Osmanská říše: Porovnání verzí

[[Vazal]]ským státem osmanské říše se po roce [[1371]], kdy se odehrála [[Bitva u řeky Marica|bitva na řece Marici]], se stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit [[tribut]] a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu [[Murad I.|Muradovi I.]] musel například během výpravy proti zbylým [[Seldžucká dynastie|seldžuckým]] [[emirát]]ům v Malé Asii. Jeho syn [[Manuel II. Palaiologos|Manuél]] se roku [[1391]] zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. [[Murad I.]] začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.

 

[[Soubor:Battle of Nicopolis.jpg|náhled|[[Bitva u Nikopole]], 1396]]

Již roku [[1380]] se Muradovi bojovníci vypravili proti [[Druhá bulharská říše|trnovskému carství]], kde se jim o něco později vzdala [[Sofie]] (1382). Roku [[1385]] porazili vládce srbské [[Knížectví Zeta|Zety]] a poté zaútočili na Srbsko, kde padla [[Niš]] (1386). Současně získali zbývající severní část [[Makedonie (region)|Makedonie]], západní [[Albánie|Albánii]], pohraničí [[Thesálie]] a dočasně také [[Soluň]] (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže [[Lazar Hrebeljanović]], který po [[1371]] významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král [[Tvrtko I. Kotromanić|Tvrtko I.]] a bulharský car [[Ivan Šišman]] roku [[1387]] protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.