Samaritáni: Porovnání verzí

'''Samaritáni''' ([[hebrejština|hebrejsky]]: שומרונים, ''Šomronim''; sg. שומרון, ''Šomron'') jsou nábožensko-etnickou skupinou v [[Izrael]]i a na [[Palestina|autonomních palestinských územích]]. Samaritáni patří mezi nejstarší etnické skupiny na Blízkém Východě, jejich původ se datuje až do r.roku [[721 př. n. l.]], kdy [[asýrie|asyrský]] král [[Salmanassar V.]] dobyl [[Samaří]], hlavní město [[Izraelské království|severoizraelského království]], a odvedl většinu z [[Izraelský národ|deseti izraelských kmenů]] do otroctví. Dobyté území následně osídlil kmeny příchozími z [[Mezopotámie]], jejichž příslušníci se poměrně záhy smísili se zbytky původního obyvatelstva a posléze přijali i jeho víru, byť v odlišné podobě, než jak ji praktikuje dnešní [[judaismus]].

Z původně početného národa se Samaritáni stali malou, uzavřenou komunitou, čítající podle cenzu z r.roku 2007 pouhých 721 lidí. Samaritáni jsou soustředěni ve dvou centrech, ve městech [[Nábulus]] (Šchem); (konkrétně v [[Kirjat Luza|Kirjat Luze]]) na [[Západní břeh Jordánu|západním břehu Jordánu]] a [[Cholon]] v Izraeli.

Hebrejské jméno Samaritánů, ''Šomronim'', pochází od názvu města [[Samaří]], hebrejsky ''Šomron''. Sami Samaritáni ale udávají, že pochází spíše od slova שמרים, ''Šamerim'', tj. „Ti, co střeží (Zákon)“. Podle údajů v [[Bible|Bibli]] vznikli Samaritáni smísením pohanského mezopotámského obyvatelstva se zbytky severoizraelských kmenů. Tito nově příchozí prý měli začít uctívat [[Hospodin]]a a přijímat víru Izraelitů, ovšem pouze ze strachu před lvy, kterými Hospodin nově příchozí sužoval -– z pohledu pozdější rabínské teologie tak byli Samaritáni potomci „konvertitů z donucení“, nebyli tudíž považováni za pravý Izrael.

Samaritáni sami uvádějí, že jejich vznik se datuje mnohem dále, do doby předkrálovské, kdy došlo ke [[schizma]]tu, kdy kněz [[Eli]], zmiňovaný v Bibli jako vychovatel [[Samuel]]a, nechal přenést [[Archa úmluvy|Archu úmluvy]] do [[Šílo|Šíla]], zatímco podle samaritánské měla spočívat na hoře Gerizim v duchu verše [[Deuteronomium]] 11,29: ''„Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu.“'' Kolem hory [[Gerizim]], která se stala později centrem samaritánského kultu, se měla soustředit hrstka věrných -– שמרים, ''Šamerim''.

První otevřené spory začínají po návratů Judejců -– Židů -– z [[babylónské zajetí|babylónského zajetí]], zvláště pak skupiny kolem [[Zerubábel]]a a [[Jéšua|Jéšuy]], která začíná znovu budovat [[Jeruzalémský chrám|jeruzalémský Chrám]]. Podle Bible měly ostatní národy, žijící tou dobou na území Izraele, nabídnout navrátilcům svou pomoc, pravděpodobně tedy i Samaritáni -. Zerubábel i Jéšua ovšem jejich pomoc odmítli.<ref>{{Citace bible|Ezd|4|1||7}}</ref> Samaritáni se společně s ostatními národy snažili stavbu Chrámu zastavit, ale neúspěšně. Po této události měli Samaritáni postavit svůj vlastní „vzdorochrám“ na hoře Gerizim, podle archeologických vykopávek se tak stalo kolem r.roku [[330 př. n. l.]]

Během [[Seleukovská říše|seleukovské nadvlády]] bylo Samařsko pod přímým vlivem [[helenizace]] a samaritánský Chrám byl rovněž přejmenován na chrám Dia. Samaritáni byli podobně jako Judejci rozděleni mezi helenistickou frakcí, která se koncentrovala kolem helenizovaných měst, jako Samaří-Sebasté, a náboženské, sdružené kolem chrámu na hoře Gerizim. Pod seleukovskou nadvládou a vlivem zůstalo Samařsko až do r.roku 129 př. n. l., kdy území Samařska dobyl hasmonejský král [[Jochanan Hyrkán]], Samaří vyplenil a samaritánský chrám zničil a srovnal se zemí. Zhruba tou dobou dochází mezi Samaritány a Židy k otevřenému nepřátelství.

