Benedetto Croce: Porovnání verzí

Poté se zapojil do politiky. V roce 1910 byl jmenován doživotním členem [[Senát republiky (Itálie)|italského senátu]]. Byl poté otevřeným kritikem účasti Itálie v [[První světová válka|první světové válce]]. Měl pocit, že jde o sebevražednou obchodní válku. Ačkoli tyto jeho názory ho učinily během války nepopulárním, o to více mu zajistily reputaci po válce a otevřeli dveře k vysokým funkcím. V letech 1920-19211920–1921 byl ministrem školství ve vládě [[Giovanni Giolitti|Giovanniho Giolittiho]].

Fašista [[Benito Mussolini]] převzal moc rok poté, co Croce opustil vládu. Prvním ministrem školství v Mussoliniho vládě byl filozof Giovanni Gentile, s nímž Croce dříve spolupracoval a společně vedli tažení proti [[Pozitivismus|pozitivismu]]. Gentile navíc zahájil komplexní reformu italského školství, která byla částečně založena na dřívějších Croceho návrzích. (Gentilova reforma i díky tomu přežila fašistický režim a první větší změna struktury italského školství přišla až v roce 1962). To byla pro Croceho velice svůdná situace a zpočátku s Mussoliniho fašistickou vládou sympatizoval. Avšak atentát fašistů na socialistického politika [[Giacomo Matteotti|Giacoma Matteottiho]] v červnu 1924 otřásl Croceovou důvěrou v Mussoliniho. (Později vysvětloval, že doufal, že podpora Mussoliniho oslabí extrémnější fašisty.) V květnu 1925 již byl Croce jedním ze signatářů Manifestu protifašistických intelektuálů, jehož text formuloval sám Croce. Od toho momentu byl jedním z nepřátel režimu, ačkoli jediným činem fyzického násilí ze strany fašistů vůči němu bylo prohledání jeho domu a knihovny v Neapoli v listopadu 1926. O jeho pracích se poté nesmělo hovořit. Croce později vytvořil termín ''onagrocrazia'' (doslovně "vláda„vláda oslů"oslů“), aby popsal anti-intelektuální tendence částí fašistického režimu. Croce také popsal fašismus jako "morální„morální nemoc"nemoc“. Když Mussoliniho vláda v roce 1938 přijala [[Antisemitismus|antisemitská]] opatření, byl Croce jediným nežidovským intelektuálem, který odmítl vyplnit vládní dotazník, jehož cílem bylo shromáždit informace o takzvaném "rasovém„rasovém pozadí"pozadí“ italských intelektuálů.

V roce 1944, když byla v jižní Itálii obnovena [[demokracie]], se Croce jako "ikona„ikona liberálního antifašismu"antifašismu“ stal ministrem bez portfeje ve vládách vedených [[Pietro Badoglio|Pietrem Badogliem]] a [[Ivanoe Bonomi|Ivanoe Bonomim]]. Opustil vládu v červenci 1944, ale zůstal předsedou Liberální strany (''Partito Liberale Italiano'') až do roku 1947.

V letech 1949-19521949–1952 byl prezidentem mezinárodního [[Mezinárodní PEN klub|PEN klubu]]. Šestnáctkrát byl nominován na [[Nobelova cena za literaturu|Nobelovu cenu za literaturu]].

Svůj filozofický systém nazval filozofií Ducha. Hovořil též o "absolutním„absolutním idealismu"idealismu“ nebo "absolutním„absolutním historismu"historismu“, což může být ovšem matoucí, neboť pokud jde o historii, vždy – na rozdíl od Hegela – zdůrazňoval, že dějiny nemají žádný "kosmický„kosmický design"design“ nebo „konečný plán“. Croceova práce může být považována za druhý pokus (po [[Immanuel Kant|Kantovi]]) vyřešit konflikt mezi [[Empirismus|empirismem]] a [[Racionalismus|racionalismem]]. Vzhledem k tomu, že kořenem reality je imanentní existence v konkrétní zkušenosti, Croce umisťuje do základů své filozofie [[Estetika|estetiku]].

Za významné jsou považovány ovšem i jeho příspěvky k liberální politické teorii. Croceův liberalismus se liší od teorií liberálů britských a amerických. Croce souhlasí, že jednotlivec je základem společnosti, odmítá však sociální atomismus. Croce nesouhlasil s [[John Locke|Johnem Lockem]] v otázce povahy svobody. Croce věřil, že svoboda není přirozené právo, ale právo získané, které vyvstává z pokračujícího historického boje za jeho zachování. Croce definoval civilizaci jako "neustálou„neustálou bdělost proti [[Barbar|barbarství]]“ a svoboda nesmí otevírat cestu tomuto barbarství, ale má umožnit člověku prožívat celý potenciál života.