Kanonické právo: Porovnání verzí

Přidáno 347 bajtů ,  před 2 lety
napřímení odkazů
m (Robot: přidáno {{Autoritní data}})
(napřímení odkazů)
'''Kanonické právo''' je [[náboženské právo]] [[katolictvíKatolicismus|katolických]], [[pravoslaví|pravoslavných]] a [[anglikánství|anglikánských]] [[církev|církví]], které jsou jeho tvůrkyněmi. Zásadním [[předpokladPostulát|předpokladem]]em tohoto práva je, že nesmí nijak narušovat [[božské právo]], které je častěji a přesněji označováno [[latina|latinsky]] jako ''ius divinum''. Srozumitelněji lze říci, že se jedná o soubor pravidel (kánonů) platných v určité křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi.
 
Toto právo má za sebou velmi dlouhou historii, za jejíž počátek lze označit vznik [[křesťanství]]. Během této historie došlo k několika církevním rozkolům, změnám principů v nahlížení na toto právo. Změnami procházelo nejen toto právo, ale i celá společnost, a tak se měnil i vztah jednotlivých „státních“ práv k  tomuto celku. Neinformovanou veřejností bývá toto právo spojováno s  něčím nemoderním a s  něčím, co je již překonané, často bývá dáváno do souvislostí s  [[mučení]]m, resp. [[torturaPrávo útrpné|torturou]] atp. Tato kritika však bývá založena na neznalosti a často nezohledňuje skutečný vývoj nejen tohoto práva, ale i ostatních právních systémů. Právě z  tohoto práva totiž pochází řada myšlenek, které později pronikly do jiných právních systémů (např. vydávání zločinců). Na některých vývojových stupních, respektive na některých pasážích tohoto práva je silně patrné ovlivnění [[římské právo|římským právem]]. Po celou svoji historii se toto právo pohybuje mezi právními a [[teologie|teologickými]] potřebami. Odborníkovi zabývajícímu se kanonickým právem se říká [[kanonista]].
 
Za časůV&nbsp;době [[Komunistický režim v Československu|komunistické totality]] nebylo v &nbsp;Československu možné kanonické právo jakožto obor studovat.<ref name="rfr1">http://www.apha.cz/vyznam-metropolitniho-cirkevniho-soudu-zrizeny-kardinalem-vlkem/</ref> V Česku to není možné dosud<ref name="rfr1" /> (dílčí předměty však lze studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze),<ref>Srov. [http://spcp.prf.cuni.cz/vyuka/vyuka.htm VÝUKA OBORŮ CÍRKEVNÍHO A KONFESNÍHO PRÁVA (letní semestr akademického roku 2012/2013])</ref> na Slovensku je tento obor nově (2013) otevřen na [[Katolická univerzita v Ružomberku|Katolické univerzitě v &nbsp;Ružomberku]].<ref name="rfr2">http://www.ku.sk/ouniverzite/spravy/66847-ku-bude-ponuka-tudium-prava-a-kanonickeho-prava.html</ref> Univerzita získala akreditaci pro programy bakalář, magistr i Ph.D.<ref name="rfr2" />
 
== Historie ==
{{viz též|Historie kanonického práva}}
Historie kanonického práva začíná vznikem [[křesťanství]], ačkoli slovo ''kánon'' začal používat až [[První nicejskýnikajský koncil]] ([[325]]). Prvopočáteční normy křesťanů však lze stěží považovat za nějaký smysluplný kodex, neboť se křesťané pouze snažili naplnit [[Ježíš Kristus|Ježíšovo]] kázání na hoře ([[MatoušovoEvangelium podle evangeliumMatouše|Mt. 5, 1-7, 29]], [[Evangelium podle Lukáše|LukášLk. 6, 17-49]]). Dalším důležitým pramenem byla samozřejmě [[Bible]] a díla [[Apoštolští Otcové|Apoštolských Otců]]. Faktické vykonávání, výklad a tvorba nových pravidel byla do Prvního nicejskéhonikajského koncilu zcela v &nbsp;kompetenci místních organizací, které je realizovaly především ve formě [[biskup]]ských výnosů. To vedlo k &nbsp;decentralizované správě, ve které [[papež]] neměl žádné mimořádné [[pravomoc]]e.
 
