Karel Veliký: Porovnání verzí

'''Karel I. Veliký''', francouzsky '''Charlemagne''' ([[2. duben|2.  dubna]]  [[742|747 nebo 748]] – [[28. leden|28.  ledna]]  [[814]] [[Cáchy]]), byl [[Franská říše|franckýfranský]] [[král]] a první středověký [[Svatá říše římská|římský císař]].

Karel se narodil patrně roku 742 748 (dále se uvádí 747742, 748747 či 751). Byl synem [[Majordomus|majordoma]] a pozdějšího franckéhofranského krále [[Pipin III. Krátký|Pipina III. Krátkého]] a Bertrady, dcery hraběte Heriberta z Laonu. Proslul nejen jako válečník a dobyvatel, ale také jako významný vládce a zákonodárce. V  [[Cáchy|Cáchách]] založil dvorskou školu. Na svůj dvůr povolával významné učence (např. [[Alcuin|Alkuina  z  Yorku]], [[Paulus Diaconus|Pavla Jáhna]], [[Petrus z Pisy|Petra  z  Pisy]], [[Angilbert]]a a [[Einhard]]a).

* [[768]] Karel a jeho bratr [[Karloman I. Franský|Karloman]] přebírají vládu ve [[Franská říše|franckéfranské říši]]

* [[771]] po bratrově smrti se Karel stal jediným vládcem franckéfranské říše

* [[778]] neúspěšná výprava na Pyrenejský poloostrov proti Arabům (epizoda s  Rolandem)

* [[781]] založení italského království jako dílčího království franckéfranské říše

Za vlády Karla Velikého dosáhla [[franská říše|francká říše]] největšího územního rozmachu. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franckýfranský stát nebývale rozšířil.  Přes třicet let vedli frančtífranští bojovníci urputné boje na východě za [[Rýn]]em s &nbsp;germánskými [[Sasové|Sasy]], se kterými Karel svedl celkem osmnáct bitev. V &nbsp;období 772-799 tak podnikajípodnikali frankovéFrankové Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského Saska, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou víru, která byla duchovním tmelem saského odboje. Opakovaná povstání pohanských Sasů byla trestána s &nbsp;exemplární krutostí - např. u &nbsp;[[Verden]]u nechal roku &nbsp;782 Karel popravit 4,&nbsp;500 Sasů, kteří se bránili [[Christianizace|christianizaci]]. Sasko se frankůmFrankům podařilo christianizovat až po té, co byla zbořena významná saská svatyně [[Irminsul]] a nastoleny tresty smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle ''Capitulatio de partibus Saxoniae'').<ref>{{Citace monografie

Na území dnešního [[Maďarsko|Maďarska]] se králi podařilo úplně zničit říši [[Avaři|Avarů]], kočovného národa původem ze stepí [[střední Asie]]. Pokoušel se také o &nbsp;výpravy proti [[Slované|Slovanům]] v &nbsp;našich zemích, ale tady byl odražen a spokojil se s &nbsp;poplatky. Roku &nbsp;789 si Karel podrobil slovanské [[Obodrité|Obodrity]], kteří mu platili tribut a pomáhali v &nbsp;bojích proti Sasům.

V severní Itálii ovládl království germánských [[Langobardi|Langobardů]] a sám se prohlásil jejich králem. Pronikl až na [[Pyrenejský poloostrov]], kde válčil proti [[Umajjovci|umajjovskému]] [[Córdobský emirát|Córdobskému emirátu]]. Karlovo první tažení na Pyrenejský poloostrov však skončilo tragicky. Zadní voj franckéhofranského vojska byl tehdy přepaden a všichni{{Zdroj?}} vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel prefekt [[bretaň]]ské marky [[Roland]] (o tři století později sepsal neznámý duchovní nádherný hrdinský [[epos]] ''[[Píseň o Rolandovi]]'', v &nbsp;němž oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále).

FranckáFranská říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v &nbsp;západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal [[císař|císařský titul]] jejího panovníka. [[25. prosinec|25. &nbsp;prosince]] &nbsp;[[800]] korunoval [[papež]] [[Lev III.]] během vánočních bohoslužeb v &nbsp;[[Řím]]ě Karla Velikého na [[Císař říše římské|císaře říše římské]]. Tak došlo v &nbsp;západní Evropě (324 let od pádu [[Západořímská říše|Západořímské říše]]) k &nbsp;obnovení císařství a posléze ke vzniku [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]].

