Carmen: Porovnání verzí

Přesto, že Bizet byl laureátem [[Římská cena|Římské ceny]], musel se Bizetměl v Paříži 60.&nbsp;let 19.&nbsp;století hodněvelké zasazovatproblémy za to, aby ses jehouváděním scénickásvých dílascénických prováděladěl. Dva hlavní operní domy, [[Opéra national de Paris|Národní pařížská opera]] (Opéra national de Paris, Opéra) a [[Théâtre de l'Opéra-Comique|Komická opera]] (Théâtre national de l'Opéra-Comique, Opéra-Comique), uváděly tehdy hlavně konzervativní repertoár, kterýcož omezovalomezovalo příležitosti mladýchpro francouzskýchmladé talentůfrancouzské talenty.<ref>Steen, str. 586</ref> Bizetův profesionální vztah s&nbsp;Léonem Carvalhem, ředitelem nezávislé společnosti a stejnojmenného divadla [[Théâtre-Lyrique|Théâtre Lyrique]], mu umožnil přivést na scénu dvě celovečerní opery plného rozsahu, ''[[Lovci perel|Lovce perel]]'' (1863) a ''Krásku z&nbsp;Perthu'' (1867), aležádná z nich však aniu jednaveřejnosti nebylanedosáhla mocvětšího úspěšnáúspěchu.<ref>Curtiss, str. 131–42</ref><ref>Dean 1965, str. 69–73</ref>

Když se po [[Prusko-francouzská válka|francouzsko-pruské válce]] v&nbsp;letech 1870–1871 do Paříže opět navrátil umělecký život, Bizet našel více příležitostí pro uvádění svých děl; jeho ''jednoaktová'' opera ''Djamileh[[Džamilé]]'' byla uvedena v&nbsp;Opéra-Comique v&nbsp;květnu 1872. Ačkoli tato inscenace tohoto díla selhalapropadla a byla stažena po 11 představeních,<ref>Dean 1965, str. 97–98</ref> vedla k&nbsp;další objednávce od divadla, tentokrát na celovečerní operu, pro kterou měli vytvořit libreto [[Henri Meilhac]] a [[Ludovic Halévy]] měli vytvořit libreto.<ref name="D100"/> Halévy, který napsal text Bizetovy studentské opery ''Le docteur Miracle'' (1856), byl bratrancem Bizetovy ženy Geneviève;<ref>Curtiss, str. 41</ref> on i&nbsp;Meilhac měli solidní pověst jako libretisté mnoha operet [[Jacques Offenbach|Jacquese Offenbacha]].<ref>Dean 1965, str. 84</ref>

Bizet byl potěšen zakázkou Opéra-Comique nadšený a vyjádřil svému příteli Edmundovi Galabertovi své uspokojení „v&nbsp;absolutní jistotě, že jsem našel svou cestu“.<ref name="D100">Dean 1965, str. 100</ref> PředlohaNámět bylabyl předmětem diskusí mezi skladatelem, libretisty a managementem Opéra-Comique; Adolphe de Leuven učinil jménem divadla několik návrhů, které byly zdvořile odmítnuty. Byl to Bizet, který jako první navrhl adaptaci novely Prospera Mériméea ''Carmen''.<ref>McClary, str. 15</ref> Mériméeův příběh je směsicí cestopisné a dobrodružné historky, možná inspirované spisovatelovými dlouhými cestami vepo Španělsku v&nbsp;roce 1830, a původně vyšel v&nbsp;roce 1845 v&nbsp;časopise ''Revue des deux Mondes''.<ref name="Columbia">{{Citace elektronické monografie|titul= Prosper Mérimée's Novella, Carmen|url= http://www.columbia.edu/itc/music/NYCO/carmen/merimee.html|vydavatel= Columbia University|rok= 2003|datum přístupu= 11 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Možná byl také částečně ovlivněn básní [[Alexandr Sergejevič Puškin|Alexandra Puškina]] „Cikáni“''Cikáni'' z&nbsp;roku 1824,<ref>Dean 1965, str. 230</ref> kterou Mérimée přeložil do francouzštiny;{{refn|V&nbsp;prvním jednání při svém vzdoru vůči veliteli stráže Zunigovi zpívá Carmen slova „Coupe-moi, brûle-moi“, která jsou převzata z&nbsp;Mériméeho překladu Puškina.<ref>Newman, pp. 267–68</ref>|group= pozn.}} Existuje také verze, že příběh byl vytvořen podle historky, kterou Mériméeovi vyprávěla jeho přítelkyně, hraběnka de Montijo.<ref name="Columbia"/> Bizet se poprvé mohl setkat s&nbsp;tímto příběhem během svého pobytu v&nbsp;Římě v&nbsp;letech 1858–60, protože novinyjeho zaznamenávajídeníky zmiňují Mériméea jako jednoho ze spisovatelů, jehožjejichž díla ho v&nbsp;těch letechté době upoutalačetl.<ref>Dean 1965, str. 34</ref>

| Don José, desátník u dragounů

| Zuniga, poručík u dragounů

| Moralès, poručík u dragounů

Skupina vojáků odpočívá na náměstí, čeká na výměnu stráže a komentuje kolemjdoucí („Sur la place, chacun passe“). Objeví se Micaëla a hledáhledající Josého. Moralès jí říká, že „José ještě nenínemá ve službě“službu“ a vyzývázve ji, aby s&nbsp;nimi počkala. Micaëla odmítá a říká, že se vrátí později. José přichází s&nbsp;novýmnovou strážcemhlídkou, který jekterou pozdravenvítá a napodobovánnapodobuje davemskupina uličníků („Avec la garde montante“).

