Kanonické právo: Porovnání verzí

'''Kanonické právo''' je [[náboženské právo]] [[katolictvíKatolicismus|katolických]], [[pravoslaví|pravoslavných]] a [[anglikánství|anglikánských]] [[církev|církví]], které jsou jeho tvůrkyněmi. Zásadním [[předpokladPostulát|předpokladem]]em tohoto práva je, že nesmí nijak narušovat [[božské právo]], které je častěji a přesněji označováno [[latina|latinsky]] jako ''ius divinum''. Srozumitelněji lze říci, že se jedná o soubor pravidel (kánonů) platných v určité křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi.

Toto právo má za sebou velmi dlouhou historii, za jejíž počátek lze označit vznik [[křesťanství]]. Během této historie došlo k několika církevním rozkolům, změnám principů v nahlížení na toto právo. Změnami procházelo nejen toto právo, ale i celá společnost, a tak se měnil i vztah jednotlivých „státních“ práv k  tomuto celku. Neinformovanou veřejností bývá toto právo spojováno s  něčím nemoderním a s  něčím, co je již překonané, často bývá dáváno do souvislostí s  [[mučení]]m, resp. [[torturaPrávo útrpné|torturou]] atp. Tato kritika však bývá založena na neznalosti a často nezohledňuje skutečný vývoj nejen tohoto práva, ale i ostatních právních systémů. Právě z  tohoto práva totiž pochází řada myšlenek, které později pronikly do jiných právních systémů (např. vydávání zločinců). Na některých vývojových stupních, respektive na některých pasážích tohoto práva je silně patrné ovlivnění [[římské právo|římským právem]]. Po celou svoji historii se toto právo pohybuje mezi právními a [[teologie|teologickými]] potřebami. Odborníkovi zabývajícímu se kanonickým právem se říká [[kanonista]].

Za časůV&nbsp;době [[Komunistický režim v Československu|komunistické totality]] nebylo v &nbsp;Československu možné kanonické právo jakožto obor studovat.<ref name="rfr1">http://www.apha.cz/vyznam-metropolitniho-cirkevniho-soudu-zrizeny-kardinalem-vlkem/</ref> V Česku to není možné dosud<ref name="rfr1" /> (dílčí předměty však lze studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze),<ref>Srov. [http://spcp.prf.cuni.cz/vyuka/vyuka.htm VÝUKA OBORŮ CÍRKEVNÍHO A KONFESNÍHO PRÁVA (letní semestr akademického roku 2012/2013])</ref> na Slovensku je tento obor nově (2013) otevřen na [[Katolická univerzita v Ružomberku|Katolické univerzitě v &nbsp;Ružomberku]].<ref name="rfr2">http://www.ku.sk/ouniverzite/spravy/66847-ku-bude-ponuka-tudium-prava-a-kanonickeho-prava.html</ref> Univerzita získala akreditaci pro programy bakalář, magistr i Ph.D.<ref name="rfr2" />

Historie kanonického práva začíná vznikem [[křesťanství]], ačkoli slovo ''kánon'' začal používat až [[První nicejskýnikajský koncil]] ([[325]]). Prvopočáteční normy křesťanů však lze stěží považovat za nějaký smysluplný kodex, neboť se křesťané pouze snažili naplnit [[Ježíš Kristus|Ježíšovo]] kázání na hoře ([[MatoušovoEvangelium podle evangeliumMatouše|Mt. 5, 1-7, 29]], [[Evangelium podle Lukáše|LukášLk. 6, 17-49]]). Dalším důležitým pramenem byla samozřejmě [[Bible]] a díla [[Apoštolští Otcové|Apoštolských Otců]]. Faktické vykonávání, výklad a tvorba nových pravidel byla do Prvního nicejskéhonikajského koncilu zcela v &nbsp;kompetenci místních organizací, které je realizovaly především ve formě [[biskup]]ských výnosů. To vedlo k &nbsp;decentralizované správě, ve které [[papež]] neměl žádné mimořádné [[pravomoc]]e.