[[Římská říše|Římská nadvláda]] dopadla tvrdě na Samaritány stejně jako na Židy, ale Samaritáni nebyli hlavní obětí dvou nezdařených židovských povstání -– [[První židovská válka|židovské války]] a [[Bar Kochbovo povstání|Bar Kochbova povstání]]. Po povstání Bar Kochby v r.roce 135 dokonce obnovili svůj chrám na hoře Gerizim.

S nástupem křesťanství se Samaritáni ocitli v podobně tíživé situaci jako Židé. Byli pronásledováni, jejich víra není uznávána. V 6. století byl opět zničen samaritánský chrám. V roce [[529]] Samaritáni zahájili povstání pod vedením [[Julian ben Sabar|Juliana ben Sabara]] a zničili jako odvetu za pronásledování několik křesťanských obcí, jejich obyvatele pobili a kostely vypálili. Povstání za samařskou nezávislost ale proti tehdy nejmocnější říši světa nemělo naději na úspěch. [[Byzantská říše|Byzantský]] [[císař]] [[Justinián I.]] povstání nemilosrdně potlačil -a pro Samaritány mělo povstání fatální důsledky. Tisíce Samaritánů byly zabity nebo prodány do otroctví. Z národa čítajícího několik set tisíc lidí se stala malá, bezvýznamná a nechtěná komunita a Samaritáni jako národ přestali existovat. Povstání mělo důsledky také pro židovsko-samaritánské vztahy -– Samaritáni Židům nikdy neodpustili, že je v povstání proti křesťanům nepodpořili. - proPro Židy by ovšem účast v dalším, předem ztraceném povstání, znamenala jistou záhubu.

Ačkoli [[islám]] zařadil Samaritány mezi ''ahl al-kitáb'', lid knihy (podobně jako židy a křesťany) a tito měli tedy status ''[[dhimmi]]'' (lidí druhého řádu), život malé uzavřené samaritánské komunity, navíc sevřené tvrdými vnitřními pravidly pod islámskou nadvládou nebyl snadný a Samaritánů stále ubývalo. Někteří Samaritáni byli zabiti při občasných nepokojích, řada z nich volila konverzi k islámu jako východisko z tíživé ekonomické a sociální situace. Během období [[Křížové výpravy|křížových výprav]] byli Samaritáni stejně jako muslimové a židé pronásledováni a zabíjeni. Neutěšená situace pokračovala až do 20. století, kdy počet Samaritánů ve světě údajně nedosahoval ani počtu 150 lidí.

Změna politické situace postavila Samaritány do obtížné situace. Část Samaritánů zůstala v [[Izrael]]i, větší část na území okupovaném [[Jordánsko|Jordánskem]] ve svém starém sídle v Nábulusu. Samaritánům bylo garantováno právo na návrat (tj. Stát Izrael považuje Samaritány za „etnické Židy“). ''[[Status quo]]'' zůstal zachován i po [[šestidenní válka|šestidenní válce]] až do vypuknutí [[První intifáda|první intifády]], kdy se Samaritáni z bezpečnostních důvodů z centra Nábulusu přestěhovali blíže izraelským osadám u hory Gerizím, do sídliště [[Kirjat Luza]]. Ačkoli palestinská samospráva garantovala Samaritánům místo v parlamentu, z důvodu nefunkčnosti palestinské vlády a tíživé ekonomické situace na palestinských územích se stále více prohlubují vztahy s Izraelem. Z důvod obav reakcí z jedné či druhé strany se Samaritáni snaží zůstat v izraelsko-arabském konfliktu nestranní.

Samaritánským hlavním náboženským textem je '''[[Tóra]]''', psaná samařským (starosemitským) písmem, ovšem s několika rozdíly oproti židovskému a křesťanskému kánonu. '''[[Samaritánský pentateuch]]''' oproti hebrejskému kánonu obsahuje několik zmínek o hoře [[Gerizim|Gerizím]], mj. i v odlišné verzi [[Desatero|Desatera]], kdy je významu hory Gerizím věnováno 10. přikázání. Kromě tohoto textu mají i vlastní liturgickou a komentátorskou tradici. Některé svátky jsou slaveny jinak, než v rabínském judaismu, [[Roš ha-šana]], u Samaritánů jako ''Jom tru’a'' (den troubení) sice připadá na 1. tišri, ale není považován za Nový rok. Samaritáni také vykonávají zvířecí oběti na hoře Gerizím, zvláště pak oběť beránka na [[Pesach]].

* Hlavní postavení jakožto vykladači Zákona a tradice mají kněží, nikoli učenci a [[Rabín|rabíni]] (instituce rabínů u Samaritánů neexistuje)

* Samaritáni odmítají rabínskou tradici obsaženou v [[Mišna|Mišně]] a [[Talmud|Talmudu]]