Mýdlo: Porovnání verzí

Staří [[Sumer]]ové, kteří dobře ovládali základy chemie, znali také přípravu mýdla působením alkalických žíravin na [[tuky]]. Nejstarším důkazem o používání mýdla může být archeologický nález [[Babylón|babylonských]] keramických nádob, obsahujících látku podobnou mýdlu, a datovaný do doby kolem roku 2800 př. n. l. Z doby o 600 let mladší, kolem roku 2200 př. n. l., pochází z téže oblasti hliněná tabulka s návodem pro přípravu mýdla z vody, louhu a kassiového oleje. Mýdlo však nepoužívali k hygieně či praní oděvů, ale jako prostředek urychlující hojení ran. Z oblasti [[Mezopotámie]] se znalost mýdla dostala do [[Egypt]]a a později na evropský kontinent, do [[Řecko|Řecka]].

 

 

Mydlárna se zbytky kusového mýdla byla nalezena také v ruinách [[Pompeje|Pompejí]], zničených sopečnou erupcí [[Vesuv]]u v roce 79 n. l. Staří [[Řím]]ané však neznali použití mýdla k hygienickým nebo čisticím účelům. Nejstarší zmínka o mýdle, nazývaném v latině „sapo“, se objevuje u římského historika [[Plinius starší|Plinia staršího]] v díle ''Historia Naturalis, Liber XXVIII'', kde se zmiňuje o jeho používání barbarskými kmeny Galů a Germánů, kteří směsi dřevěného popela (obsahujícího potaš) a kozího [[Lůj|loje]] užívali jako pomády na vlasy. V souvislosti s tím je třeba zmínit zřejmě nepravdivou pověst, podle níž slovo ''sapo'' bylo odvozeno od stejnojmenného hory nacházející se nad [[Tibera|Tiberou]], kde se mělo nacházet obětiště, kde byla spalována obětní zvířata. Déšť údajně smýval popel z obětních hranic spolu se zbytky tuku ze zvířat až k řece, kde římské ženy praly prádlo a zjistily, že tento popel s lojem je výborným prostředkem na praní. Historikové však tuto legendu striktně odmítají jako vymyšlenou.