Díky politické situaci se tato skutečnost začala v &nbsp;[[5. století]] měnit a postupně docházelo k &nbsp;posílení papežské moci, která byla realizována pomocí [[papežské dekretály|papežských dekretálů]]. Prakticky až do [[Druhý nicejskýnikajský koncil|Druhého nicejskéhonikajského koncilu]] ([[787]]) se kanonické právo vyvíjelo jednotně ačkoli bylo výrazně ovlivňováno místními [[biskup]]skými výnosy. Po tomto koncilu se začali stále více prohlubovat rozdíly mezi východním a západním náhledem na [[křesťanství]] a od následujícího [[Čtvrtý cařihradskýkonstantinopolský koncil|Čtvrtého cařihradského koncilu]] se jedná o &nbsp;koncily uznávané pouze západní částí katolické církve. To neznamenalo, že by na jednu část přešlo kanonické právo a druhá tvořila něco jiného, znamená to pouze, že se kanonické právo rozdělilo na dvě části, které se postupem času v některých ohledech poměrně vzdálily.

Pak směřovalo k výraznému posílení papežské moci a kodifikaci práva. Od [[12. století]] se papež stal hlavním pramenem práva, často se hovoří o &nbsp;tzv. papežském právu. Kromě papeže vycházelo toto právo z &nbsp;usnesení tzv. ekumenických [[koncil]]ů. Období [[12. století|12.]] -[[16. století]] lze považovat za nejlepší období rozvoje tohoto práva. Pro tento rozvoj bylo stěžejní jeho oddělení od [[teologie]], čímž vznikl samostatný právní obor, zabývající se pouze tímto právem. Stěžejním pro tuto dobu bylo sepsání [[DecretumGratiánův Gratianidekret|Graciánova Dekretudekretu]] (asi [[1140]]), který byl a je pouze soukromou sbírkou nikoli kodifikací práva, přesto se stala první knihou [[Kodex kanonického práva|Corpus Iuris Canonici]]. Předtím i jako soukromá sbírka ovlivnil kanonické právo a ukázal tak cestu k &nbsp;oficiální kodifikaci. Po tomto dekretu vznikla řada podobných soukromých kodifikací práva, které jsou důležitými prameny kanonického práva. K &nbsp;první oficiální kodifikaci dal podnět [[Řehoř IX.]], z &nbsp;jehož popudu vznikla tzv. [[Liber Extra]], která vyšla v &nbsp;roce [[1234]] a obsahuje dekretály, které tak získaly platnost zákona. Tato kniha je součástí (druhou knihou) [[Kodex kanonického práva|Corpus Iuris Canonici]].

Další klíčovou sbírkou byla [[Liber Sextus]] papeže [[Bonifác VIII.|Bonifáce VIII.]], která částečně navazuje na Liber Extra. Stanovuje platnost pouze těch dekretálů, které jsou součástí těchto dvou kodifikací plus Graciánova Dekretu. Tato kniha je součástí (třetí knihou) [[Kodex kanonického práva|Corpus Iuris Canonici]]. Čtvrtou knihou Corpus Iuris Canonici jsou tzv. [[Clementinae]] vydané roku [[1313]]. Po těchto úředně vydaných sbírkách katolická církev přestala v tomto trendu úředního vydávání dalších sbírek na šest století až do roku [[1917]]. Papežské dekretály se pak buď připojovaly ke Clementinae, nebo zůstávaly nezačleněny. Z &nbsp;nezačleněných udělal [[Jan Chappuise]] dvě soukromé sbírky nazvané [[Extravagantes]], které se staly poslední (pátou) částí Corpus Iuris Canonici. Roku [[1580]] schválil [[papež]] [[Řehoř XIII.]] Codex Iuris Canonici k oficiálnímu vydání, ten však nebyl vyhlášen kodexem a tak ho lze považovat pouze za svod práva. Proto se zde vyskytují odporující si ustanovení, v &nbsp;těchto případech je třeba je řešit na základě poučky, že pozdější zákon ruší dřívější zákon.

Zároveň se po [[koncilKostnický kostnickýkoncil|kostnickém koncilu]] ([[1414]] -[[1418|18]]) objevil nový trend, který souvisel s &nbsp;osamostatňováním národních práv. Církev toto osamostatnění přijala a uzavřela tzv. [[konkordát]], který upravoval vztah mezi kanonickým a světským právem.

