Rudolf I. Habsburský: Porovnání verzí

| titul = Králkrál římskoněmecký, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský

| potomstvo = [[Matylda Habsburská|Matylda]]<br />[[Albrecht I. Habsburský|Albrecht I.]]<br />[[Kateřina Habsburská (1282)|Kateřina Habsburská]]<br />[[Anežka Habsburská (1322)|Anežka Habsburská]]<br />[[Hedvika Habsburská|Hedvika]]<br />[[Klemencie Habsburská|Klemencie]]<br />[[Hartmann Habsburský|Hartmann]]<br />[[Rudolf II. Švábský]]<br />[[Guta Habsburská|Guta]]<br />Karel Habsburský<br />Albrecht ze Schenkenbergu

'''Rudolf I.''' (v rodové posloupnosti jako habsburský hrabě IV.) '''Habsburský''' ([[1. květen|1. května]] [[1218]], [[Limburg (hrad, Bádensko)|hrad Limburg]] – [[15. červenec|15.&nbsp; července]] [[1291]], [[Špýr]]) byl [[seznam panovníků Svaté říše římské|římským králem]] v letech [[1273]]–[[1291]]. V rodové posloupnosti byl jako habsburský hrabě Rudolf IV.

Rudolf Habsburský pocházel ze starého hraběcího rodu z jihozápadního Německa. Jeho otec [[Albrecht IV. Habsburský]] zvaný Bílý zahynul roku [[1239]] na [[Křížové výpravy|křížové výpravě]] do [[Svatá země|Svaté země]] a mladý hrabě se ujal svého dědictví, jež tvořilo hrabství [[Aargau]] (Arga) s vlastním hradem [[Habsburg (hrad)|Habsburg]] (původně Habichtsburg – Jestřábí hrad v dnešním [[Švýcarsko|Švýcarsku]]) a Horní [[Alsasko]]. Postupem doby se stal zkušeným, protřelým a bezohledným [[politik]]empolitikem i drsným [[válečník]]emválečníkem, jehož hlavním cílem bylo pozvolné rozšiřování [[rod (genealogie)|rodových]] držav.

Velká příležitost získat mnohem více než dosud se mu naskytla roku [[1273]], když mu [[Svatá říše římská|říšští]] [[kurfiřt]]i nabídli královskou korunu. Třebaže byl podle dobových hledisek již dost starý, korunu přijal, čímž vstoupil do střetu s tehdy nejmocnějším panovníkem střední Evropy a zároveň nejmocnějším z kurfiřtů, českým králem [[Přemysl Otakar II.|Přemyslem Otakarem II.]], který jeho volbu neuznal, neboť o říšskou korunu sám usiloval. Se stvrzením Rudolfa I. za římského krále váhal i [[seznam papežů|papež]] [[Řehoř X.]], jehož zájmy Přemysl dlouhodobě podporoval. Záleželo mu na smíření obou kandidátů, jež měla následovat nová [[Křížové výpravy|kruciáta]]. Rudolf proto dával papežské kurii najevo svoji ochotu tažení do Svaté země uskutečnit, zahrnoval papeže projevy oddanosti a úcty a dokonce rezignoval na stará říšská práva na území papežského státu. Koncem roku [[1274]] Řehoř X. jeho volbu potvrdil.

Souhlas Přemysla Otakara II. se však Rudolf získat nesnažil, nýbrž proti němu rovnou zaútočil. Toužil totiž po tom, aby Habsburkové získali postavení říšských knížat, on sám pak jako vládce římské říše potřeboval solidní mocenskou základnu, jíž by se mohl vyrovnat bohatým kurfiřtům a knížatům. Kromě toho v něm (tak jako v mnohých jiných) mocné přemyslovské soustátí budilo závist. V případě Přemyslově se mu nabízely bývalé [[Babenberkové|babenberské]] a [[Sponheimové|sponheimské]] državy, říšská [[léno|léna]], jichž se král, jak ho Rudolf obvinil roku [[1274]] na říšském sněmu, zmocnil zcela svévolně. Požadoval je proto nazpět. Přemysl, který si byl však dobře vědom toho, že by mu je Rudolf I. již nemusel následně udělit v léno, odmítl poslušnost a dále trval na tom, že Rudolfovo zvolení je neplatné. O rok později mu rozezlený král zabavil nejen [[Rakousko|Rakousy]], [[Štýrsko]], [[Korutany]], [[Kraňsko]] i [[Chebsko]], ale vzhledem k tomu, že mu Přemysl nesložil lenní hold jako vládci říše, nepřiznal mu ani právo na rodové državy Čechy a Moravu.