Když se ženy vrátí do továrny, Micaëla se vrací a dává Josému dopis a polibek od jeho matky („Parle-moi de ma mère!“). Čte,Předčítá žepřání jehosvé matka chce,matky aby se vrátil domů a oženil se s&nbsp;Micaëlou, která v&nbsp;plachých rozpacích ustoupíutíká. Právě když José prohlašuje, že je připraven naplnit přání matky, ženyvyhrnou ve velkém rozrušení proudíse z&nbsp;továrny rozrušené ženy. Zuniga, důstojníkvelitel stráže, se dozvídozvídá, že Carmen napadla jednu ženu nožem. Když je dopadenavyzvána k vysvětlení, Carmen odpovídá s&nbsp;výsměšnou vzdorovitostivzdorovitostí („Tra la la… Coupe-moi, brûle-moi“), Zuniga nařídí Josému, aby jí svázal ruce, než sám nachystá vazební příkaz. Carmen, ponechaná sama s&nbsp;Josém, ho okouzlí písní[[Seguidilla|seguidillou]], ve které zpívá o&nbsp;nočníchnoci tancíchtance a vášnivýchvášně setkáních sse&nbsp;svým milencem – kdokoliv tokterým může být kdokoliv – v&nbsp;krčmě Lillase Pastii. Zmatený a přesto uchvácený José souhlasí s&nbsp;tím, že jí uvolní ruce;. jakKdyž je odváděna, Carmen odstrčísrazí doprovodeskortu k&nbsp;zemi a se smíchem uteče. José je kvůlizatčen pro zanedbání povinnosti zatčen.

Když zůstanou pouze Carmen, Frasquita a Mercédès, přicházejí podloudníci Dancaïre a Remendado a odhalí své plány zbavit se nedávno získaného pašovaného zboží („Nous avons en tête une affaire“). Frasquita a Mercédès jsou ochotni jim pomoci, ale Carmen odmítá, protože si přeje čekat na Josého. Když podloudnící odejdou, přichází José. Carmen s&nbsp;nímho jednázve prostřednictvímk soukroméhodůvěrnému exotickéhoexotickému tancetanci („Je vais danser en votre honneur… La la la“), aledo její píseňpísně jevšak spojenazačne seznít vzdálené vzdálenýmtroubení volánímpolnice z&nbsp;kasáren. Když José říká, že se musí vrátit do služby, vysmívá se mu a on odpovídá tím, že jí ukáže květinu, kterou na něho hodila na náměstí („La fleur que tu m'avais jetée“). Pochybující Carmen požaduje, žeaby jí dokážedokázal svou lásku tím, že s&nbsp;ní odjede. José odmítá utécidezertovat, ale jakkdyž se připravuje nak odchododchodu, vstoupí Zuniga hledající Carmen. OnJosé a JoséZuniga spolu bojujízačnou abojovat, avšak jsou odděleniod vracejícímisebe odtrženi navrátivšími se podloudníky, kteří zkrotí Zunigu zadrží. Po útoku na nadřízeného důstojníka nemá José jinou možnost než se připojit ke Carmen a pašerákům („Suis-nous à travers la campagne“).

Carmen a José přichází s&nbsp;pašeráky a jejich kořistí („Écoute, écoute, compagnons“); Carmen sejiž teďJosé omrzel a s&nbsp;Josém nudíopovržením aho řekne munabádá, že byaby se mělvrátil vrátit kke&nbsp;své matce. Frasquita a Mercédès se baví tím, že si navzájem vykládají své štěstí z&nbsp;karet; Carmen se k&nbsp;nim přidá a zjistí, že jí karty předpovídají její a Josého smrt. Ženy odcházejí, aby odlákalypodplatily celníky, kteří sledujístřežící toto místo. José je určen pro strážní službu.

Micaëla vstoupí s&nbsp;průvodcem, hledá Josého, a rozhodne serozhodnutá ho před Carmen zachránit („Je dis que rien ne m'épouvante“). Když uslyší výstřel, skryjeve strachu se strachemukryje; je to José, který vystřelil na vetřelce, kterým se ukázal být Escamillo. Josého potěšeníradost přize setkání s&nbsp;toreadorem se obrací v&nbsp;hněv, když Escamillo deklaruje své poblázněnívzplanutí doke Carmen. PárJosé se začne s Escamillem bojujeprát („Je suis Escamillo, toréro de Granada“), jsou ale přerušeni vracejícími se pašeráky a dívkami („Holà, holà José“). Když Escamillo odchází, pozvea přitom zve všechny na nejbližší býčí zápasy do Sevilly. Micaëla je objevena; zpočátku s&nbsp;ní José neodcházínechce odejít ani přes CarmeninCarmeniny výsměchposměšky, ale pak souhlasí s&nbsp;tím, žeodchodem půjde, kdyžjakmile mu Micaëla řekne, že jeho matka umírá. Když odchází, slíbí, že se vrátí, EscamilloV dálce je slyšenslyšet v&nbsp;dálce, jakEscamillo zpívázpívající toreadorovu píseň.

Zuniga, Frasquita a Mercédès jsou v&nbsp;davu, který čeká na příjezd toreadorů („Les voici! Voici la quadrille!“). Escamillo přichází s&nbsp;Carmen a vyjadřujívyznávají si svou vzájemnou lásku („Si tu m'aimes, Carmen“). Když jde Escamillo vchází do arény, Frasquita a Mercedes varují Carmen, že José je blízkonablízku, ale Carmen se nebojí a chce s&nbsp;ním mluvit. SamaOsamocená je konfrontovánaCarmen se zoufalýmocitá Josétváří v tvář zoufalému Josému („C'est toi! C'est moi!“). Zatímco se José o&nbsp;niji marně pokoušíprosí, aby se k&nbsp;němu vrátila, z&nbsp;arény zaznívá provolávání slávy. JakKdyž José udělávyslovuje svou poslední nabídkuprosbu, Carmen pohrdavě odhodí prsten, který jí dal, a pokusí se vstoupit do arény. José ji probodne dýkou, a ve chvíli, kdy je Escamillo oslavován zástupy, Carmen umírá. José klečí nad svou milovanou a zoufale zpívá „Ah! Carmen! ma Carmen adorée!“. Když dav opouští arénu, přiznává se José, že zabil ženu, kterou miloval.

