Voroplavba: Porovnání verzí

V potocích, horních tocích řek a v umělých kanálech se [[klády]] posílaly po vodě jednotlivě. Pak se svazovaly do menších [[vor]]ů a níže na řece po jejím soutoku s jinými toky se převazovaly do větších. [[Vaziště]] je místo na břehu vodního toku, kde se kmeny sestavují nebo převazují. K vazišti se kmeny dopravují také jiným způsobem, například za [[kůň|koněm]], [[traktor]]em nebo na [[vůz|voze]]. Někde sami plavci [[strom]]y i káceli – byli tedy zároveň [[dřevař]]i. [[Výtoň]] nebo [[výteň]] byla [[naturální daň]], [[mýtné]], vytnutím příslušného podílu přepravovaného dřeva. Některým místům bývalých vazišť zůstalo toto pojmenování, přestože plavba vorů již v nich byla skončena (například [[Přední Výtoň]] na Šumavě, [[Výtoň (Praha)|Výtoň]] v Praze atd.)

Voroplavba je velmi náročná na schopnosti [[vorař]]ůvorařů (jimž se již ve 14. století říkalo [[plavec|plavci]]). Vorař je umělé slovo vzniklé údajně až v 50. letech 20. století při dokumentaci zanikající voroplavby. Povolání dědilo z generace na generaci, plavecké osady existovaly už od středověku. Plavci skládali mnoho stupňů náročných zkoušek. Vltavské vory musely bez úhony proplout i velmi náročnými úseky, jakými bývaly například [[Svatojánské proudy]] u [[Slapy (okres Praha-západ)|Slap]]. Plavbu vedl [[vrátný]], při plavbě musel mít u sebe vrátenský patent, který dostal po složení zkoušek v Praze. Plavecké party na Vltavě měly 4 až 8 členů. Plavba trvala dny i týdny, zpět chodili plavci pěšky, popřípadě na jízdních kolech, která si s sebou přivezli na vorech. Parta mohla během sezóny od zámrazu do zámrazu udělat desítky tzv. rázů, tedy celých cyklů.