbsp;493–5493–495.

* Josef Teichman:, ''Postavy českého divadla a hudby'', Orbis,: Praha, [[1941]], strs.&nbsp;25, 92–592–95.

* [[Jindřich Vodák]]:, ''Tváře českých herců : odOd Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi.'' Praha : Orbis, 1967. 250, s. S.&nbsp;87–89.