Meilhac a Halévy bylitvořili dlouholeté duo se zavedenou dělbou práce: Meilhac,zcela kterýnemuzikální byl naprosto nehudební,Meilhac psal dialogy a Halévy verše.<ref name="D112">Dean 1965, str. 112–13</ref> Neexistuje jasný záznamdoklad o&nbsp;tom, kdy započala jejich práce na ''Carmen''.<ref name="OMO">{{Citace elektronické monografie|příjmení= Macdonald|jméno= Hugh|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/51829?q=Georges+Bizet&search=quick&pos=1&_start=1|titul= Bizet, Georges (Alexandre-César-Léopold)|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 18 February 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Bizet a oba libretisté žili v&nbsp;roce 1873 v&nbsp;Paříži a mohli se snadno setkávat; tedy i&nbsp;proto existuje jen málo písemných svědectví nebo korespondence týkající se začátku jejich spolupráce.<ref>Curtiss, str. 352</ref> Libreto bylo připraveno v&nbsp;souladu se zvyklostmi žánru ''[[opéra komique''comique]], tedy s&nbsp;dialogy oddělujícími jednotlivá hudební čísla.{{refn|Termín ''opéra comique'' používaný pro francouzskou operu 19.&nbsp;století, neznamenal „komickou operu“, ale spíše použití mluveného dialogu místo recitativu jako odlišení od tzv. velké opery (''grand opéra'').<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení= Bartlet|jméno= Elizabeth C.|titul= Opéra comique|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/43715?q=Opera+comique&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 29 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref>|group= "pozn."}} Liší se od Mériméeovy novely v&nbsp;mnoha podstatných ohledech. V&nbsp;originále jsouse událostiděj rozloženyodehrává naběhem mnohem delšídelšího dobuobdobí a hodněznačnou část z&nbsp;hlavního příběhu vypráví José z&nbsp;vězeňské cely, kde očekává popravu za vraždu Carmen. Ve verzi Mériméeově neníse postavaneobjevuje MicaëlyMicaëla a Escamillova postava je okrajová – toreadorpicador zvaný Lucas, který je pouze krátcekrátkodobou Carmeninou velkou vášní. Carmen má manžela zvaného García, kterého José během hádky zabije.<ref>Newman, str. 249–52</ref> V&nbsp;novele jsou Carmen a José prezentováni mnohem méně sympatickysoucitně než v&nbsp;opeře; Bizetova biografkaživotopiskyně [[Mina Curtissová]] komentuje, že Mériméeova Carmen by se na scéně zdálavypadala jako „nepochybné„naprostý a nepřesvědčivénepřesvědčivý monstrumnetvor, kdyžpokud by její postava nebyla zjednodušena a prohloubena“.<ref name="C397">Curtiss, str. 397–98</ref>

ProProtože zkoušky, které měly začít v&nbsp;říjnu 1873, začal Bizet psát kolemzhruba v lednalednu tohotéhož roku, a do léta dokončil hudbu pro první jednání a možná že toho stihl načrtnout více. V&nbsp;tomto časeokamžiku se podle Bizetova životopisce Wintona Deana „přihodil nějaký zádrhel v&nbsp;Opéra-Comique“ a projekt byl na chvíli pozastaven.<ref>Dean 1965, str. 105</ref> Jedním z&nbsp;důvodů zpoždění mohly být potíže při hledání zpěvačky pro titulní roli.<ref name="Grove"/> Dalším byl rozkol vzniklý mezi společnými režiséryřediteli divadla, [[Camille du Locle|Camillem du Locle]] a [[Adolphe de Leuven|Adolphem de Leuven]], který se týkal vhodnosti inscenace. De Leuven hlučněhlasitě oponoval celé myšlence prezentovat tak nemorální příběh v&nbsp;tom, co považoval za své rodinné divadlo, a byl si jistýpřesvědčený, že divácidílo budouodradí vyděšeninávštěvníky. Halévy ho ujistil, že příběh bude zjemněnzjemní, že charakter Carmen bude změkčen a kompenzován Micaëlou, kterou Halévy popsal jako „velmi nevinnou a velmi mladou dívku“. Navíc [[Romové|cikáni]] budou představovánipředstaveni jako komické postavy a Carmenina smrt bude na konci zastíněna „triumfálními průvody, balety a radostnými fanfárami“. De Leuven neochotně souhlasil, ale jeho neustáléneustálý nepřátelský nepřátelstvípostoj k&nbsp;projektu vedlovedl k&nbsp;jeho rezignaciodchodu z&nbsp;divadla počátkem roku 1874.<ref>Curtiss, str. 351</ref>

Zdá se, že Bizet po různých zpožděních vobnovil kompozicipráci na ''Carmen'' opět pokračovat napravděpodobně počátkupočátkem roku 1874. Její návrh – 1200&nbsp;stran [[Partitura|partitury]] – dokončil v&nbsp;létě 1874, které strávil v&nbsp;umělecké kolonii v&nbsp;městečku [[Bougival]] nedaleko Paříže. S&nbsp;výsledkem byl spokojen a informoval svého přítele: „Napsal jsem dílo, které je zcela jasnéjas a živéživost sama, plné barvy a melodie“.<ref>Dean 1965, str. 108–09</ref> Během zkoušek, které započaly v&nbsp;říjnu, Bizet opakovaně měnilupravoval hudbu – někdy na žádost orchestru, který zjistil, že je něco proshledal nějněkteré nemožnéčásti zahrátnehratelnými,<ref name="Grove">Dean 1980, str. 759–61</ref> někdy splnilaby požadavkydostál možnostem jednotlivých zpěváků a jindy v&nbsp;reakci na požadavky z&nbsp;vedení divadla.<ref>Dean 1965, str. 215 (n)</ref> Vokální partitura, kterékterou Bizet publikoval Bizet v&nbsp;březnu 1875, ukazuje významné změny od verze, kterékterou prodal vydavatelům, Choudensovi,bratrům Choudensovým v&nbsp;lednu 1875; partitura pro dirigenta použitá na premiéře se liší od každého z&nbsp;těchto dokumentů. Neexistuje žádné definitivníkonečné vydání a mezi muzikology existují rozdílné názory na to, kterékterá verze představujívyjadřuje skutečné záměry skladatele.<ref name="Grove"/><ref name="McC"/> Bizet také změnil libreto, přeorganizoval pořadí a podstrčilnahradil své vlastnípůvodní verše tamsvými vlastními na místech, kde měl pocit, že se libretisté příliš odchýlili od charakteru Mériméova originálu.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Nowinski|jméno=Judith|titul=Sense and Sound in Georges Bizet's ''Carmen''|periodikum=The French Review|ročník=43|číslo=6|datum vydání=May 1970|strany=891|<!--WIRE:nepřevedeno:-->jstor=386524|jazyk=anglicky}}</ref> MeziMimo dalšímijiné změnamitaké dodal dalšízměnil slova do Carmeniny „Habanery“<ref name="McC">McClary, str. 25–26</ref> a přepracovalpřepsal text Carmenina sóla vev třetímkaretní scéně během třetího jednání s&nbsp;kartami. PoskytlVytvořil také novou otevíracíúvodní linkufrázi pro „Seguidillu“ v&nbsp;1. jednání.<ref name="D214">Dean 1965, str. 214–17</ref>

