František Palacký: Porovnání verzí

Ačkoli Palacký v letech 1859–1860 pobýval v [[Nice]], k [[Druhá italská válka za nezávislost|válce v Itálii]] se v podstatě nevyjadřoval, vůči náznakům liberalizace poměrů v Rakousku byl skeptický, politickou iniciativu přenechával svému zeti [[František Ladislav Rieger|F. L. Riegerovi]] a omezil se na spolupodepsání Riegrova memoranda o potřebách českého národa z 14. června 1860. Svůj podíl na tom měla těžká nemoc Terezie Palacké, jež během návratu do Čech 18. srpna 1860 zemřela.<ref>Štaif (2009), s. 228–230.</ref>

 

Z období [[neoabsolutismus|neoabsolutismu]] František Palacký vyšel podle [[Jiří Štaif|Jiřího Štaifa]] jako nezpochybnitelná morální autorita české národní společnosti. Dokonce i radikální demokraté mu byli již na počátku 60. let 19. století přiznat titul „Otce národa“, který jako dějepisec neúnavně vychovával český národ. Respekt vůči Palackému projevily i mnohé obce, jež mu udělily [[čestné občanství]]. Veškeré projevy většinou nekritické úcty nicméně vedly Palackého k autoritativnosti.<ref>Štaif (2009), s. 235–240.</ref>