Theo van Doesburg: Porovnání verzí

Emile byl problémové dítě. Střední školu nikdy nedokončil, zato krátce navštěvoval uměleckou školu v [[Amsterdam]]u. Chtěl se stát především [[malíř]]em a [[spisovatel]]em. Výtvarně začal být činný ve věku šestnácti let. V r. 1902-19031902–1903 navštěvoval kurz nizozemského malíře Adri Grootense (1864-19571864–1957),<ref>Ottevanger (2008): pp. 21-23.</ref> jinak zůstal samoukem.

Van Doesburg se vedle umění ponořil do studia [[sociologie]], [[filosofie]] a [[etika|etiky]]. Zajímaly ho také [[politika]] a [[náboženství]], o čemž svědčí členství v liberální politické straně VDB jakož i vstup do [[reformovaná církev|reformované církve]]. V r. 1903 poznal osobitou básnířku Agnitu Feisovou (1881-19441881–1944), s níž se o sedm let později oženil a jíž věnoval své první básně.

Van Doesburgovy první obrazy (krajiny) nesou stopy vlivné Amsterdamské školy. Pod vlivem humanisticko-křesťanského světonázoru (a možná i [[Van Gogh]]a) obracel svou pozornost stále více k „trpícímu a lopotícímu se“ člověku. Z této doby se také datuje mnoho cvičných [[Autoportrét|autoportrétů]], na nichž se vypodobnil jako „duchovní dělník“, v klobouku a pracovním oděvu. Studie člověka se rovněž projevila v potřebě nastavit světu zrcadlo, což vedlo k sérii karikaturálně laděných litografií po vzoru [[Honoré Daumier]]a (1808-18791808–1879), které se objevily ve Van Doesburgově literárním debutu Masky dolů! (De maskers af!).

V r. 1916 byl Van Doesburg demobilizován. Předtím na konci svého tilburgskéhotilburského období pozitivně recenzoval výstavu skupiny Nezávislí v [[Amsterdam]]u a vytvořil náčrty ''Pouliční hudba I'' a ''II'' (''Straatmuziek'' ''I'' a ''II''). Mnoho raně abstraktních malířů používalo hudební motivy. Ty pro ně představovaly ideál zduchovnění: co se ještě nepodařilo malíři, realizoval již hudebník.<ref>Ottevanger (2007): p. 15.</ref>

V Utrechtu se Van Doesburg spřátelil s expresionistickým malířem-mystikem Janem de Winterem (1882-19511882–1951) a v r. 1915 se seznámil s prací Pieta Mondriaana (1872-19441872–1944). V téže době se začal vzdalovat od expresionismu, o čem svědčí i obraz Abstrahovaný kostel (Geabstraheerde kerk). Po demobilizaci uspořádal Van Doesburg výstavu, která mu přinesla první úspěch. Jeho zátiší Kompozice I (Compositie I, stilleven), patrně vzniklé pod vlivem českého malíře Emila Filly (1882-19531882–1953), bylo zakoupeno vlivným teoretikem umění.

Van Doesburg nyní viděl expresionismus Kandinského jen jako přechodnou fázi na cestě k duchovnějšímu umění. V pojednání Nové hnutí v malířství (1917) rozlišil racionalistickou abstrakci kubismu a impulzivní abstrakci Kandinského. Van Doesburgovu novou koncepci výtvarného umění podpořil nizozemský architekt J. J. P. Oud (1890-19631890–1963), který napsal:

V roce 1916 založil Van Doesburg společně s malířem Bartem van der Leckem (1876-19581876–1958) v opozici k expresionistické skupině „Jiní“ uměleckou skupinu „vědomě abstraktní“ či „opravdu jiní“.<ref>Ottevanger (2007): str. 17.</ref> Rokem 1917 začala nová fáze ve Van Doesburgově životě nazývaná [[neoplasticismus]]. Pod vlivem svých nových přátel, P. Mondriaana a maďarsko-nizozemského malíře Vilmose Huszára (1884-19601884–1960), začal Van Doesburg používat výlučně horizontální a vertikální linie a barevné plochy. Ačkoli tato díla stále vycházejí z pozorovatelné skutečnosti – ''Kompozice XII v černé a bílé'' (''Compositie XII in zwart en wit'') je založená na krajině a ''Kompozice v disonancích'' (''Compositie in dissonanten'') na portrétu ženy – je Van Doesburg radikálnější. Tak si Lena Miliusová vzpomíná, že když Mondriaan vyhledal Van Doesburga v Leidenu, kde se Van Doesburg usadil, a spatřil ''Kompozici VI'' (''Compositie VI''), jinak také nazývanou „Muž s dýmkou“, nebyl na to připravený.<ref>Hoek (2000): p. 194.</ref>