Většina postav v&nbsp;''Carmen'' – vojáci, pašeráci, cikánské ženy a vedlejší postavy Micaëla a Escamillo – jsou v&nbsp;rámci tradice ''opéra comique'' relativně známými typy, ačkoli neobvykléponěkud byloneobvyklý čerpáníbyl z&nbsp;proletářskéhojejich proletářský životapůvod.<ref name="OMO"/> Dvě hlavní postavy, José a Carmen, však leží mimo žánr. Každý z&nbsp;nich je prezentován zcela odlišně od Mériméeho portrétu vražedného bandity a zrádné, amorální pletichářky <ref name="C397"/> a ani ve svých poměrně sanovanýchpřikrášlených formách neodpovídají normám ''opéra comique''. VíceJsou se podobajíbližší stylu ''[[Verismus|verismu]]'', který lzese najítměl v plnější míře teprve objevit s&nbsp;plnějším výrazem v&nbsp;dílech [[Giacomo Puccini|Giacoma Pucciniho]] pracích.<ref>Dean 1965, str. 244</ref>

DeanMuzikolog seWinton domnívá,Dean žepokládá JoséJosého jeza ústřední postavou opery: „Je to o&nbsp;spíše jeho osudu spíšeosud než o&nbsp;CarmenCarmenin, kterýco nás zajímá“.<ref name="D221">Dean 1965, str. 221–24</ref> Hudba charakterizuje jeho postupný úpadek, od jednání k&nbsp;jednání, od čestného vojáka až po dezertéra, vagabunda a konečně vraha.<ref name="Grove"/> V&nbsp;prvním jednání je prostým venkovanem, hudebně souznícím s&nbsp;Micaëlou; v&nbsp;2. jednání projevuje větší tvrdost, cožjako je výsledeknásledek jeho zkušeností jakovězeňského vězněpobytu, ale na konci jednání je zřejmé, že kekvůli konci jednání jeho zamilovánípoblouznění do Carmen vedouztratil jehokontrolu emocenad mimosvými kontroluemocemi. Dean ho popisuje ve 3. jednání jako chycenépolapené zvíře, které odmítá opustit klec, i&nbsp;když se mu otvírajínabízí dveřecesta ven, zpustošeného kombinací svědomí, žárlivosti a zoufalství. V&nbsp;závěrečném jednání přebírá jeho hudbahudební motiv pochmurnostbeznaděj a smysluplnostrozhodnost, která odráží jeho nový fatalismus: „Učiní ještě jednu výzvu, pokud Carmen odmítne, ví, co má dělat.“<ref name="D221"/>

Carmen sama, říká Dean, je novým druhem operní hrdinky představující nový druh lásky, ne nevinnou povahu spojenou se „neposkvrněnou sopránovou“ školou, ale něco mnohem živočišnějšího a nebezpečnějšího. Její rozmary, neohroženost a láska ke svobodě jsou všechny hudebně zastoupeny: „Je vykoupena z&nbsp;jakéhokoli podezření z&nbsp;vulgárnosti díky své odvaze a fatalismu tak živě realizovaného v&nbsp;hudbě“.<ref name="Grove"/><ref name="D225">Dean 1965, str. 224–25</ref> Curtiss naznačuje, že Carmenin charakter, duchovně i&nbsp;hudebně, může být realizacíztělesněním vlastní nevědomépodvědomé Bizetovy touhy po svobodě, která mu byla odepřena jeho dusnýmsvazujícím sňatkemmanželstvím.<ref>Curtiss, str. 405–06</ref> Americký kritik Harold Schonberg srovnávápřirovnává Carmen sk&nbsp;ženským„ženskému DonemDonu GiovanniGiovannim. Raději by zemřela, než aby byla sama sobě nepravdiválhala.“<ref>Schonberg, str. 35</ref> „DramatickáDramatická osobnost postavy a rozsah nálad, které musí vyjádřit, vyžadují výjimečné herecké a zpěvácké talenty. To odradilo některé z&nbsp;nejvýznamnějších představitelůoperních operypěvkyň; [[Maria Callas]], i&nbsp;když nahrála její part, ji nikdy nezpívala na jevišti.<ref>Azaola (ed.), str. 9–10</ref> Hudební vědec Hugh Macdonald poznamenává, že „francouzská opera nikdy nevytvořila další takovou [[femme fatale]] jako Carmen“, i&nbsp;když možná ovlivnila některé hrdinky [[Jules Massenet|Massenetových]] oper. Macdonald naznačuje, že mimo francouzský repertoár mohou být [[Richard Strauss|Strausova]] [[Salome (Strauss)|Salome]] a [[Lulu (Berg)|Lulu]] [[Alban Berg|Albana Berga]] „považovány za vzdálené zvrhlé potomky Bizetovy svůdnice“.<ref name="OMO2">{{Citace elektronické monografie|příjmení= Macdonald|jméno= Hugh|titul= Carmen|url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O008315?q=Carmen&hbutton_search.x=37&hbutton_search.y=9&source=omo_t237&source=omo_gmo&source=omo_t114&search=quick&pos=22&_start=1#firsthit|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 29 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref>

Bizet údajně pohrdal hudbou, kterou napsal pro Escamilla: „No,„žádali oni žádali o&nbsp;výkalysplašky, a tak je mají“dostali“, prýúdajně poznamenalpronesl o&nbsp;toreadorově písni, ale jak komentujepoznamenává Dean, „otřepanost leží v&nbsp;charakteru, nikoliv v&nbsp;hudbě“.<ref name="D221"/> Micaëlina hudba byla kritizována za prvky „Gounodismu“„gounodismu“, ačkoli Dean tvrdí, že její hudba má větší vitalitu, než kterýkolivkterákoliv z&nbsp;vlastních [[Charles Gounod|Gounodových]] vlastních hrdinek.<ref>Dean 1965, str. 226</ref>