[[Tridentský koncil|Tridentským koncilem]] ([[1545]] -[[1563|63]]) jakoby končí zlaté období kanonického práva katolická církev přestala oficiálně vydávat další sbírky. Tento koncil upřesnil některé problémy vyplývající z &nbsp;Corpusu, přičemž samozřejmě zahrnul i dekrety pozdější. Po tomto koncilu Corpus Iuris Canonici, pomalu začal zaostávat, v &nbsp;[[17. století]] byl doplněn o &nbsp;[[Institutiones Iuris Canonici]] a [[Liber Septimus decretalium]] (obě z &nbsp;konce [[16. století]]), ale k &nbsp;další činnosti směřující ke kodifikaci kanonického práva nedošlo. Tridentský koncil omezil papežovu suverenitu v &nbsp;zásazích do kanonického práva a ten od této doby vydává své dekrety za pomoci [[papežská konstituce|papežské konstituce]], dalším normotvorným orgánem se pak stala nařízení vyšších papežských úřadů. Následující období (prakticky do roku [[1917]]) se zaměřilo na provádění výsledků Tridentského koncilu. V tomto období vzniklo několik soukromých sbírek, ale kanonické právo tohoto období značně upadlo a začalo se zabývat téměř výhradně církevními a teologickými problémy. V &nbsp;tomto období začala sílit snaha států upravit vztahy s &nbsp;církví a vůbec její působnost pomocí práva světského. Toto církevní tzv. [[konfesní právo]] již nebylo v &nbsp;působnosti církve, čímž byl oslaben i vliv kanonického práva.

Dalším významným počinem ohledně tvorby práva měl být [[První vatikánský koncil]], ten však byl přerušen ([[1870]]) a nikdy nedokončen, protože došlo k obsazení [[Papežský stát|papežského státu]]. Přesto zde došlo k &nbsp;vypracování (nikoli však ke schválení) principů [[trestní právo|trestního práva]], toto rozpracování se přesto promítlo do pozdějších úprav. Z &nbsp;tohoto koncilu přesto vzešla zcela zásadní věc a tou je výnos [[Pastor aeternus]] ([[1870]]), kterou získal papež nad římskokatolickou církví opravdu velkou až neomezenou moc. Tímto dokumentem získal papež velkou pravomoc a totiž mluví-li k celé církvi ex cathedra (úředně) ve věcech morálky a [[víra|víry]] je jeho rozhodnutí neomylné, neodvolatelné a nepodléhá dalšímu souhlasu. Toto rozhodnutí mělo skutečně obrovské i mimocírkevní důsledky. Na Prvním vatikánském koncilu byl vznesen požadavek na kodifikaci kanonického práva, tento požadavek mnoha významných církevních představitelů nebyl nijak nečekaný, protože hlasy hovořící o &nbsp;nutnosti kodifikace se ozývaly již delší dobu. Roku [[1904]] zahájil [[Pius X.]] práce na vytvoření nového [[kodex]]u. Ten byl vytvořen roku [[1914]], ale jelikož zemřel papež a začala [[první světová válka]], byl tento kodex vyhlášen až apoštolskou konstitucí za papeže [[Benedikt XV.|Benedikta XV.]] roku [[1917]] jako [[CodexKodex Iuriskanonického Canonici (1917)práva|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1917). Tento kodex byl první úplnou kodifikací latinského kanonického práva. Jelikož ve [[20. století]] došlo k celé řadě politických změn objevila se velmi brzy nutnost změn, tyto změny byly uskutečněny pomocí nového kodexu [[CodexKodex Iuriskanonického Canonici (1983)práva|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1983)

Ve východním právu lze najít daleko menší vůli po centralizaci a dlouhou dobu zde neexistovala prakticky žádná snaha o kodifikaci, či zpřehlednění jeho zásad. O &nbsp;kodifikaci tohoto práva se začalo hovořit až po vydání CIC/1917. Díky tomu, že neexistovala žádná předchozí kodifikace, bylo výrazně složitější se o něco takového pokusit. Roku [[1935]] byla papežem ustanovena komise pro kodifikaci východního kanonického práva, která svoji činnost zakončila v &nbsp;roce [[1948]]. Protože se jednalo o &nbsp;výrazný zásah do tradic, nebyl tento dokument ([[Corpus Iuris Canonici Orientalis]] (CICO)) vydán najednou, ale po částech. Jelikož ani toto neodpovídalo přesným představám východních církví, vydal [[Druhý vatikánský koncil]] roku [[1964]] dekret o katolických východních církvích, který ovlivnil další kodifikační činnost. Na základě nových kodifikačních snah, byl vytvořen nový kodex, tzv. [[Kodex kánonů východních církví|Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium]] (CCEO), který papež [[Jan Pavel II.]] promulgoval v roce [[1990]].

* [[Kodex kanonického práva|Codex Iuris Canonici]]

* [[CodexKodex Iuriskanonického Canonici (1983)práva|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1983), Zvon 1994, ISBN 80-7113-082-6