Díky politické situaci se tato skutečnost začala v &nbsp;[[5. století]] měnit a postupně docházelo k &nbsp;posílení papežské moci, která byla realizována pomocí [[papežské dekretály|papežských dekretálů]]. Prakticky až do [[Druhý nicejskýnikajský koncil|Druhého nicejskéhonikajského koncilu]] ([[787]]) se kanonické právo vyvíjelo jednotně ačkoli bylo výrazně ovlivňováno místními [[biskup]]skými výnosy. Po tomto koncilu se začali stále více prohlubovat rozdíly mezi východním a západním náhledem na [[křesťanství]] a od následujícího [[Čtvrtý cařihradskýkonstantinopolský koncil|Čtvrtého cařihradského koncilu]] se jedná o &nbsp;koncily uznávané pouze západní částí katolické církve. To neznamenalo, že by na jednu část přešlo kanonické právo a druhá tvořila něco jiného, znamená to pouze, že se kanonické právo rozdělilo na dvě části, které se postupem času v některých ohledech poměrně vzdálily.
 
== Kanonické právo katolické církve ==
=== Západní kanonické právo ===
Pak směřovalo k výraznému posílení papežské moci a kodifikaci práva. Od [[12. století]] se papež stal hlavním pramenem práva, často se hovoří o &nbsp;tzv. papežském právu. Kromě papeže vycházelo toto právo z &nbsp;usnesení tzv. ekumenických [[koncil]]ů. Období [[12. století|12.]] -[[16. století]] lze považovat za nejlepší období rozvoje tohoto práva. Pro tento rozvoj bylo stěžejní jeho oddělení od [[teologie]], čímž vznikl samostatný právní obor, zabývající se pouze tímto právem. Stěžejním pro tuto dobu bylo sepsání [[DecretumGratiánův Gratianidekret|Graciánova Dekretudekretu]] (asi [[1140]]), který byl a je pouze soukromou sbírkou nikoli kodifikací práva, přesto se stala první knihou [[Kodex kanonického práva|Corpus Iuris Canonici]]. Předtím i jako soukromá sbírka ovlivnil kanonické právo a ukázal tak cestu k &nbsp;oficiální kodifikaci. Po tomto dekretu vznikla řada podobných soukromých kodifikací práva, které jsou důležitými prameny kanonického práva. K &nbsp;první oficiální kodifikaci dal podnět [[Řehoř IX.]], z &nbsp;jehož popudu vznikla tzv. [[Liber Extra]], která vyšla v &nbsp;roce [[1234]] a obsahuje dekretály, které tak získaly platnost zákona. Tato kniha je součástí (druhou knihou) [[Kodex kanonického práva|Corpus Iuris Canonici]].
 
Další klíčovou sbírkou byla [[Liber Sextus]] papeže [[Bonifác VIII.|Bonifáce VIII.]], která částečně navazuje na Liber Extra. Stanovuje platnost pouze těch dekretálů, které jsou součástí těchto dvou kodifikací plus Graciánova Dekretu. Tato kniha je součástí (třetí knihou) [[Kodex kanonického práva|Corpus Iuris Canonici]]. Čtvrtou knihou Corpus Iuris Canonici jsou tzv. [[Clementinae]] vydané roku [[1313]]. Po těchto úředně vydaných sbírkách katolická církev přestala v tomto trendu úředního vydávání dalších sbírek na šest století až do roku [[1917]]. Papežské dekretály se pak buď připojovaly ke Clementinae, nebo zůstávaly nezačleněny. Z &nbsp;nezačleněných udělal [[Jan Chappuise]] dvě soukromé sbírky nazvané [[Extravagantes]], které se staly poslední (pátou) částí Corpus Iuris Canonici. Roku [[1580]] schválil [[papež]] [[Řehoř XIII.]] Codex Iuris Canonici k oficiálnímu vydání, ten však nebyl vyhlášen kodexem a tak ho lze považovat pouze za svod práva. Proto se zde vyskytují odporující si ustanovení, v &nbsp;těchto případech je třeba je řešit na základě poučky, že pozdější zákon ruší dřívější zákon.
případech je třeba je řešit na základě poučky, že pozdější zákon ruší dřívější zákon.
 
Zároveň se po [[koncilKostnický kostnickýkoncil|kostnickém koncilu]] ([[1414]] -[[1418|18]]) objevil nový trend, který souvisel s &nbsp;osamostatňováním národních práv. Církev toto osamostatnění přijala a uzavřela tzv. [[konkordát]], který upravoval vztah mezi kanonickým a světským právem.
 