=== ObsazeníSestavení rolíobsazení ===

VyhledáváníHledání pěvkyní a pěvcůzpěvačky-herečky pro uvedeníroli ''Carmen'' začalo v&nbsp;létě 1873. ProSpekulace titulnítisku roli spekuloval tisk o&nbsp;favorizovanéfavorizovaly ZulměZulmu BouffarovéBouffarovou, která asisnad byla preferovanou volbou libretistů. Zpívala hlavní role v&nbsp;mnoha [[Jacques Offenbach|Offenbachových]] operách, ale pro Bizeta byla nepřijatelná a byladu jakoLocle nevhodnáji odmítnutaodmítl dujako Loclemnevhodnou.<ref>Curtiss, str. 355</ref> V&nbsp;září se obrátili na francouzskou [[Soprán|sopranistku]] Marii Rozeovou, známou svými předchozími triumfy v&nbsp;Opéra-Comique, v&nbsp;Národní pařížské opeře a v&nbsp;Londýně. Roli odmítla, kdyžpoté co se dozvěděla, že bude muset na jevišti zemřít.<ref>Dean 1965, str. 110</ref> Role pak byla nabídnuta francouzské [[Mezzosoprán|mezzosopranistce]] [[Célestine Galli-Marié|Célestině Galli-Marié]], která po několika měsíčnímněkolikaměsíčním vyjednávání s&nbsp;du Loclem souhlasila s&nbsp;podmínkami.<ref>Curtiss, str. 364</ref> Galli-Marié, náročná a někdy prudká umělkyně, se ukázala být pevným Bizetovým spojencem, často podporujícím jeho odpor vůči požadavkům vedení, žedivadla by práce mělana by„uhlazení“ zjemněnadíla.<ref>Curtiss, str. 383</ref> V&nbsp;té době se obecně věřilo, že se skladatelem měla během měsíců zkoušek milostný poměr.<ref name="OMO"/>

VedoucíHlavní tenorový part Dona José byla dán francouzskému [[tenor]]ovitenorovi [[Paul Lhérie|Paulu Lhérieovi]], vycházející hvězdě Opéra-Comique, která se nedávno objevila v&nbsp;dílech [[Jules Massenet|Masseneta]] a [[Léo Delibes|Delibese]]. Později se stal barytonem a v&nbsp;roce 1887 zpíval roli Zurgy při premiéře v&nbsp;Covent Garden v&nbsp;Bizetových ''Lovcích perel'' při premiéře v&nbsp;Covent Garden.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=Forbes|jméno=Elizabeth|url=http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/O902707?q=Paul+Lherie&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|titul=Lhérie [Lévy], Paul|vydavatel=Oxford Music Online|datum přístupu=1 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> [[Jacques Bouhy]], obsazený, aby zpíval Escamilla, byl mladý belgický [[baryton]], který se již objevil v&nbsp;náročných rolích jako MéphistophélèsMefistofeles v&nbsp;Gounodově ''[[Faust (opera)|Faustovi]]'' a jako [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartův]] [[Figarova svatba|Figaro]].<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení= Forbes|jméno= Elizabeth |url= http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/03701?q=Joseph+Bouhy&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit|titul= Bouhy, Jacques(-Joseph-André)|vydavatel= Oxford Music Online|datum přístupu= 1 March 2012|jazyk=anglicky}}</ref> Francouzská sopranistka [[Marguerite Chapuy]], která zpívala Micaëlu, byla na začátkupočátku své krátkénedlouhé kariéry, veběhem které byla rychloukrátce hvězdouzazářila v&nbsp;londýnském Královském divadle Drury Lane; anglický [[impresário]] James H. Mapleson seji domníval,považoval že bylaza „jednou„jednu z&nbsp;nejkrásnějšíchnejvíce vokalistekokouzlujících zpěvaček, které jsem měl tu čest poznat“. Nicméně se v&nbsp;roce 1876 vdala, zcelanadobro opustila jeviště a odmítla Maplesonovy značné peněžní pobídky nak návratnávratu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Mapleson|jméno=James H.|titul= The Mapleson Memoirs, ''Volume I, Chapter XI''|url= http://www.gutenberg.org/files/36143/36143-h/36143-h.htm|kapitola= Marguerite Chapuy|vydavatel= Belford, Clarke & Co.|místo= Chicago, New York and San Francisco|rok= 1888|jazyk=anglicky}}</ref>

Vzhledem k&nbsp;tomu, zkoušky začaly až v&nbsp;říjnu 1874 a trvaly déle, než se předpokládalo, premiéra se opozdila.<ref>Dean 1965, str. 111–12</ref> Poslední zkoušky probíhaly dobře a ve všeobecně optimistické náladě byla premiéra stanovena na 3. března 1875, shodou okolností na den, kdy měl být Bizet jmenován rytířem [[Řád čestné legie|čestné legie]].{{refn|Bizet byl na začátku února informován o&nbsp;blížícím se udělení a řekl Carvalhově ženě, že dluží tuto poctu jejímu manželovi, za podporu a uvádění jeho děl.<ref>Curtiss, str. 386–87</ref>|group= "pozn."}} Na premiéru, kterou dirigoval [[Adolphe Deloffre]], se dostavilo mnoho předních hudebních osobností Paříže, mezi nimi Massenet, Offenbach, Delibes a Gounod;<ref name="D114"/> během představení si posledně jmenovaný hořce stěžoval, že mu Bizet ukradl hudbu pro Micaëlinu árii: „Ta melodie je moje!“<ref name="C391">Curtiss, str. 391</ref> Halévy zaznamenal své dojmy z&nbsp;premiéry v&nbsp;dopise kamarádovi, první jednání bylo zjevně dobře přijato, s&nbsp;potleskem pro hlavní čísla a četnými vyvoláními. První část 2. jednání také proběhla dobře, ale po toreadorově písni nastal, jak Halévy poznamenal, „chlad“. Ve 3. jednání si vysloužila potlesk pouze Micaëlina árie a diváci byli stále nepokojnější. Závěrečné jednání provázelo „ledové nepřátelství od začátku do konce“ a Bizetovi zůstalo „jen utěšování od několika přátel“.<ref name="D114">Dean 1965, str. 114–15</ref> Kritik Ernest Newman napsal později, že sentimentální publikum Opéra-Comique bylo „šokováno drastickým realismem děje“ a nízkou a narušenou morálkou většiny postav.<ref name="N248">Newman, str. 248</ref> Podle skladatele [[Benjamin Godard|Benjamina Godarda]] Bizet v odpověď na obdržený kompliment odsekl: „Nevidíš, že všichni ti měšťáci nepochopili jediné zatracené slovo z díla, které jsem pro ně napsal?“<ref>Dean 1965, str. 116</ref> V&nbsp;krátkéProtikladem dobětomu poznělo skončeníMassenetovo dílablahopřání MassenetBizetovi zaslalkrátce Bizetovipo blahopřánískončení představení: „Jak šťastný dnes musíte být – je to velký úspěch!“.<ref>Curtiss, str. 395–96</ref>

