Konstantinův řád sv. Jiří: Porovnání verzí

}}</ref> Řád si do své nové vlasti přinesli s sebou. Není zcela jasné, zda přijali katolictví ještě před svým odchodem do Itálie, nebo až později. Na každý pád v důsledku tohoto kroku došlo k úpravě názvu řádu. Protože za světce považovala císaře Konstantina pouze východní (pravoslavná), nikoli katolická církev, byl přejmenován na [[:en:Sacred_Military_Constantinian_Order_of_Saint_George|Konstantinův řád sv. Jiří.]] (''Ordine costantiniano di San Giorgio''). Existence řádu a nárok členů rodu Komnénovců na velmistrovský úřad byla ve druhé polovině 16. a v 17. století opakovaně potvrzena jak papežem, tak světskými panovníky.<ref>Soupis privilegií a jejich textů in: ''Compendio historico dell´origine, fondatione, e stato privilegi imperiali, regii etc., bolle, brevi, motuproprii, monitorii, fulminatorii, pontificii & altri diplomi dell´ Ordine equestre imperial angelico aureate Constantiniano di San Giorgio del Cavaliere gran croce historico generale dell´ordine medesimo…'', Venetia 1696, s. 39-64.</ref> V této době však již nešlo o původní řádové bratrstvo, ale o dynastický řád spojený s rodem Komnénovců.

Posledním komnénovským velmistrem (a zřejmě též posledním členem hlavní linie tohoto rodu)<ref>Kromě této hlavní větve existovala (a dodnes existuje) několik rodin, které se ke Komnénovcům řadí a nárokují si postavení jejich potomků. Jedním z nejznámějších byl italský herec a scénárista Totò, vl. jménem Antonio de Curtis (1898-1967). Po dlouhém soudním sporu uznal 18. 7. 1945 neapolský soud nárok na příslušnost k tomuto rodu a jméno „„Antonio Griffo Focas Flavio Angelo Ducas Comneno Porfirogenito Gagliardi de Curtis di Bisanzio, Altezza Imperiale, conte Palatino del Sacro Romano Impero, Esarca di Ravenna, Duca di Macedonia e di Illiria, Principe di Costantinopoli, di Cilicia, di Tessaglia, di Ponto, di Moldavia, di Dardania, del Peloponneso, conte di Cipro e di Epiro, conte e duca di Drivasto e di Durazzo“ (srov. <nowiki>https://it.wikipedia.org/wiki/Totò#L'ossessione_nobiliare</nowiki>).</ref> byl Antonín. Ten roku 1698 postoupil svůj úřad vévodovi Parmy a Piacenzy Františkovi Farnese (1678–1727), vévodovi Parmy a Piacenzy, kterého v následujícím roce jej v úřadě císař Leopold I. diplomem z 5. srpna 1699 zvaným „Agnoscimus et notum facimus“ a papež Inocenc XII. bulou „"Sincerae Fidei“ z 24. října 1699. Zanedlouho ale došlo k vážné komplikaci. Protože František ani jeho mladší bratr Antonín neměli mužské potomky, přešlo Parmské vévodství na jejich neteř [[Alžběta Parmská|Alžbětu]], která byla od roku 1714 druhou manželkou španělského krále Filipa V. z Bourbon-Anjou. Když jejich nejstarší syn [[Karel III. Španělský|Karel]] usedl roku 1731 na parmský trůn, přijal i hodnost velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří.

Svým komplikovaným historickým vývojem připomínají osudy Řádu sv. Konstantina (a Heleny), resp. Konstantinova řádu sv. Jiří vývoj starobylého rytířského [[Řád svatého Lazara|Řádu sv. Lazara]], který se postupně rozdělil do několika velmistrovství, které spolu vzájemně soupeří o [[Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara|legitimitu]].Současné právní postavení jednotlivých velkopřevorství řádu je velmi komplikované. [[:en:International_Commission_on_Orders_of_Chivalry|Mezinárodní komise rytířských řádů]] (International Commission on Orders of Chivalry), která vznikla roku 1960 na V. genealogicko-heraldickém kongresu ve Stockholmu, z iniciativy členů katolické církve a příslušníků bývalých vládnoucích rodin ([[Habsbursko-lotrinská dynastie|Habsbursko-Lotrinské]], [[Württemberkové|Württemberské]], [[:en:House_of_Braganza|Bragança]], [[Karađorđevićové|Karadjodjevićů]] a [[Romanovci|Romanovců]]) je soukromo-právní organizací bez obecného mezinárodního uznání. V jejím soupisu figuruje jak parmská, tak neapolsko-sicilská větev řádu, ovšem s tím, že nejsou vedeny jako rytířské, ale jen jako dynastické. U neapolsko-sicilského řádu - vzhledem k fatální roztržce mezi členy této dynastie - není uveden velmistr, protože každá z existujících linií (španělsko-neapolská i francouzsko-neapolská) je přesvědčena o svém nároku na trůn a tím i na velkopřevorství Konstantinova řádu sv. Jiří.<ref>Srov. Report of the International Commission for Orders of Chivalry (2016), s. 32 a 34.</ref>

''Ordo Sancti Constantini Magni'' a ''Ordo Sancti Constantini Magni et Helena'', které se od francouzsko-neapolské větve oddělily ve druhé poloviny 20. století, jsou organizovány mírně odlišně. První z nich se dělí do čtyřech tříd a má též záslužnou medaili,<ref>https://fi.wikipedia.org/wiki/Konstantinus_Suuren_Ritarikunta</ref> druhý má jen jedinou třídu. Oba se liší také stuhou: Řádu sv. Konstantina je červená, zatímco Řád sv. Konstantina a Heleny užívá žlutou pro profesní (pravoslavné) členy a modrou pro členy čestné.