Jomkipurská válka: Porovnání verzí

Během šestidenní války ztratila Sýrie kontrolu nad Golanskými výšinami. 13. listopadu 1970 se moci v Sýrii definitivně ujal Háfiz Asad, do té doby známý tím, že jako vrchní velitel syrského letectva odmítl podpořit syrský tankový útok do Jordánska vedený na podporu palestinského boje proti jordánské vládě. Toto odmítnutí mělo za následek porážku syrských intervenčních pozemních jednotek a jejich vytlačení z Jordánska. V období šestidenní války působil na pozici ministra obrany. Poté, co se mu podařilo zbavit se [[marxismus|marxistické]] opozice, vytvořil poměrně stabilní a mocensky vyvážený režim. Sýrii orientoval výrazně protiizraelsky. Přes nemarxistickou orientaci byla Sýrie stále více závislá na sovětských vojenských dodávkách. V srpnu 1967 se Sýrie zúčastnila konference v súdánském Chartůmu, která zavázala arabské země k tzv. politice tří NE: nejednat s Izraelem, neuzavřít s Izraelem mírovou smlouvu a neuznat Izrael. Zároveň bylo rozhodnuto o získání ztracených území vojenskou silou. Pro tento účel začala Sýrie, stejně jako Egypt s rozsáhlou reformou své armády a přípravou na novou válku.

[[Maroko]] bylo do bojů připraveno nasadit mechanizovanou brigádu a obrněné jednotky. Jejich přepravu z [[alžír]]ského přístavu [[Oran]] do syrského [[Tartus]]u zajistilo ve dnech 15. až 25. dubna (1. vlna) a 9. až 15. července sovětské vojenské námořnictvo. Celá operace byla krytá jako nácvik vylodění. <ref>{{Citace elektronické monografie

[[Saúdská Arábie|Saudská Arábie]] vyslala svůj 20. obrněný pluk