Bamboccianti: Porovnání verzí

'''Bamboccianti''' byla nazývána skupina umělců působících v [[Řím]]ě od roku 1625 až do konce sedmnáctého století. Většina z nich byla [[Vlámsko|vlámskými]] či [[Nizozemsko|nizozemskými]] umělci. Ti přinesli do [[Itálie]] tradici holandské a vlámské renesanční malby zobrazovat prosté pracující při práci.<ref>Levine, str. 570.</ref> Vytvářeli malé kabinetní obrázky nebo [[lept]]y z každodenního života nižších tříd v Římě a okolí.<ref name="haskell">Haskell, str. 132–134.</ref>

Mezi typické zobrazované subjekty patří prodejci potravin a nápojů, zemědělci a dělníci při práci, hrající si nebo odpočívající vojáci, či žebráci.<ref name=569i>Levine, str. 569.</ref> [[Salvator Rosa]] – italský [[Baroko|barokní]] malíř – lamentoval v polovině sedmnáctého století takto: …''tuláci, podvodníci, kapsáři, opilci, nenasytové, kuřáci, holiči, poživači tabáku, holiči a další pochybné existence. Navzdory jejich výběru námětů ze společenské spodiny se samotná díla prodávají za vysoké ceny váženým sběratelům.''<ref>Haskell, str. 135.</ref>

Mnoho umělců spojených s Bamboccianti bylo členy [[Bentvueghels]], neformálního sdružení hlavně nizozemských a vlámských umělců pracujících v Římě. Pro členy spolku Bentvueghels bylo obvyklé přijmout přiléhavou přezdívku, tzv. "Ohnuté jméno". Přezdívkou malíře [[Pieter van Laer|Pietera van Laera]] bylo ''Il Bamboccio'', což znamená ''Ošklivá panenka'' nebo ''Loutka''. Byla to narážka na rozporuplnéklátivé rozměrya nemotorné proporce Van Laera.<ref name=569i/> Ten je považován za iniciátora stylu [[Žánrová malba|žánrového malířství]] Bamboccianti a jeho přezdívka dala celému žánru a skupině umělců jejich společný název. Stali se inspirací a středobodem, kolem kterého se podobní umělci shromáždili během svého pobytu v Itálii (1625-1639).<ref>Levine, str. 569-570.</ref> Počáteční Bamboccianti zahrnovali takové umělce jako: [[Andries Both]], [[Jan Both]], [[Karel Dujardin]], [[Jan Miel]], [[Johannes Lingelbach]] a italský [[Michelangelo Cerquozzi]]. Během své rané kariéry byl s touto skupinou spojen také [[Sébastien Bourdon]].<ref>Brigstocke</ref> Dalšími členy Bamboccianti bylybyli [[Michiel Sweerts]], [[Thomas Wijck]], [[Dirck Helmbreker]], [[Jan Asselyn]], [[Anton Goubau]], [[Willem Reuter]] a [[Jacob van Staverden]].<ref>Slive, str. 236–237; Briganti, ix.</ref>

Skupina Bamboccianti ovlivnila i umělce [[Rokoko|rokoka]], jako jsou [[Domenico Olivieri]], [[Antonio Cifrondi]], [[Pietro Longhi]], [[Giuseppe Maria Crespi]], [[Giacomo Ceruti]] nebo [[Alessandro Magnasco]]. Zobrazování každodenního římského života pokračovalo v devatenáctém století skrze díla [[Bartolomeo Pinelli|Bartolomeo]] a [[Achille Pinelli]], [[Andrea Locatelli]] a [[Paolo Monaldi]].<ref>Briganti, 36.</ref>

[[Giovanni Battista Passeri]], kronikář umění sedmnáctého století, popsal práci Van Laera jako ''otevřené okno'', které poskytuje přesné zobrazení světa kolem něj, což je charakteristika, kterou je možno aplikovat na členy Bamboccianti obecně.<ref>Briganti, str. 6–12.</ref><ref>Haskell, str. 132.</ref> Passeri zde vyjádřil tradiční umělecký historický názor, že obrazy Bamboccianti nabízejí realismus, jsou ''pravým portrétem Říma a života prostých lidí'' a to ''aniž by umělec měnil to, co vidí''.<ref name="levine569">Levine, str. 569–570. The quotation is from Levine (str. 570).</ref><ref>Briganti, str. 2.</ref> Nicméně jejich současníci Bamboccianti obecně nepovažovali za realisty. Alternativní pohled na umění Bamboccianti spočívá v tom, že jejich díla by měla být považována za složitou [[Alegorie|alegorii]], protiváhu ke klasickému umění. Cílem bylo přivést pozorovatele k přemýšlení o zobrazených tématech. Staly se paradoxně nositelem idejí, že zobrazováním ''nízkých'' nebo ''vulgárních'' subjektů je možné upozornit na důležitá filozofická témata. Například: Bamboccianti pravidelně malovali obrazy obrovských vápenných pecí mimo Řím. Tyto pece používaly jako surovinu [[mramor]]ové a [[travertin]]ové bloky římských starožitných zřícenin a tak hrály přímou roli při ničení římských starověkých památek. Samotné vápenky jsou vymalovány velkolepě, jako by to byly nové památky Říma. Pece vytvořily něco nového z trosek starého Říma a vápno, které vyrobily, bylo použito při stavbě nových staveb v Římě. Obrazy těchto pecí se proto mohou chápat jako reflexe o přechodnosti slávy i o regenerační síle Říma. Jinými slovy, tyto obrazy měly být čteny ironicky a alegoricky (dokonce i jako paradoxy) a ne jako přesné, realistické zobrazení života v Římě.<ref>Levine, str. 574-581.</ref>