V&nbsp;dalšíchNovinové dnechrecenze senazítří celkovýpo tónpremiéře recenzíse nesly v&nbsp;tisku pohyboval v&nbsp;rozmezítónech od zklamání až po rozhořčení. Více konzervativnějšíKonzervativnější kritici si stěžovali na „Wagnerismus“„wagnerismus“ a podřízenostpřehlušení hlasu ke zvuku orchestruorchestrem.<ref name="Dean 1965, str. 117">Dean 1965, str. 117</ref> VládloByli zděšeníkonsternováni, že hrdinka je spíše amorální svůdkyněsvůdkyní než ctnostnáctnostnou ženaženou;<ref>Steen, str. 604–05</ref> Interpretaci role Galli-MariéMariino pojetí role popsal jeden kritik jako „samou„opravdové inkarnaciztělesnění zločinu“hříchu“.<ref name="Dean 1965, str. 117"/> Jiní srovnávali práci nepříznivě s&nbsp;tradičním repertoárem Opéra-Comique autorů [[Daniel Auber|Aubera]] a [[François Adrien Boieldieu|Boieldieua]]. Léon Escudier v&nbsp;''L'Art Musical'' nazvaloznačil hudbu ''CarmeninuCarmen'' hudbujako „nudnou a obskurní… uchosluch se vyčerpává tím, žeunavuje čekáčekáním na kadenci, která nikdy nepřichází“.<ref>Dean 1965, str. 118</ref> Zdálo se, že Bizet obecně nedokázal splnit očekávání, a to jak těch, kteří (vzhledem k&nbsp;minulým spojením Halévy a Meilhaca) očekávali něco ve formátustylu Offenbacha, tak i&nbsp;kritiků jako Adolphe Jullien, kteří předvídalipředpokládali [[Richard Wagner|Wagnerovowagneriánské]] hudební drama. Mezi několika málo podporujícímipozitivními kritiky byl básník [[Théodore de Banville]]; píšící do ''Le National'', tleskalchválil BizetoviBizeta za představenípředvedení dramatu se skutečnými muži a ženami místo obvyklých „loutek“ žánru Opéra-Comique.<ref>Curtiss, str. 408–09</ref>

VeBěhem svémsvého počátečnímpočátečního uvádění v&nbsp;Opéra-Comique se ''Carmen'' vyprovokovalanedočkala jenzvláštní máloobliby veřejného nadšeníveřejnosti; chvílinějaký čas se střídavě sdílelahrála divadlospolu s&nbsp;mnohem populárnějším [[Giuseppe Verdi|Verdiho]] ''Requiem''.<ref>Curtiss, str. 379</ref> ''Carmen'' bylase často uváděnauváděla v&nbsp;poloprázdném sále, a todokonce i&nbsp;tehdy, když vedení rozdalo velké množství vstupenek rozdalo.<ref name="Grove"/> PočátkemRáno 3. června, den po 33. představení opery, Bizet náhle ve věku 36 let zemřel. Byl to den jeho svatebního výročí. Představení bylo toho večera zrušeno; tragické okolnosti přinesly dočasné zvýšení veřejného zájmu během krátkého období před skončením sezóny.<ref name="OMO"/> Du Locle přinesluvedl ''Carmen'' znovu v&nbsp;listopadu 1875 ''Carmen'' zpět s&nbsp;původním obsazením a do 15. února 1876 proběhlo dalších 12 představení, abycož získaladalo ročníza součetuplynulý rok celkem 48 představení v&nbsp; původní produkci 48.<ref name="C427">Curtiss, str. 427–28</ref> Mezi těmi, kteří se zúčastnilinavštívili jednoho z&nbsp;těchto pozdějších představení, byl [[Petr Iljič Čajkovskij|Čajkovskij]], který napsal své dobrodincemecenášce [[Naděžda von Meck|Naděždě von Meckové]]: „''Carmen'' je mistrovské dílo vev všemkaždém smyslu slova… jeden z&nbsp;těch vzácných výtvorů, které vyjadřují úsilí celé hudební epochy“.<ref>Weinstock, str. 115</ref> Po závěrečném uvedení nebyla ''Carmen'' v&nbsp;Paříži viděnaprovedena až do roku 1883.<ref name="Grove"/>

=== BrzkéDalší oživenírané inscenace ===

[[Soubor:Bizet - Carmen - Famous Carmens of the Past - The Victrola book of the opera.jpg|náhled|vlevo|upright|MnohoRoli významnýchCarmen umělcův zpívaloraných roliinscenacích Carmenzpívalo v&nbsp;časnýchmnoho produkcíchproslavených operyumělkyň.|alt=černobílý plakát, koláž jedenácti žen, představitelek Carmen]]

Krátce před svou smrtí Bizet podepsal smlouvu ona&nbsp;produkci ''Carmen'' ve [[Vídeňská státní opera|Vídeňské dvorní opeře]]. Pro tuto verzi, představenou poprvé uvedenou 23. října 1875, Bizetůvfrancouzský přítelskladatel a francouzskýBizetův skladatelpřítel [[Ernest Guiraud]] nahradil původní mluvené dialogy recitativy[[recitativ]]y, aby vytvořil formát [[Grand opera|velké opery]]. Guiraud také přeorchestroval hudbu z&nbsp;BizetoviBizetovy [[suita|suity]] ''[[L'Arlésienne]]'', aby zajistilvytvořil velkolepý balet ve druhém jednání ''Carmen''.<ref name="C426"/> Krátce před počátečním uvedením ve Vídni se režisér dvorní opery Franz von Jauner rozhodl využít části původníhopůvodních dialogudialogů spolu s&nbsp;některými z&nbsp;Guiraudových recitativů; tento hybrid a celá recitativní verze se staly normamistandardem pro inscenace opery mimo Francii po většinu 20.&nbsp;století.<ref>Dean 1965, str. 129 (n)</ref>