Karel se i po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil na [[hrabství]], která spravovala hrabata vybíraná panovníkem. V &nbsp;pohraničí byly místo hrabství zřizovány [[Marka (území)|marky]] v &nbsp;čele s &nbsp;[[Markrabě|markrabími]]. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly královské dvorce s &nbsp;palácem, rozmístěné v &nbsp;různých částech země. K &nbsp;nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svou družinou zemi objížděl. Říše neměla hlavní město, v &nbsp;němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný [[Panovnický dvůr|královský dvůr]] rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z &nbsp;širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích ([[Falc (hrad)|falcích]]), na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a čerstvé koně pro něho osobně i jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v &nbsp;[[Cáchy|Cáchách]], kde si nechal postavit výstavní císařský palác. Je pohřben v &nbsp;[[Katedrála Panny Marie (Cáchy)|cášské katedrále Panny Marie]], kterou sám založil. Po smrti jeho syna [[Ludvík I. Pobožný|Ludvíka Pobožného]] byla franská říše rozdělena na tři části - [[Západofranská říše|západofranskou]], [[Středofranská říše|středofranskou]] a [[Východofranská říše|východofranckouvýchodofranskou]]. Rozdělili si ji tak Ludvíkovi synové [[Verdunská smlouva|Verdunskou smlouvou]] roku &nbsp;843.

V důsledku neustálého rozpínání FranckéFranské říše byl Karel Veliký nucen provést reformu státní správy. Říše byla tedy rozdělena na jednotlivá hrabství, která spravovala hrabata podřízená vládci. Pohraniční území, která byla ohrožována častými vojenskými vpády, byla rozdělena na marky, což byly vlastně vojenské oblasti, v jejichž čele stál vévoda či markrabě, který byl rovněž podřízen panovníkovi. Na hranicích byla tedy neustálá přítomnost vojenských jednotek. Dalším bodem reformy státní správy byla povinnost umět číst a psát pro státní správu. Karel Veliký chtěl tímto novým nařízením zvednout úroveň gramotnosti ve své říši.

Dvůr Karla Velikého se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v &nbsp;tehdejší Evropě – s &nbsp;výjimkou [[Byzantská říše|Byzance]] – marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v &nbsp;zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve francké&nbsp;franské říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z &nbsp;jeho popudu došlo k &nbsp;rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha poo obnověobnovu kulturního života bývá nazývána karolínskou renesancí (znovuzrození, ve &nbsp;smyslu obnovení antické kultury). Karolínská doba však nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k &nbsp;vytvoření [[románská architektura|románského slohu]].

Novými nositeli kultury se staly především [[klášter]]y. V &nbsp;jejich písařských dílnách ([[skriptorium|skriptoriích]]) se opisovaly staré [[rukopis]]y a zdobily se malbami. Šlo především o &nbsp;[[bible|biblické texty]], ale také o &nbsp;spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné [[latina|latiny]] – jazyka [[církev|církve]]. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z &nbsp;nich dochovala do pozdější doby.

Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z &nbsp;[[Anglie]], [[Itálie]] a [[Španělsko|Španělska]]. Ti pak působili na církevních školách i v &nbsp;Karlově družině. Jedním z &nbsp;nich byl všestranně vzdělaný anglosaský [[mnich]] [[Alcuin|Alkuin z &nbsp;Yorku]], Karlův přítel. Právě on nepochybně podnítil vznik řady významných děl v &nbsp;oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník [[Einhard]]. Po císařově smrti sepsal jeho životopis, ''[[Vita Karoli Magni]]'', který se stal jedním z &nbsp;nejpozoruhodnějších literárních děl své doby.

Dvůr Karla Velikého patřil k &nbsp;nejbohatším v &nbsp;Evropě.