Mezi lety 1640 a 1650 začal [[Jan Miel]] a [[Michelangelo Cerquozzi]] rozšiřovat rozsah kompozic Bamboccianti tím, že věnovali větší pozornost okolní krajině a méně zdůrazňovali anekdotické aspekty městského a venkovského života. Tyto práce byly opakovaně používány jako model Bamboccianti z druhé poloviny 17. století a obecně jako díla žánrových malířů pracujících v Římě na počátku 18. století. Mielův nejoriginálnější příspěvek k tomuto žánru jsou jeho scenérie římského karnevalu.<ref name=ox>[http://www.oxfordartonline.com/subscriber/article/grove/art/T057857 Ludovica Trezzani. "Miel, Jan."] Grove Art Online. Oxford Art Online. Oxford University Press. Web. 26. května 2014</ref> Malíř [[Karel Dujardin]] přinesl žánru jinou variantu tím, že postavil své žánrové obrazy rolníků a šarlatánů do idealizovaného prostředí vznešených zřícenin v římské krajině [[Campagna Romana]] v okolí Říma.<ref name=via>[http://abeautifulbook.wordpress.com/tag/via-margotta/ In Loving Memory of the Book – Creators, Content & Context]</ref>

Ačkoli Bamboccianti byli se svými malbami úspěšní, teoretičtí umělci a akademičtí vědci v Římě byli k nim často nelítostní, protože obrazy každodenního života nižších tříd byly obecně považovány za spodní stupně v hierarchii žánrů.<ref>Haskell, str. 131–145.</ref> The artists themselves were often admired: van Laer was known as an artist whose works could command a high price and Michelangelo Cerquozzi was able to gain access to aristocratic circles and befriend artists such as [[Pietro da Cortona]].<ref>Haskell, str. 135–136.</ref> Samotní umělci však byli často obdivováni: Van Laer byl znám jako umělec, jehož díla mohla dosáhnout vysoké ceny, a Michelangelo Cerquozzi získal přístup do aristokratických kruhů a spřátelil se s umělci jako je [[Pietro da Cortona]].

Mezi sběratele a patrony Bamboccianti patřil kardinál a diplomat [[Francesco Maria del Monte]], italský bankéř [[Marchese Vincenzo Giustiniani]], členové papežsképapežských rodinyrodin [[BarberiniBarberiniové|Barberiniů]] a [[PamphiliPamphiliové|Pamphiliů]], manželky římských aristokratů anebo také [[Kristýna I. Švédská|švédská královna Kristýna.]]. Úspěch tohoto žánru se neomezil jen na Řím, ale rozšířil se i do [[Florencie]] a do [[Francie]], jak je vidět v zobrazených patronátních postavách jako byli kardinál [[Medicejové|Leopoldo de Medici]] anebo kardinál [[Jules Mazarin|Jules Raymond Mazarin]].<ref name=bea>[http://share.pdfonline.com/cef105f8f3114fd7a871c49116460811/00_Titlepage_acknowledgement_content_list%20of%20illustrations.htm Beatrix Ackx, Bentvueghels and Bamboccianti: The Patronage and Reception of Northern Artists Working in Rome 1620-1690] {{webarchive|url=https://web.archive.org/web/20131211140708/http://share.pdfonline.com/cef105f8f3114fd7a871c49116460811/00_Titlepage_acknowledgement_content_list%20of%20illustrations.htm |date=2013-12-11 }}, A dissertation presented to the History Faculty of the University of Oxford in candidacy for the degree of Doctor of Philosophy History of Art, 2012</ref>

<gallery widths="200px" perrow="5" modeheights=nolines hights= 240"240px">

Úspěch tohoto žánru je částečně vysvětlen změnou způsobu výzdoby domů vyšších tříd v Římě. Obrazy na plátně nebo panelu postupně získaly přednost před [[freska]]mi. To dalo zahraničním umělcům, kteří se specializovali na tuto techniku, výhodu. Navíc, jak milovníci umění hledali nová témata, existovalo příznivé prostředí pro uznání umění Bamboccianti.<ref name=bea/>

Na skutečnost, že učenci a aristokratičtí patroni pokračovali v nákupu děl těchto umělců si často stěžovali malíři tradičních námětů a ostatních žánrů, hlavně na základě všeobecně přjatého kánonu hlavního uměleckého směru v Římě prezentovaného malířskou školou [[Accademia di San Luca]] (Cech svatého Lukáše).<ref>Haskell, str. 142.</ref> Na druhou stranu přijetí umělce Bamboccianti do tohoto prestižního sdružení předních římských umělců nebylo nemožné. To dokládá skutečnost že byli přijati Van Laer a Cerquozzi, kteří byli spojeni s oběma spolky (van Laer byl také členem Bentvueghels) a Jan Miel byl v roce 1648 dokonce prvním severským umělcem přijatým do Accademia di San Luca.<ref>Haskell, str. 20–21.</ref><ref>Ludovica Trezzani. "Miel, Jan." Grove Art Online. Oxford Art Online. Oxford University Press. Web. 17. června 2016</ref>

== ReferenceOdkazy ==