Německo: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Zahraniční obchod: Dodatky, nový zdroj. |
Úpravy u dopravy. |
||
Řádek 621:
Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků.
[[Letiště Frankfurt nad Mohanem|Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem]] je nejdůležitějším letištěm společnosti [[Lufthansa]] a třetím největším letištěm v
Hlavní město [[Berlín]] je zatím dosažitelné přes dvě velká, avšak potřebám města a jeho zázemí ne zcela vyhovující letiště. Jedno z nich je [[Letiště Berlin-Schönefeld]], otevřené v roce 1946 a do roku 1989 obsluhující [[Východní Berlín]] (avšak s možností autobusové přepravy do [[Západní Berlín|Západního Berlína]]) a [[Východní Německo]]. Druhé je [[Letiště Berlin-Tegel]], otevřené v roce 1948 a do roku 1989 příslušné pouze pro [[Západní Berlín]], přitom dostupné pouze přes zvláštní letové koridory ze [[Západní Německo|Západního Německa]]. Nové [[Letiště Berlin Brandenburg]] mělo být uvedeno do provozu v roce 2011 a stát se třetím největším německým letištěm, avšak vážné stavební a technické nedostatky způsobily, že ani v roce 2019 stále nebylo otevřeno.
Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje několika velkými moderními [[přístav]]y zařízenými i pro [[kontejner]]ovou přepravu zboží. U [[Severní moře|Severního moře]] jsou to přístavy v [[Hamburk]]u (dostupný přes dolní tok [[Labe]]), [[Bremerhaven]]u a [[Wilhelmshaven]]u, u [[Baltské moře|Baltského moře]] je významný přístav v [[Lübeck]]u. Značný podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v [[Nizozemsko|Nizozemsku]] (hlavně přístav [[Rotterdam]]). V plánu jsou rozsáhlé modernizace přístavů, mj. prohloubení koryta řek Labe (v Hamburku) a [[Vezera|Vezery]]. Po prohloubení přístavu JadeWeserPort ve [[Wilhelmshaven]]u tam budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Osobní námořní doprava, v současnosti hlavně výletními loděmi (''Kreuzfahrtschiffe''), se koncentruje do přístavů v Bremerhavenu a v [[Kiel]]u. Důležitý pro lodní dopravu je průplav mezi Severním a Baltským mořem (''Nordsee-Ostsee-Kanal''). Německé pobřeží Baltského moře, v [[Meklenburský záliv|Meklenburském zálivu]], je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží.
V Německu je dobře rozvinutá [[říční plavba]], země má hustou síť vnitrozemských přístavů a [[průplav]]ů. Nejdůležitější splavné řeky jsou [[Rýn]], [[Mohan]], [[Vezera]] a [[Labe]]. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, z nichž nejvýznamnějšími jsou Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne a Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze [[Severní moře|Severního]] a [[Baltské moře|Baltského moře]] do [[Černé moře|Černého moře]]. Říční
=== Zahraniční obchod ===
Řádek 675:
{{viz též|Dopady evropské migrační krize v Německu}}
[[Soubor:COB data Germany.PNG|náhled|V roce 2013 bylo Německo na 3. místě co do počtu populace imigrantů.<ref name="International Migration 2006">{{Citace elektronické monografie |url=http://www.un.org/esa/population/publications/2006Migration_Chart/Migration2006.pdf |titul=International Migration 2006 |vydavatel =UN Department of Economic and Social Affairs |datum přístupu=18 March 2011}}</ref>]]
[[Soubor:Immigranten beim Grenzübergang Wegscheid (23128928661).jpg|náhled|Uprchlíci překračují v roce 2015
V [[Západní Německo|Západním Německu]] probíhající tzv. „hospodářský zázrak“ byl od konce [[40. léta|40. let]] až po [[60. léta]] [[20. století]] podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce [[1949]] až do postavení [[Berlínská zeď|berlínské zdi]] v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to bylo 400 000 lidí. Od poloviny padesátých let započalo ve velkém rozsahu zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo "hostující dělníci"(''[[Gastarbeiter]]''). Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo Západní Německo s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřeny s Marokem (1963-1966) a s Tuniskem (1965). Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než jeden milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků.
|