Humanismus a renesance v české literatuře: Porovnání verzí

Významný posun renesanční mentality oproti středověké spočívá v míře, kterou se renesance inspiruje [[Antika|antikou]]. Řecké, etruské a římské (latinské) památky se staly estetickým ideálem a vzorem přijímaným všeobecněji, ale také kritičtěji, než tomu bylo ve středověku. Objev [[Knihtisk|knihtisku]] zlevnil knihy a zpřístupnil je většímu počtu čtenářů nebo posluchačů, čímž přispěl k šíření náboženského i světského poznání. Tehdejší myslitelé přehodnotili také vztah člověka k bohu a k okolní přírodě; středověký [[teocentrismus]] (názor, že středobodem veškerého bytí je bůh a že člověk se musí realizovat především ve vztahu k němu) byl vystřídán [[Antropocentrismus|antropocentrismem]] (názor, že ostatní jsoucno se vztahuje k člověku). V souvislosti se zvýšeným zájmem o přírodu se škála uměleckých námětů obohatila o přírodní motivy (došlo např. k rozvoji krajinomalby a přírodní lyriky). Pro humanisty je charakteristický zájem o [[Filosofie|filosofii]], která se postupně osamostatnila od [[teologie]], a ovládnutí několika jazyků národních i klasických (zejm. řečtiny a latiny, někdy rovněž hebrejštiny). Tato jazyková kompetence měla posloužit k nezprostředkovanému pochopení pramenů jak antických, tak náboženských – zejména ''[[Vulgata|Vulgáty]]'' (latinského překladu ''Bible'' z 4. století n. l., který byl pokládán za autoritativní) a novořeckého originálu ''Bible''. Charakteristickým rysem renesance je její vlastní vymezování se oproti středověku.

 

 

Období humanismu se překrývá s řadou politických změn v českých zemích. První náznaky humanismu se objevují za vlády Karla IV. V době poděbradské působili již i první autoři, které lze označit za humanistické ([[Šimon ze Slaného]] či [[Jan z Rabštejna]]). Plně se humanismus rozvinul za vlády [[Jagellonci|Jagellonců]] a pokračoval i po jejich vymření roku [[1526]], když české země přešly (zatím nedědičně) do rukou [[Habsburkové|Habsburků]]. Humanismus se v podstatě přerodil v baroko po bitvě na Bílé hoře (1620). Určitá část utrakvistické inteligence odešla do exilu a katoličtí autoři tvořili už v duchu baroka, ačkoli i u nich se projevovaly klasicizující tendence (tzv. barokní humanismus např. u [[Bohuslav Balbín|Bohuslava Balbína]]).