Arrigo Boito: Porovnání verzí

Arrigo Boito se narodil jako syn Silveria Boita, malíře, který putoval po Evropě a maloval na zakázku portréty. Matka byla [[Poláci|polská]] [[hraběnka]] Giuseppina Radolinská, se kterou se Silverio Boito seznámil při práci na zakázkách v  [[Polsko|Polsku]]. Oba se pohybovali v  uměleckých kruzích, takže není příliš překvapivé, že i Arrigo projevoval umělecké nadání, a to hned ve dvou směrech: v literatuře a v hudbě. V obou těchto oborech byl také po celý život činný. Otec byl zřejmě poněkud dobrodružné povahy, a když se mu podařilo rozházet manželčino věno, matku i syna opustil.

Díky svým známostem získala matka pro syna stipendium a Arrigo mohl začít studovat na [[Milánkonzervatoř]]skéi konservatořiv [[Milán]]ě. Absolvoval v roce [[1861]] a na další stipendium odjel na šest měsíců do [[Paříž]]e. Tady se seznámil s [[Victor Hugo|Victorem Hugo]], [[Hector Berlioz|Hectorem Berliozem]], [[Gioacchino Rossini]]m a také s [[Giuseppe Verdi|Giuseppem Verdim]]. Pro Verdiho napsal text ''Hymny národů'', která byla určena pro Světovou výstavu v [[Londýn]]ě. Vztahy mezi oběma umělci však byly z počátku velmi chladné, neboť Verdi byl velmi podezřívavý a Boita považoval za svého nepřítele. Důvodem mohl být Boitův článek z roku [[1863]] ''„Óda na italské umění“,'' ve kterém vyzdvihuje hudbu [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]] a podrobuje kritice styl současné italské hudby, jehož vlastenecký ráz považuje za „provinční“ a žádá, aby se italská hudba otevřela světu.

V té době Boito pracoval jako novinář a hudební kritik pro několik časopisů (''La Perseveranza'', ''Il Giornale della Società del Quartetto'', ''Il Politecnico'') a psal básně a krátké povídky. Společně s Emiliem Pragou řídil „Figaro“ až do roku [[1866]], kdy se jako dobrovolník přihlásil do války o nezávislost.

Zaujat věčnou legendou o [[Faust]]ovi zkomponoval svou první operu na vlastní libreto ''„Mefistofele“.'' Opera měla premiéru za řízení autora v [[La Scala|Teatro alla Scala]] v  [[Milán]]ě roku [[1868]] a přes veškeré úsilí nakladatele [[Giulio Ricordi|Giulia Ricordiho]] skončila pamětihodným fiaskem. Došlo k tvrdému střetu mezi Boitovými příznivci a odpůrci, kteří mu vytýkali, že opera je ubohou napodobeninou Wagnera. Slavný operní dům byl svědkem nebývalých scén. Obecenstvo hvízdalo, bučelo, dupalo a hystericky křičelo. Boito uprostřed vřavy řídil operu až do konce a ještě na závěr přidal směrem k obecenstvu posměšné gesto. Nepokoje se rozšířily i do sousedních ulic a po druhém představení, kdy se vše opakovalo, prefectmilánský prefekt další provádění opery pro rušení veřejného pořádku zakázal. Je nutno říci, že pro šestadvacetiletého skladatele to byl vlastně velký úspěch.

Pracoval ještě na dvou dalších operách. Opera ''„Orestiade“'' byla sice dokončena, ale nikdy provedena nebyla, a k opeře ''„Ero  e  Leandro“'' napsal jen [[libreto]] a několik hudebních náčrtků. Libreto poté zhudebnili dokonce dva hudební skladatelé. VByli to v roce [[1879]] G. Bottesini a v roce [[1897]] L. Mancinelli.

Na radu svého nakladatele [[Giulio Ricordi|Ricordiho]] se Boito posléze soustředil na psaní libret k operám jiných skladatelů. Mimo jiné tak vzniklo libreto k opeře ''„La Gioconda“'' skladatele [[Amilcare Ponchielli]]ho (pod pseudonymem Tobia Gorrio). Svá vrcholná díla však napsal pro Giuseppe Verdiho, se kterým se konečně usmířil. Ne náhodou se tak stalo v době, kdy Verdi i pozměnil svůj komposiční styl bíže Boitovým představám, směrem k těsnějšímu sepětí hudby a dramatu. Spolupráce začala na revizi starší Verdiho opery ''Simon Boccanegra''. Jejich společnou prací vznikla vrcholná díla celé operní literatury, poslední Verdiho opery, [[Othello (Verdi)|Otello]] a [[Falstaff]].