Fašismus: Porovnání verzí

Termín fašismus (italsky ''fascismo'') se používá v řadě různých významů od nejužšího, zahrnujícího pouze italské přívržence Mussoliniho, až po nejširší, označující všechny pravicové autoritativní režimy, což vede k pochybnostem o užitečnosti takového pojmu.<ref>Paxton, s. 13</ref> Někteří badatelé například odmítají spojovat [[italský fašismus]] a německý [[nacismus]] do jedné kategorie proto, že zatímco pro Němce byl [[rasismus]] a [[antisemitismus]] zásadním prvkem programu, měl Mussolini ve svém hnutí řadu židovských členů, takže se jednotlivé ideologie jeví jako vzájemně neslučitelné.<ref>Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 4–5</ref> Přitom se však italský fašismus ostře vymezoval proti domorodému obyvatelstvu v afrických državách Itálie. Odborníci považující obecný pojem ''fašismus'' za užitečný vedli dlouhá desetiletí spory o přesnou definici tohoto pojmu.<ref>O'Sullivan, s. 13–38</ref>

V 90. letech 20. století se v sociálních vědách prosadila tendence jakoza fašismus označovat ty ideologie, které spojují [[revoluce|revoluční]], aktivistickou politiku s [[mýtus|mýtem]] záchrany a obnovy rasy či národa. Například oxfordský politolog [[Roger Griffin]] fašismus definoval jako {{Citace|skutečně revoluční, nadtřídní formu antiliberálního, (...) antikonzervativního nacionalismu. Jako takový je ideologií hluboce propojenou s modernizací a modernitou, ideologií, která přijala velké množství podob, aby se přizpůsobila specifickému historickému a národnímu kontextu, v němž se objevila, a čerpala ze široké škály kulturních a intelektuálních směrů, levicových i pravicových, protimoderních i promoderních, aby se artikulovala jako soustava idejí, hesel a doktrín. V meziválečném období se projevila především v podobě elitou vedené ,ozbrojené strany‘, jež se – většinou neúspěšně – pokoušela vytvořit populistické masové hnutí pomocí liturgického stylu politiky a radikálního programu, slibujícího přemoci hrozbu mezinárodního socialismu, ukončit degeneraci postihující národ ovládaný liberalismem a uskutečnit radikální obnovu národního sociálního, politického a kulturního života v rámci toho, co si běžně představovala jako počínající novou éru západní civilizace. Ústředním mobilizačním mýtem fašismu, ovlivňujícím jeho ideologii, propagandu, politický styl i činy, je vize bezprostředně nastávajícího znovuzrození upadajícího národa.<ref>{{Citace sborníku

Programovou návaznost fašismu na levici lze spatřovat jak v útocích na velkokapitalistické „plutokraty“„[[Plutokracie|plutokraty]]“ (jež ovšem v praxi zpravidla zůstaly na papíře),<ref>Paxton, s. 14–15</ref> tak v požadavcích na zlepšení pracovních podmínek dělníků a jejich účasti na rozhodování, obvykle v rámci [[korporativismus|korporativisticky]] utvářeného státu.<ref>O'Sullivan, s. 138–144</ref> Ještě významnější vazba spočívá v převzetí aktivistického, [[revoluce|revolučního]] pojetí politiky, jež sami komunisté zdědili od radikálů [[Velká francouzská revoluce|Francouzské revoluce]].<ref>O'Sullivan, s. 39–89</ref> Již před [[první světová válka|první světovou válkou]] se v Itálii [[Georges Sorel|sorelističtí]] levicoví [[anarchosyndikalismus|anarchosyndikalisté]] jako [[Paolo Orano]] a [[Arturo Labriola]] sešli s pravicovými nacionalisty typu [[Enrico Corradini|Enrica Corradiniho]] například na stránkách týdeníku ''La lupa'', založeného roku 1910 Oranem,<ref>Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 32</ref> a shodli se na potřebě války.<ref name="zs161">Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 3-6, 160-161</ref> Fašistický a komunistický model vládnutí rovněž vykazují značnou podobnost, jak ukázala již Hannah Arendtová v knize ''[[Původ totalitarismu]]'' – jde o [[totalitarismus|totalitní státy]], tedy silně ideologizované autoritativní státy jedné [[politická strana|strany]] snažící se ovládnout všechny aspekty života. S výjimkou necelých dvou let platnosti [[Pakt Ribbentrop-Molotov|paktu Ribbentrop-Molotov]] (1939–1941) však přes jistou podobnost názorů a metod bylo mezi fašisty a levicí ostré vzájemné nepřátelství.

Když v srpnu 1914 vypukly boje, [[Benito Mussolini]], šéfredaktor novin [[Italská socialistická strana|Italské socialistické strany]], zprvu v souladu s linií strany válku odmítal. Zanedlouho se však přidal ke skupině levicových nacionalistů, zvané ''{{cizojazyčně|it|Fasci Rivoluzionari d'Azione Internazionalista}}'' (česky ''Revoluční svaz intervenční akce''),<ref>Paxton, s. 8–9</ref> podněcující vstup Itálie do války v naději, že se podaří vysvobodit Italy žijící pod cizí nadvládou. Ztratil členství ve straně a stal se nepřítelem socialismu. Na schůzi v [[Milán]]u byl vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: "Myslíte„Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi."“ Pokračoval však vlastní cestou.<ref name="jmuravchik"/> Po válce, v níž byl zraněn, pak Mussolini pokračoval v agitaci a 23. března 1919 v Miláně v čele asi stovky bývalých elitních vojáků ({{cizojazyčně|it|[[arditi]]}}), nacionalistických syndikalistů a protiměšťáckých intelektuálů [[futurismus|futuristů]] vyhlásil „válku socialismu ... neboť se protiví nacionalismu“<ref name="paxton9" /> a ustavil organizaci {{cizojazyčně|it|[[Fasci di combattimento]]}} (česky přibližně „Bojová bratrstva“), budoucí [[Národní fašistická strana|fašistickou stranu]] {{cizojazyčně|it|''Partito Nazionale Fascista''}}, PNF. Slovo {{cizojazyčně|it|fasci}}, italsky „svazky“, jež dalo fašismu název, zdůrazňuje solidaritu spolubojovníků a odkazuje také na [[Starověký Řím|starořímský]] odznak moci zvaný [[fasces]], svazky jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, jež [[liktor|liktoři]] v průvodu nosili před vysokými úředníky.<ref>Paxton, s. 8</ref> Za účasti vůdčího ducha futuristů, básníka [[Filippo Tommaso Marinetti|Marinettiho]], fašisté již 15. dubna přepadli kanceláře socialistických novin ''[[Avanti!]]'', jež Mussolini řídil do roku 1914, a zničili jejich zařízení; jejich první násilná akce přinesla čtyři mrtvé a 39 zraněných.<ref>Paxton, s. 11</ref>