Právní obyčej: Porovnání verzí

Přidáno 9 bajtů ,  před 2 lety
m
-zkratky
m (Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy)
m (-zkratky)
Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:
# {{cizojazyčně|la|''usus longaevus''}} – jde o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
# {{cizojazyčně|la|''opinio necessitatis''}} – skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp.respektive společenstvím států).
 
Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „[[nepsané právo]]“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů – totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro [[psané právo]].
== Využívání právních obyčejů ==
 
Obyčejové právo začíná v [[Evropa|Evropě]] ustupovat psanému právu na počátku [[19. století]], ale v některých částech Evropy až ve [[20. století]]. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve [[Spojené království|Velké Británii]], v právu [[islám]]ském a v dalších tradičních právních systémech [[Asie]] a [[Afrika|Afriky]]. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny [[Mezinárodní právo|práva mezinárodního]]. V kontinentálním právu ale právní obyčej není pramenem práva (na [[Česko|českém]] území od r.roku [[1811]], na [[Slovensko|slovenském]] až od r.roku [[1950]]).
 
== Odkazy ==