V roce 1916 se Van Doesburg rozvedl po tříleté odluce s Feisovou a oženil se s Lenou Miliusovou.<ref>Alied Ottevanger, Küpper, Christiaan Emil Marie, 20-02-2007.</ref>[[Soubor:Doesburg--Compositie-IX.jpg|vlevo|náhled|upright=0.8|''Kompozice IX'' (''Hráči karet''), 1917-19181917–1918]]

V této době se Van Doesburg zabýval přípravou časopisu pro právě vzniklou skupině „vědomě abstraktní“. Nazval ho ''De Stijl'' (''Styl''), což byla provokace na adresu těch, kteří se jako Amsterdamská škola podle Van Doesburga neřadili k moderně. V jeho článcích si to odnášel hlavně časopis této školy ''Obraty'' (''Wendingen''), který srovnával s neovladatelnou větrnou korouhvičkou.<ref>Van Doesburg (juni 1921): p. 87.</ref> „[''Styl''] je určený pouze pro Výtvarné Umění a Užité Umění. Půjde-li to dobře, o hodně jej rozšířím: o hudbu, literaturu atd.,“ napsal jednomu spolupracovníkovi. <ref>Ottevanger (2007): p. 27.</ref>

Ani Van Doesburg sám však nebyl vždy důsledný. V roce 1919 přislíbil komunistickému malíři Chrisi Beekmanovi, že petici za volnou poštu s Ruskem pošle nizozemskému parlamentu. Když to Van Doesburg zanedbal, odešel z redakce časopisu ''De Stijl'' komunistický architekt Robert van ‘t Hoff (1887-19791887–1979). Van ‘t Hoff upozornil Van Doesburga na návrhy experimentálního nábytku (1888-19641888–1964) a Van Doesburg je posléze publikoval ve svém časopise.

V Paříži, kam Van Doesburg odcestoval za [[Piet Mondrian|Mondriaanem]], který se tam v r. 1920 usadil, se Van Doesburg seznámil s vlivným obchodníkem umění L. Rosenbergem. Rosenberg nabídl členům skupiny De Stijl výstavní prostory v galerii L’Effort Moderne. Dále Van Doesburg navázal kontakty se skupinou La Section d’or, jejíž členové ho jmenovali svým nizozemským vyslancem.<ref>Wintgens Hötte (2009): p. 11.</ref> A konečně se seznámil s dadaisty [[Francis Picabia|F. Picabiem]] (1879-19531879–1953) a [[Tristan Tzara|T. Tzarou]] (1896-19631896–1963).

V r. 1920 pořádal Van Doesburg řadu přednášek v Nizozemsku a Belgii. Na výstavě v [[Haag|Den Haagu]] se seznámil s avantgardní pianistkou Nelly van Moorsel (1928-19751928–1975), se kterou si proti vůli jejích rodičů začal poměr a která se později stala jeho třetí ženou.<ref>Ottevanger (2007): p. 36.</ref> V Berlíně měl schůzku s ředitelem [[Bauhaus (výtvarná škola)|Bauhausu]] [[Walter Gropius|Walterem Gropiem]] (1883-19691883–1969). Van Doesburg Gropia seznámil s prací své skupiny. Van Doesburga zaráželo, že navzdory Gropiově progresivnímu postoji v Bauhausu panuje řemeslnická atmosféra. Přesto konstatoval, že i v Bauhausu je prostor pro nové směry.<ref>Wintgens Hötte (2009): p. 11.</ref> O rok později začal za doprovodu Nelly přednáškové turné po [[Belgie|Belgii]], [[Francie|Francii]], [[Itálie|Itálii]], [[Švýcarsko|Švýcarsku]], [[Rakousko|Rakousku]] a [[Německo|Německu]].<ref>Baljeu (1974): p. 42.</ref>

Přesto se Van Doesburgovi podařilo získat následovníky, zejména díky svému kurzu De stijl. Tak například rezidenční divadlo Výmaru bylo pomalováno podle východisek skupiny De Stijl, malíř [[Oskar Schlemmer]] (1888-19431888–1943) navrhl novou, hranatou nálepku [[Bauhaus (výtvarná škola)|Bauhausu]] a [[Walter Gropius|Gropius]] změnil motto Bauhausu z „Umění a řemeslo – nová jednota“ na „Umění a technika – nová jednota“.