Po dvou měsících stanul Rudolf před [[Vídeň|Vídní]], která jediná kladla úspěšně odpor. Když pak povstala proti svému panovníkovi i česká šlechta, Přemysl z obavy o domácí trůn uzavřel pro něj nevýhodný [[Vídeňský mír]]. Aniž by se pokusil osvobodit Vídeň, nabídl Otakar raději svému protivníkovi před obleženým městem kapitulaci. Podle mírového ujednání se musel vzdát všech říšských lén. Habsburská propaganda si oblíbila románovou představu, že se Přemysl dostavil s prosbou o odpuštění do Rudolfova tábora, kde „''se zlomeným srdcem a na kolenou''“ složil římskému králi hold jako jeho [[vazal]] a přijal od něj v léno Čechy a Moravu. Rudolf byl ve skutečnosti nucen ctít rytířské zásady a Přemysl před ním nepoklekal před zraky jeho mužů, jak se často tradovalo. Odevzdal mu devět zástav svých zemí, z kterých mu Rudolf vrátil jen dvě - Čechy a Moravu. Rudolf I.Habsburský mohl slavnostně vstoupit do Vídně.

Vlády v Rakousích a Štýrsku se ujal nejprve sám, později je udělil v léno svým synům [[Albrecht I. Habsburský|Albrechtovi I.]] a [[Rudolf II. (Švábský)|Rudolfovi II.]], Korutany a Kraňsko spravoval z Rudolfova pověření jeho spojenec [[Menhard II. Tyrolský]], otec [[Jindřich Korutanský|Jindřicha Korutanského]], a později mu tyto země rovněž svěřil jako říšské léno.

Rudolf již roku [[1277]] napsal do [[Brescia|Brescie]] vzkaz, že musí českého krále zničit, aby se mu už nikdy nemohl postavit na odpor. Na druhé straně Přemysl se zjevně nesmířil se ztrátou rakouských držav a dával najevo, že jde pouze o dočasnou záležitost.

Rudolf proto proti němu neustále podněcoval českou šlechtu, především mocný rod [[RožmberkovéVítkovci|Vítkovců]]. Zároveň se však v říši vytrácely sympatie k Rudolfově osobě, neboť král, posílený vítězstvím nad Přemyslem i ziskem nových držav, si počínal vůči knížatům mnohem bezohledněji a nenaplnil tak představy kurfiřtů o panovníkovi, který se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí jejich panství. Rudolfovy rodové državy se ocitly pod tíživým tlakem permanentně přitahovaného daňového šroubu. Mnozí z pánů pak začali pomýšlet na Přemyslův návrat.

V roce [[1283]] se vrátil z braniborského zajetí do Čech [[Václav II.]] a Rudolf se snažil získat jeho přízeň i udržet si vliv na české záležitosti. Garantovat mu ho nyní mělo především sňatkové spojení Habsburků s Přemyslovci, dohodnuté již roku [[1276]] před Vídní a potvrzené královnou vdovou. V roce [[1285]] se v [[Cheb]]u konala svatba Rudolfovy dcery [[Guta Habsburská|Guty]] a Václava II. Poté Rudolf I. udělil Čechy a Moravu (jejíž správy se vzdal již [[1283]]) svému zeti v léno. Dobře s ním vycházel a stal se mu potřebným rádcem. S obavami však hleděl na vzestup svého bývalého spojence [[Záviš z Falkenštejna|Záviše z Falkenštejna]].