Přemyslovci: Porovnání verzí

'''Přemyslovci''' byli první česká knížecí a královská [[dynastie]] (''tzv. odnepaměti'' až do [[4. srpen|4.  srpna]] [[1306]]), dále vládli také v  [[Rakouské državy|Rakouských zemích]] ([[1251]]–[[1278]]), [[Polsko|Polsku]] ([[1300]]–[[1306]]) a [[Uhersko|Uhersku]] ([[1301]]–[[1305]]). Ve vedlejší (levobočné) [[Opavští Přemyslovci|opavské linii]] Přemyslovci vymřeli (po meči) až roku [[1521]].

Přemyslovci byli jedinou původem českou panovnickou dynastií. Osobou krále [[Václav III.|Václava  III.]] vymřel rod [[Agnát|po meči]] a královská linie se tak sňatkem Přemyslovny [[Eliška Přemyslovna|Elišky]] s  [[Jan Lucemburský|králem Janem Lucemburským]] přenesla na [[Lucemburkové|Lucemburskou dynastii]] a další rody. V  českých zemích (s  výjimkou [[Jiří z Poděbrad|Jiřího z  Poděbrad]]) již panovali panovníci s  původem mimo domácí rody.

Podle tradice, zachycené na přelomu [[11. století|11.]] a [[12. století]] v  [[Kosmas|Kosmově]] ''[[Kosmova kronika česká|Kronice Čechů]]'', byl zakladatelem rodu Přemyslovců [[Přemysl Oráč]], pocházející ze [[Stadice|Stadic]], kterého si vyvolila za manžela [[Krok (vojvoda)|Krokova]] dcera [[Libuše (kněžna)|Libuše]] (v  té době ale Stadice ještě neexistovaly). Jejich následníky měli býtbyli dle pověstí '''[[Nezamysl]]''', '''[[Mnata]]''', '''[[Vojen]]''', '''[[Vnislav]]''', '''[[Křesomysl]]''', '''[[Neklan]]''' a '''[[Hostivít]]'''. Hostivítovým synem mělúdajně býtbyl první historicky doložený český kníže [[Bořivoj I.]], u nějž se dodnes spekuluje o původu. K  původu rodu se vyjadřuje také tzv. [[Kristiánova legenda]] z  konce 10.  století a autor svatováclavské legendy Diffundente sole. V  obou těchto starších pramenech se hovoří o Přemyslu Oráči, příběh ale není zdaleka tak rozvinutý jako v  Kosmově „literárnějším" podání. Spekuluje se také o moravském původu Přemyslovců, tedy že Bořivoj byl synem velkomoravského knížete RastislavaRostislava.

Existují i jiné teorie původu dynastie Přemyslovců. Jednou z  možností je jejich moravský původ. Podle teorie historika [[Lubomír Emil Havlík|Lubomíra E. Havlíka]], podporované [[Jaroslav Zástěra|J.  Zástěrou]] a částečně také [[Luděk Galuška|L.  Galuškou]], byl kníže Bořivoj synem moravského knížete [[Rostislav]]a, přičemž tamní dynastie ([[Mojmírovci]]) mohla pocházet až od prvního slovanského vladaře [[Sámo|Sáma]], který je ztotožňován někdy také s  Přemyslem jako zakladatelem státu.

Podle další teorie muzikologa [[Vladimír Karbusický|V. Karbusického]] pocházejí jména [[Seznam mytických postav české historie|dvanácti bájných knížat]], potomků Přemysla a Libuše, z  úryvku staroslověnského (či staročeského) textu-poselství [[Češi|Čechů]] k  [[Frankové|Frankům]] v  [[9. století]]. Nejspíše je to varování před válkou a zároveň nabídka míru, v  souvislosti s  [[Bitva u záseků|významnou bitvou z  roku 849]]. V  tomto textu měloúdajně býtbylo psáno: ''Krok’ kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit'', což vykládá jako: ''Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme''.

[[Svatopluk I.|Svatopluk Velkomoravský]] ustanovil svého zhruba patnáctiletého chráněnce [[Bořivoj I.|Bořivoje]] někdy po roce [[867]] knížetem Čechů. První historicky doložený Přemyslovec a jeho potomci v  Čechách tedy vládli více než 430  let – do roku 1306. Na trůně se jich vystřídalo pravděpodobně 30, z  toho sedm [[panovník|králů]].

Ke konci [[10. století]] svedli Přemyslovci rozhodující boj o vrchní vládu nad Čechami s  mocným rodem [[Slavníkovci|Slavníkovců]], který skončil [[Vyvraždění Slavníkovců|vyvražděním Slavníkovců]] na [[Libice nad Cidlinou|Libici]] [[28. září]] [[995]]. Otázka vztahů těchto dvou rodů je dodnes diskutovaná, Slavníkovci možná pro Přemyslovce nepředstavovali mocenskou hrozbu. Existují i alternativní teorie o tom, že Slavníkovci byli pouze jednou z  větví Přemyslovců a tudíž šlo o mocenský boj v  rámci rodu.

