Jihoslovanské jazyky: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Severní |
m + doi |
||
Řádek 33:
V rámci jihoslovanských jazyků ovšem pravděpodobně existovaly dva ancestrální jazyky: ''západní prajihoslovanština'', z níž se vyvinula dnešní nářečí používaná ve [[Slovinsko|Slovinsku]], [[Chorvatsko|Chorvatsku]], [[Bosna a Hercegovina|Bosně a Hercegovině]], [[Srbsko|Srbsku]], [[Černá Hora|Černé Hoře]] a slovanská nářečí používaná v [[Kosovo|Kosovu]], a ''východní prajihoslovanština'', předchůdce [[bulharsko]]-[[Severní Makedonie|makedonských]] nářečí.{{Doplňte zdroj}} Starší literatura se často také zmiňuje o [[srbochorvatština|srbochorvatském]] nebo středojihoslovanském [[jazykové kontinuum|jazykovém kontinuu]] tvořeném čakavským, kajkavským, štokavským, někdy i torlackým dialektem. V čakavštině, kajkavštině i některých jihosrbských dialektech jsou patrné vlivy dominantní štokavštiny na jejich slovní zásobu a do určité míry i morfologii, což svádělo k představě jediného ancestrálního dialektu nebo jedinečné [[izoglosa|izoglosy]]. Srbochorvatský dialektální systém (pro nějž se používá také [[politická korektnost|politicky korektnější]] název ''středojihoslovanský [[diasystém]]'') existuje pouze v umělém geografickém členění, dnes považovaném za zastaralé.{{Doplňte zdroj}}
Všechny jihoslovanské dialekty tvoří [[jazykové kontinuum]] sahající od dnešního jižního [[Rakousko|Rakouska]] po jihovýchod [[Bulharsko|Bulharska]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kordić |jméno=Snježana |odkaz na autora=Snježana Kordić |titul=Jezik i nacionalizam |url=http://bib.irb.hr/datoteka/475567.Jezik_i_nacionalizam.pdf |edice=Rotulus Universitas |místo=Zagreb |vydavatel=Durieux |rok=2010 |strany=74–77 |isbn=978-953-188-311-5 |doi=10.2139/ssrn.3467646 |oclc=729837512 |jazyk=srbochorvatština}}</ref> Na úrovni [[dialektologie]] nebo [[morfologická typologie jazyků|morfologické typologie]] lze rozlišit několik základních dialektů, jejich hranice jsou však neostré v důsledku intenzivního kontaktu a častých [[Lidská migrace|migrací]] v minulosti. Na druhou stranu, kulturní sebeurčení a osvobození od [[Osmanská říše|osmanské]] a [[Rakousko-Uhersko|rakousko-uherské]] nadvlády následované vznikem [[národní stát|národních států]] v [[19. století|19.]] a [[20. století]] vedlo k rozvoji a kodifikaci národních jazyků. Tento proces byl víceméně dovršen koncem 20. století v souvislosti s rozpadem [[Jugoslávie]] (zbývá pouze vyřešit národnostní a jazykovou otázku v [[Černá Hora|Černé Hoře]]). Většina jazyků zvolila jeden dialekt jako základ spisovného jazyka, což v důsledku vedlo na jedné straně k vytlačování některých dialektů, na druhé straně k rozvoji jiných. Národní a etnické hranice navíc ve většině případů neodpovídají hranicím rozšíření dialektů.
Jihoslovanské jazyky je tedy možné klasifikovat dvěma různými způsoby; jednak z hlediska geografického, jednak z pohledu [[sociolingvistika|sociolingvistického]]. Tyto přístupy si málokdy odpovídají. Například [[Chorvati]] mluví třemi hlavními a dvěma okrajovými dialekty ve čtyřech zemích, zatímco jejich spisovný jazyk je založen na [[ijekavština|ijekavské]] [[novoštokavština|novoštokavštině]].
| |||