Beryllium bylo objeveno roku [[1798]] [[Louis Vauguelin|Louisem Vauguelinem]] jako součást minerálu [[beryl]]u a ve [[smaragd]]ech, které mají stejné struktury (smaragd obsahuje pouze o 2 % více chromu) (je zajímavé, že k závěru, že [[beryl]] a [[smaragd]] jsou podobné, dospěl přibližně 2000 let před objevem tohoto prvku i [[Plinius Staršístarší]]).
Při objevu beryllia nebylo jasné jeho oxidační číslo a relativní atomová hmotnost – uvažovalo se Be<sup>2+</sup> ao hmotnosti 9,4 nebo Be<sup>3+</sup> ao hmotnosti 14,1. Tuto nejasnost objasnil o 70 let později teprve [[Dmitrij Ivanovič Mendělejev]] na základě svého periodického zákona. Podle něj nemá trojmocný [[chemický prvek|prvek]] s [[relativní atomová hmotnost|relativní atomovou hmotností]] okolo 14 v blízkosti [[dusík]]u v [[periodická soustava prvkůtabulka|periodické soustavětabulce prvků]] místo, ale dvojmocný [[chemický prvek|prvek]] s [[relativní atomová hmotnost|relativní atomovou hmotností]] okolo 9 by dokonale zaplnil mezeru mezi [[lithium|lithiem]] a [[Bor (prvek)|borem]].
Tento kov se v mnohých vlastnostech podobal hliníku, ale nebyl schopný tvořit [[kamenec|kamence]] (podvojné sloučeniny, které se ve středověku používaly k barvení látek). Kov dostal ve [[Francie|Francii]] název ''glucinium'', který upomíná na sladkou chuť berylnatých solí (všechny berylnaté soli jsou prudce jedovaté).
Kovové beryllium bylo poprvé připraveno roku [[1828]] nezávisle dvěma vědci. [[Friedrich Wöhler]] i [[Antoine Bussy]] provedli nezávisle na sobě redukcí [[Chloridchlorid berylnatý|chloridu berylnatého]] kovovým [[draslík]]em. Příprava čistého beryllia se povedla teprve roku 1898 [[Paul Lebeau|Lebeauovi]]ovi, který elektrolyzoval taveninu [[fluorid berylnatý|fluoridu berylnatého]] s [[fluorid sodný|fluoridem sodným]].