Po úspěších za vlády [[Boleslav I.|Boleslava  I.]] a [[Boleslav II.|Boleslava  II.]] nastávánastal za vlády 3tří synů knížete Boleslava  II. v  10.  století velký úpadek českého knížectví v  souvislosti s  bratrovražednými boji mezi Přemyslovci a vzestupem okolních zemí – především pak Uher a Polska. Tato krize jebyla překonána až za vlády [[Břetislav I.|Břetislava  I.]], který, poučen z  těchto problémů, zavádízavedl [[seniorát]]ní řád, tj. dědictví nejstaršího člena přemyslovského rodu a rozdělírozdělil tím vládu svým 5pěti synům, z  nichž nejstarší [[Spytihněv II.]] vládnevládl jako kníže a jeho 3tři mladší bratři obdržíobdrželi vládu nad moravskými úděly – olomouckým, brněnským a znojemským – a poslední syn Jaromír (Gebhart) se věnujevěnoval církevní dráze. Ze synů Břetislava  I. odvozujíodvozovali svůj původ také moravští Přemyslovci, kteří vymírajívymřeli až za vlády krále [[Přemysl Otakar I.|Přemysla Otakara  I.]], který se snažísnažil eliminovat moc vedlejších větví rodu a soustředísoustředit ji do hlavní, pražské linie.

V  roce [[1085]] získal jako první z  Přemyslovců královský titul [[Vratislav II.]]. V  roce [[1158]] se totéž podařilo i jeho vnukovi [[Vladislav II.|Vladislavovi  II.]] Oba Přemyslovci královský titul získali jako poctu a odměnu od císaře. Navíc i v  tomto období se v  přemyslovském rodě projevujíprojevovaly velké rozpory mezi jednotlivými rodovými liniemi.

Od [[11. století]] sahala moc Přemyslovců trvale také na [[Morava|Moravu]], kterou spravovala jejich moravská větev jako údělná knížata '''[[olomoucký úděl|olomoucká]]''', '''[[brněnský úděl|brněnská]]''' a '''[[znojemský úděl|znojemská]]'''. Znojemská větev poté vymřela jako první – její poslední představitel [[Konrád II. Ota]] se stal českým knížetem, zemřel ovšem už v  roce [[1191]]. Brněnská větev skončila s  bratry údělníky [[Spytihněv Brněnský|Spytihněvem]] a [[Svatopluk Jemnický|Svatoplukem]] na přelomu 12. a 13.  století. Posledním představitelem olomouckých Přemyslovců byl kaplan [[Sifrid (syn Břetislava Olomouckého)|Sifrid]], který zemřel v  roce [[1227]]. Poslední zprávy o vedlejší linii rodu, [[Děpoltici|Děpolticích]], mizíbyly v  roce [[1247]].

Po státní krizi v  poslední čtvrtině dvanáctého století na trůn usedl [[Přemysl Otakar I.]] a skončila tak řada rychle se střídajících knížat (sám Přemysl byl ostatně jedním z  nich). Roku [[1212]] Přemysl  I., dokonale využívající situace v  říši, zajistil pro své potomky dědičný královský titul. V  době vlády jeho syna [[Václav I.|Václava  I.]] se česká zahraniční politika změnila z  dosavadního víceméně defenzivního postoje na ofenzivní.

V  osobě krále [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara  II.]], syna Václava  I., se v  roce [[1253]] počet mužských členů rodu omezil jen na jednoho. Přemysl měl jen jednoho legitimního syna, [[Václav II.|Václava  II.]] a ten také jen jednoho přeživšího mužského dědice, [[Václav III.|Václava  III.]] Královská linie rodu Přemyslovců, k  němuž se váží počátky české státnosti, skončila nečekaně zavražděním mladého [[Václav III.|Václava  III.]] v  [[Olomouc]]i dne [[4. srpen|4.  srpna]] [[1306]].

Přemyslovská linie však poté ještě pokračovala po přeslici v  dalších královských dynastiích, což byli [[Lucemburkové]] ([[1310]]–[[1436]]), [[Habsburkové]] ([[1436]]–[[1457]]), [[Jagellonci]] ([[1471]]–[[1526]]) a opět [[Habsburkové]] ([[1526]]–[[1740]]), posléze [[Habsbursko-lotrinská dynastie|Habsbursko-Lotrinská dynastie]] ([[1740]]–[[1918]]). Žili také ještě královští levobočkové a hlavně představitelé významné, ale tentokrát už opravdu poslední vedlejší linie rodu – [[opavští Přemyslovci]], potomci Přemysla Otakara  II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny [[Anežka z Kuenringu|Anežky z  Kuenringu]].

Podle zachovalých kosterních pozůstatků (studie [[Emanuel Vlček|E.  Vlčka]] z  vykopávek na [[Pražský hrad|Pražském hradě]]) je známo, že přemyslovská knížata měřila více než 170  cm, králové necelých 170  cm, byli štíhlí, ale svalnatí.

Svalové úpony prozrazují záměrný tělesný trénink s  mečem. Zuby majíměli králové drobné; horní řada přesahuje poněkud dolní (předkus). Svalové úpony jsou na lebce utvořeny jenom málo; řada znaků, která charakterizuje typicky mužské lebky, chybí.