[[Tridentský koncil|Tridentským koncilem]] ([[1545]] -[[1563|63]]) jakoby končí zlaté období kanonického práva katolická církev přestala oficiálně vydávat další sbírky. Tento koncil upřesnil některé problémy vyplývající z &nbsp;Corpusu, přičemž samozřejmě zahrnul i dekrety pozdější. Po tomto koncilu Corpus Iuris Canonici, pomalu začal zaostávat, v &nbsp;[[17. století]] byl doplněn o &nbsp;[[Institutiones Iuris Canonici]] a [[Liber Septimus decretalium]] (obě z &nbsp;konce [[16. století]]), ale k &nbsp;další činnosti směřující ke kodifikaci kanonického práva nedošlo. Tridentský koncil omezil papežovu suverenitu v &nbsp;zásazích do kanonického práva a ten od této doby vydává své dekrety za pomoci [[papežská konstituce|papežské konstituce]], dalším normotvorným orgánem se pak stala nařízení vyšších papežských úřadů. Následující období (prakticky do roku [[1917]]) se zaměřilo na provádění výsledků Tridentského koncilu. V tomto období vzniklo několik soukromých sbírek, ale kanonické právo tohoto období značně upadlo a začalo se zabývat téměř výhradně církevními a teologickými problémy. V &nbsp;tomto období začala sílit snaha států upravit vztahy s &nbsp;církví a vůbec její působnost pomocí práva světského. Toto církevní tzv. [[konfesní právo]] již nebylo v &nbsp;působnosti církve, čímž byl oslaben i vliv kanonického práva.
 
Dalším významným počinem ohledně tvorby práva měl být [[První vatikánský koncil]], ten však byl přerušen ([[1870]]) a nikdy nedokončen, protože došlo k obsazení [[Papežský stát|papežského státu]]. Přesto zde došlo k &nbsp;vypracování (nikoli však ke schválení) principů [[trestní právo|trestního práva]], toto rozpracování se přesto promítlo do pozdějších úprav. Z &nbsp;tohoto koncilu přesto vzešla zcela zásadní věc a tou je výnos [[Pastor aeternus]] ([[1870]]), kterou získal papež nad římskokatolickou církví opravdu velkou až neomezenou moc. Tímto dokumentem získal papež velkou pravomoc a totiž mluví-li k celé církvi ex cathedra (úředně) ve věcech morálky a [[víra|víry]] je jeho rozhodnutí neomylné, neodvolatelné a nepodléhá dalšímu souhlasu. Toto rozhodnutí mělo skutečně obrovské i mimocírkevní důsledky. Na Prvním vatikánském koncilu byl vznesen požadavek na kodifikaci kanonického práva, tento požadavek mnoha významných církevních představitelů nebyl nijak nečekaný, protože hlasy hovořící o &nbsp;nutnosti kodifikace se ozývaly již delší dobu. Roku [[1904]] zahájil [[Pius X.]] práce na vytvoření nového [[kodex]]u. Ten byl vytvořen roku [[1914]], ale jelikož zemřel papež a začala [[první světová válka]], byl tento kodex vyhlášen až apoštolskou konstitucí za papeže [[Benedikt XV.|Benedikta XV.]] roku [[1917]] jako [[CodexKodex Iuriskanonického Canonici (1917)práva|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1917). Tento kodex byl první úplnou kodifikací latinského kanonického práva. Jelikož ve [[20. století]] došlo k celé řadě politických změn objevila se velmi brzy nutnost změn, tyto změny byly uskutečněny pomocí nového kodexu [[CodexKodex Iuriskanonického Canonici (1983)práva|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1983)
 
=== Východní kanonické právo ===
Ve východním právu lze najít daleko menší vůli po centralizaci a dlouhou dobu zde neexistovala prakticky žádná snaha o kodifikaci, či zpřehlednění jeho zásad. O &nbsp;kodifikaci tohoto práva se začalo hovořit až po vydání CIC/1917. Díky tomu, že neexistovala žádná předchozí kodifikace, bylo výrazně složitější se o něco takového pokusit. Roku [[1935]] byla papežem ustanovena komise pro kodifikaci východního kanonického práva, která svoji činnost zakončila v &nbsp;roce [[1948]]. Protože se jednalo o &nbsp;výrazný zásah do tradic, nebyl tento dokument ([[Corpus Iuris Canonici Orientalis]] (CICO)) vydán najednou, ale po částech. Jelikož ani toto neodpovídalo přesným představám východních církví, vydal [[Druhý vatikánský koncil]] roku [[1964]] dekret o katolických východních církvích, který ovlivnil další kodifikační činnost. Na základě nových kodifikačních snah, byl vytvořen nový kodex, tzv. [[Kodex kánonů východních církví|Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium]] (CCEO), který papež [[Jan Pavel II.]] promulgoval v roce [[1990]].
 
== Kanonické právo pravoslavných církví ==
 
=== Související články ===
* [[Kodex kanonického práva|Codex Iuris Canonici]]
 
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat}}
* {{Otto|heslo=Kanonický}}
* [[CodexKodex Iuriskanonického Canonici (1983)práva|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1983), Zvon 1994, ISBN 80-7113-082-6
* [[Kodex kánonů východních církví|Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium]], Praha 1998
 
{{Pahýl}}
{{Autoritní data}}
{{Portály|Křesťanství|Právo}}
 
[[Kategorie:Kanonické právo| ]]
[[Kategorie:Kanonisté]]