Války proti Avarům v &nbsp;roce &nbsp;[[791]] se s &nbsp;velkou pravděpodobností účastnili i Češi. V &nbsp;roce &nbsp;[[805]] přivedl Karel do Čech trojí vojsko, které se spojilo někde u soutoku Labe a Ohře. Asi 30 tisíc bojovníků oblehlo hradiště, které se v &nbsp;kronikách nazývá [[Canburg]] (popisují ''[[Annales Mettenses priores]]'' a ''[[Chronicon Moissacense]]''). Češi se jim nemohli postavit v &nbsp;otevřeném boji, ale hradiště po 40 dnů ubránili. Karlova armáda sice vyplenila okolí po obou březích Labe, ale pro nedostatek potravy se musela vrátit domů. Výprava následující rok pokračovala pod vedením Karlova syna [[Karel Mladší|Karla Mladšího]], a aby v &nbsp;Čechách po druhém vyplenění nepropukl [[hladomor]] (popisují říšské anály ''[[Annales regni Francorum]]'' a ''[[Chronicon Gothanum]]''), Češi se podřídili a přistoupili na placení [[tribut]]u.

Roku &nbsp;1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha &nbsp;I. Barbarossy]] Karla Velikého za svatého. Stalo se tak proti vůli tehdejšího papeže [[Alexandr III. (papež)|Alexandra &nbsp;III.]], zato svůj souhlas k &nbsp;této kanonizaci dal vzdoropapež [[Paschal III. (vzdoropapež)|Paschalis &nbsp;III.]]

Církev svatořečení Karla Velikého tolerovala od roku &nbsp;1176 s &nbsp;tím, že bylo oficiálně pouze povoleno, nikoliv uznáno. Císař není zapsán v &nbsp;seznamu svatých římské církve.

Obraz Karla Velikého jako panovníka-světce vytvořil pro [[Kaple svatého Kříže (Karlštejn)|kapli svatého Kříže]] na hradě [[Karlštejn]]ě dvorní malíř [[Karel IV.|Karla &nbsp;IV.]] [[Mistr Theodorik]]. Je mu též zasvěcen význačný [[kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého]] na pražském [[Nové Město (Praha)|Novém Městě]].

První manželství s &nbsp;dcerou (zřejmě Gerbergou) krále [[Langobardi|Langobardů]] [[Desiderius|Desideria]] dojednala Karlova matka Bertrada v &nbsp;roce &nbsp;[[770]]. Princezna však skončila v &nbsp;klášteře a Karel se v &nbsp;roce &nbsp;[[771]] oženil s &nbsp;třináctiletou [[Hildegarda Švábská|Hildegardou]], dcerou [[Avarská marka|avarského]] markraběte [[Gerold Avarský|Gerolda]]. [[Alamani|Alemánská]] princezna je považována za Karlovu velkou lásku a ve &nbsp;franských pramenech je jako první manželka nazývána královnou. Hildegarda zemřela v &nbsp;pětadvaceti letech a dala život devíti dětem. Třetí manželka Saska [[Fastrada Savojská|Fastrada]] zemřela v &nbsp;roce &nbsp;[[794]] a čtvrtá Alemánka Luitgarda roku &nbsp;[[800]] jako bezdětná. Po její smrti sice Karel uvažoval o sňatku s &nbsp;[[Byzantská říše|byzantskou]] císařovnou [[Irena Athénská|Irenou]], ale ta byla roku &nbsp;[[802]] svržena, a tak zůstal vdovcem.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Lebe|jméno=Reinhard|překladatelé=Pscheidtová Blanka|titul=Království jako věno|vydavatel=Brána|místo=Praha|rok=1999|isbn=80-7243-059-9|strany=21|vydání=1|počet stran=208}}</ref>

# ∞ [[794]] [[Irmingard FranckáFranská]]

* Berta (779/80–828), s milencem [[Angilbert]]em měla syny Hartnida a [[Nithard]]a a roku &nbsp;[[814]] byla vypovězena ode dvora

Karel Veliký se také ucházel o &nbsp;ruku sličné [[svatá Amalberga|Amalbergy]], která jej však odmítala kvůli lásce ke [[Kristus|Kristu]], on jí při pokusu o &nbsp;[[únos]] zlomil ruku.<ref>[http://catholica.cz/?id=3000 Životopis svaté Amalbergy], catholica.cz</ref>