Přes odchylky od původního Bizetova formátu a některé kritické výhrady bylakritiků se vídeňská produkceinscenace z&nbsp;roku 1875 velkýmsetkala úspěchem,u získalaveřejnosti chválus odvelkým veřejností městaúspěchem, oda Wagnera,ocenil takji Wagner i&nbsp;od [[Johannes Brahms|BrahmseBrahms]]. BrahmsDruhý zmiňovaný údajně viděl operu 20krát a řekl, že by „šel na koncekonec světa, aby Bizeta objal“.<ref name="C426">Curtiss, str. 426</ref> Vídeňský triumf započal rychlérychlý povstávánívzestup opery směrem k&nbsp;celosvětové slávě. V&nbsp;únoru 1876 byla premiérována inscenace v&nbsp;Bruselu v&nbsp;divadle La Monnaie; v&nbsp;následujícím roce se vrátila s&nbsp;Galli-MariéMarií v&nbsp;titulní roli a poté se stala trvalou součástí repertoáru v&nbsp;Bruselutohoto divadla. Dne 17. června 1878 byla ''Carmen'' produkovánauvedena v&nbsp;Londýně v&nbsp;[[Her Majesty’s Theatre|Divadle jejího Veličenstva]], kdečímž Minnie Hauk začala své dlouhé spojenídlouhodobé s&nbsp;rolí Carmen. Souběžná produkce v&nbsp;Londýně v&nbsp;[[Royal Opera House|Covent Garden]] s&nbsp;italskou-francouzskou zpěvačkou Adelinou Pattiovou byla zrušena, když Pattiová odstoupila. Úspěšná produkce Covent Garden zpívaná v&nbsp;italštině měla v&nbsp;Dublinu stejně nadšené přijetí. Dne 23. října 1878 získalaproběhla operaamerická americkoupremiéra premiéruopery na Newyorské akademii hudby a tentýž rok byla představena v&nbsp;[[Petrohrad]]ě.<ref name="C427"/>

V&nbsp;následujících pěti letech byly provedena v&nbsp;mnoha evropských a amerických městech. Opera''Carmen'' nalezlasi získala zvláštní zalíbeníoblibu v&nbsp;Německu, kdyžkde ji kancléř [[Otto von Bismarck]] zjevněpatrně viděl při 27 různých příležitostech a [[Friedrich Nietzsche]] se domnívalnechal slyšet, že se „stal„stává lepším mužemčlověkem, když k&nbsp;němu Bizetpromlouvá promlouvá“Bizet“.<ref>Nietzsche, str. 3</ref><ref name="C429">Curtiss, str. 429–31</ref> ''Carmen'' byla také vychvalovánaoceňována v&nbsp;mnoha francouzských provinčních městech, včetně [[Marseille]], [[Lyon]]u a v&nbsp;roce 1881 v&nbsp;[[Dieppe (Seine-Maritime)|Dieppe]], kde se Galli-Marié vrátila do role Carmen. V&nbsp;srpnu 1881 zpěvačka napsala Bizetově vdově, aby ji oznámila, že španělská premiéra ''Carmen'' v&nbsp;Barceloně byla „dalším velkým úspěchem“.<ref>Curtiss, str. 430</ref> AleAvšak Carvalho, který převzal vedení Opéra-Comique, si stále myslel,považoval žedílo práce jeza nemorální a odmítl jije znovu uvést. Meilhac a Hálevy byli lépevíce připraveninakloněni naopětovnému obrozeníuvedení, za předpokladu, že by se v&nbsp;něm nevystupovala Galli-Marié nezúčastnila; obvinili její interpretacipojetí role považovali za relativnípříčinu selháníneúspěchu úvodníhopůvodní provedeníinscenace.<ref name="C429"/>

Dne 9. ledna 1884 byla ''Carmen'' poprvé uváděnauvedena v&nbsp;[[MetropolitanMetropolitní Operaopera|Metropolitní opeře]] v&nbsp;New Yorku se smíšeným kritickým přijetím. Deník ''[[The New York Times|New York Times]]'' uvítal Bizetovu „hezkou a efektivní práci“, ale porovnalvýkon interpretaciZelie Trebelli v titulní roleroli Zeliepovažoval Trebellihoza negativněhorší s&nbsp;rolínež u Minnie Haukové. Poté byla ''Carmen'' byla následně rychle začleněna do pravidelného repertoáru Metropolitní opery. V&nbsp;únoru 1906 [[Enrico Caruso]] poprvé zpíval Josého v&nbsp;Metropolitní opeře; pokračovaltuto v&nbsp;tétoúlohu rolizpíval až do roku 1919, dva roky před jehosvou smrtí.<ref name="Met">{{Citace elektronické monografie|titul= The Metropolitan Opera Archives|url= http://archives.metoperafamily.org/archives/frame.htm|vydavatel= Metropolitan Opera|datum přístupu= 4 March 2012|jazyk=anglicky}} (vyhledávání klíčových slov: zadat „Carmen“ a požadovaný časový rozsah)</ref> Na turné s&nbsp;Metropolitní operou 17. dubna 1906 zpíval roli v&nbsp;Grand Opera House v&nbsp;[[San Francisco|San Franciscu]]. PozdějiPoté sizůstal sedl avzhůru až do 3. hodinyhodin četlráno a pročítal recenze z&nbsp;v časných vydáních zítřejších novin.<ref>Winchester, str. 206–09</ref> O&nbsp;dvě hodiny později ho probudiliprobudily první dramatickésilné otřesy [[Zemětřesení v San Franciscu 1906|zemětřesení v&nbsp;San Franciscu]], po němžnichž spolu ses svýmiostatními herci a spolupracovníkyzpěváky spěšně unikliunikl z&nbsp;hotelu Palace.<ref>Winchester, str. 221–23</ref>