<ref>Droste (2002): p. 59.</ref> Itten podal výpověď. Publikace ''Bauhaus 1919-19331919–1933'' udává, že nejdůležitější podnět k překonání expresionistického Bauhausu přišel zvenčí, od nizozemského umělce Theo van Doesburga! Van Doesburg sám ovšem své výmarské období hodnotil jinak. Hovořil o „sklonu k mystice, k filosoficky svázanému a systematicky pěstovanému způsobu myšlení“.<ref>Hoek (2000): cat.nr. 671, pp. 291-296.</ref> V časopise Mécano později v článku „Bilanz des Staalichen Bauhauses in Weimar“ provokativně napsal: „zvenčí čtverec, vevnitř biedermeier“. Navzdory tomu zaslal r. 1924 politicky ohroženému Bauhausu projev solidarity.“.<ref>Droste (2002): p. 57.</ref> Ocenění Van Doesburga ze strany Bauhausu bylo zpečetěno publikací ''Základních pojmů nového výtvarného umění'' (''Grondbe-grippen der nieuwe beeldende kunst'') v řadě Bauhausbücher.

Během svého Výmarského období se Van Doesburg soustředil především na architekturu. I na dálku spolupracoval s nizozemskými architekty Ceesem Rienksem de Boerem (1881-19661881–1966) a Oudem. Poskytoval jim barevné návrhy, návrhy v olovu a ojediněle i stavebnické rady.

Kolem r. 1922 se Van Doesburg seznámil s ruským umělcem [[El Lisickij|Elem Lisickým]] (1890-19411890–1941) a našel v něm důležitého spojence. Lisickij a Van Doesburg měli společné cíle, ačkoli ruský [[konstruktivismus]], k němuž Lisickij patřil, byl politicky angažovaný. Tentýž rok bylo založeno konstruktivistické společenství IFdK (Internationale Fraktion der Konstruktivisten). Tato skupina sabotovala kongres „Unie mezinárodních progresivních umělců“ kvůli jeho nedostatečné progresivitě. Po zrušení IFdK došlo k založení „Konstruktivistické internacionály výtvarného sdružení práce“, které organizovalo kongres. Účastnili se např. maďarský malíř a učitel Bauhausu [[László Moholy-Nagy|Moholy-Nagy]] (1895-19461895–1946), Lisickij a [[Tristan Tzara|T. Tzara]]. I proto vstoupil do dějin jako „Mezinárodní kongres konstruktivistů a dadaistů“. Kongres byl zakončen dadaistickým večerem v Hotelu Fürstenhof.<ref>Ottevanger (2007): pp. 55-56.</ref> Skupina kolem internacionály se rychle rozpadla. Lisickij se např. nemohl najít ve Van Doesburgově primitivním utilitarismu.

[[Soubor:Van Doesburg and Van Eesteren Hôtel Particulier 3.jpg|náhled|vlevo|maketa pro ''Hotel Particulier'' , 1923]]

Ve Výmaru potkal Van Doesburg studenta architektury a stipendistu Cornelise van Eesterena (1897-19881897–1988) a našel v něm ideální náhradu za odpadlého

Oudena. Oba umělci spolupracovali na architektonické výstavě a společně navrhli kulturní centrum (''Hotel particulier''), rodinný dům (''Maison particulière'') a ateliér (''Maison d’artiste''). Van Doesburg také vybavil dřívější Van Eesterenovy návrhy barvou. Nizozemský architekt [[Gerrit Rietveld]] zhotovil maketu pro ''Hotel particulier''. Tyto návrhy byly spolu s prací V. Huszára, Ouda, [[Ludwig Mies van der Rohe|L. Miese van der Rohe]] (1886-19691886–1969), mimochodem autora brněnské Villy Tugendhat, vystaveny v Rosenbergově galerii.

[[Soubor:Ciné-dancing Strasbourg - Theo van Doesburg060611 006.jpg|náhled|vpravo| ''Taneční hala Aubette'', 1927-19281927–1928 ]]

V průběhu 20. let se situace ve Francii stala příznivější. Van Doesburg získal zakázku na návrh místnosti pro stříhání květin a účastnil se příznivě přijaté výstavy polského umělce Poznaňského.<ref>Wintgens Hötte (2009): p. 17.</ref> V r. 1925 skončilo pro vzájemné neshody přátelství s [[Piet Mondrian|Mondriaanem]]. Van Doesburg získal nového spojence v umělci [[Frederick John Kiesler|F. Kieslerovi]] (1890-19651890–1965).