Popularita ''Carmen'' pokračovalasi udržovala popularitu i u&nbsp;následujících generacíchgenerací amerických operních návštěvníků; k&nbsp;počátku roku 2011 se v&nbsp;samotné Metropolitní opeře hrálaodehrála téměř tisíckrát.<ref name="Met"/> Podobný úspěch měla i&nbsp;v&nbsp;dalších amerických městech, a ve všech částech světa a v&nbsp;mnoha jazycích.<ref name="C435">Curtiss, str. 435–36</ref> Carmenina Habanera z&nbsp;prvního jednání a toreadorova píseň „Votre toast“ z&nbsp;2. jednání patří mezi nejpopulárnějšímnejpopulárnější a nejznámějšímnejznámější ze všech operních árií,<ref>{{Citace elektronické monografie|titul= Ten Pieces|url= http://www.bbc.co.uk/programmes/articles/PfZrGYnFV7zgRMcrqzp1zW/habanera-and-toreador-song-from-carmen-suite-no-2|vydavatel= BBC|rok= 2016|datum přístupu= 22 May 2016|jazyk=anglicky}}</ref> ta druhá je dle Newmana „nádherný„úžasný kus chvástání“chvastounství“, „proti kterému se hlasy a obočí puristů dlouho marně zvedají“.<ref>Newman, str. 274</ref> Většina produkceinscenací mimo Francii následovala vzor vytvořený ve Vídni a zahrnovala bohaté baletní mezihry a další výjevypodívanou, praxi, kterou opustil [[Gustav Mahler|Mahler]] opustil ve Vídni, když v&nbsp;roce 1900 dílo znovu uvedl ve Vídni roku 1900.<ref name="N248"/> VJeště v&nbsp;roce 1919 si starýzestárlý Bizetův současník [[Camille Saint-Saëns]] stěžoval na „divnou„podivný představu“nápad“ os&nbsp;přidánípřidáním baletu, který považoval za „šeredný kaz na tomto mistrovském díle“, a přemýšlel nad tím, proč jíto dosud žijící Bizetova vdova, které v&nbsp;té době ještě žila, dovolila.<ref>Curtiss, str. 462</ref>

V&nbsp;Opéra-Comique po svém oživení v&nbsp;roce 1883 byla ''Carmen'' vždy uváděna v&nbsp;dialogovémluvené verzi s&nbsp;minimálními hudebními přikrášlenímiozdobami.<ref name="D218"/> Do roku 1888, roku 50. výročí Bizetova narození, tam byla opera provedena 330 krát; <ref name="C435"/> do roku 1938, jeho stoletého výročí, celkový počet představení ''Carmen'' v tomto v&nbsp;divadle dosáhl 2271.<ref>Steen, str. 606</ref> Nicméně mimo Francii zůstala praxe užívání recitativů po mnoho let normou; produkceinscenace londýnského operylondýnské Carl Rosa Opera vCompany z&nbsp;rocerocku 1947 a inscenace Waltera Felsensteina v&nbsp;roceroku 1949 v&nbsp;Berlíně Komische Oper Berlin jsou mezi prvními známými příklady, kdy byla dialogová verze použita jinde než ve Francii.<ref name="D218">Dean 1965, str. 218–21</ref><ref>Neef, str. 62</ref> Žádná z&nbsp;těchto inovací nevedlavšak k&nbsp;mnohapříliš nenarušila praktickýmběžnou změnámpraxi; podobný pokus byl proveden v&nbsp;Covent Garden v&nbsp;roce 1953, byl ale spěšně stažen a první americkáamerickou produkceprodukci s&nbsp;mluvenými dialogy v&nbsp;Coloradu v&nbsp;roceroku 1953 sestihl setkala s&nbsp;podobnýmpodobný osudemosud.<ref name="D218"/>

Dean komentoval toto pokřivení dramatické zkreslenísložky, kterézpůsobené vznikajípotlačením z&nbspdialogů;potlačení dialogu;výsledný efekt je topodle efekt,něj o&nbsp;kterém říkáto, že seděj akcese pohybuje dopředuvpřed „v&nbsp; sérii škubnutítrhaných skoků namísto hladkého přechodu“, a že většina vedlejších postav seje výrazněznačně zmenšujeupozadněna.<ref name="D218"/><ref>McClary, str. 18</ref> Teprve koncem 20. století se dialogové verze staly běžnými v&nbsp;operních domech mimo Francii, ale stále neexistuje žádné všeobecně uznávaná celková partitura. Vydání německého muzikologa Fritze Oesera v&nbsp;roce 1964 bylo pokusem vyplnit tuto mezeru, ale v&nbsp;Deanově pohledu bylo neuspokojivé. Oeser znovu vkládánavrátil materiál odstraněný Bizetem během prvních zkoušek a ignoruje mnoho z&nbsp;pozdních změn a zlepšení, které skladatel udělal bezprostředně před prvním provedením;<ref name="Grove"/> podle Susan McClaryové tak „neúmyslně zachovává jako definitivní časnýprvotní návrh opery“.<ref name="McC"/> Na počátku 21. století připravil nové edice Robert Didion a Richard Langham-Smith, vydané Schottem a, respektive Petersem.<ref name="Wright">Wright, str. Xviii-xxi</ref> Každý se výrazně odchyluje od Bizetovy vokálníhovokální partitury z&nbsp;března 1875, publikované během jeho života poté, co Bizet osobně opravil korekturní výtisk; Dean se domnívá, že tato vokální partitura by měla být základem jakékoli standardní edice.<ref name="Grove"/> Lesley Wrightová, současná bizetskábizetovská odbornicebadatelka, poznamenává, že na rozdíl od jeho krajanů [[Jean-Philippe Rameau|Rameaua]] a [[Claude Debussy|Debussyho]] Bizetovi nevyšlo kritické vydání jeho hlavních děl;<ref>Wright, str. Ix-x</ref> mělopokud by se mělo objevit, říká: „mohli bychom„lze očekávat dalšíhože učence,nějaký kterýdalší bybadatel se pokusilpokusí upřesnit detaily této živé partitury, která fascinuje veřejnost i&nbsp;umělce po více než sto let.“<ref name="Wright"/> ZatímNicméně obliba ''Carmen'' trvápřetrvává; podle Macdonalda: „Nezapomenutelnost Bizetových melodií bude udržovat hudbu Carmen živou na věčné časy“ a její status jako populární klasiky nenínemá obdobu zpochybněnmezi žádnou jinou francouzskou operou.<ref name="OMO2"/>